Recenze - Některé obrazy z Bronsona se zaseknou do paměťových center mozku jako střepina.  Ale celý film působí spíše jako chybějící zub v dásni, otvor, po němž musíte pořád šátrat jazykem. Víte, že tam něco bylo nebo má být a teď není.

Z Bronsona se vrací spousta potemnělých výjevů a zvláštních abstraktních kompozic, které odkazují k tomu, že tenhle vězeňský rabiját, jenž strávil třicet let na samotce, je - mimo jiné - i malíř.

Film dánského režiséra Nicolase Windinga Refna taky dokonale tepe hudebním rytmem; vizuální a akustická stránka se v něm spájí v nebývale pevné syntéze. Nelze si odmyslet, že by hrdina své největší ponížení v blázinci nezažíval za zvuků písně It´s a Sin od Pet Shop Boys nebo nenastupoval k boji na skladbu Digital Versicolor od Glass Candy.

Do toho občas Verdi, Wagner, Puccini, ideální podkres pro „starý dobrý ultra-násilí"  jak za časů Mechanického pomeranče Stanleyho Kubricka, k němuž je Bronson ostatně často přirovnáván.

Temný rytíř Tom Hardy

Právě ta hladká, videoklipová návaznost rychle nahozených útržků však zároveň přispívá k tomu, že celkový dojem z filmu je mělký a člověk cítí, že tu cosi chybí.

Refn si při stylizaci Bronsona vybírá jako určující jeho vzhled kníratého cirkusového siláka (jímž ostatně před nástupem do věznice byl) a vyprávění posouvá do polohy klauniády a divadla.

Představitel hlavní role Tom Hardy na sebe naplácal během unikátně krátké doby skoro dvacet kilo hrubé neopracované hmoty, oholil si hlavu a vůbec se do své role absolutně vnořil.

Foto: archiv

Spíše než Wrestlerovi Mickeyho Rourka, jenž do role vnesl vlastní zkušenosti, se ale Hardyho výkon podobá tomu, co se sebou provedl Daniel Day-Lewis v Až na krev nebo Heath Ledger coby Joker v Temném rytíři.

Kompletně proměnil svůj akcent a na obličeji si vykouzlil masku jak z divadla kabuki. Na plátně taková performance působí uhrančivě, ale v zásadě je to póza a šaškování.

Refn od počátku sází na to, že nemůžeme proniknout do Bronsonova nitra a že tento skutečně žijící chlap s nálepkou „nejnebezpečnější vězeň Velké Británie" má jen image, ale ne vnitřní identitu.

Co si ostatně myslet o někom, kdo si kvůli kariéře ilegálního boxera s holými pěstmi oficiálně změní jméno podle hvězdy akčních filmů? (A to nemusel být ani Charles Bronson, ale raději Jack Palance nebo Clint Eastwood …)

Mystifikační dokument o mimozemšťanovi

Foto: archiv

Takže tu úplně záměrně vidíme, že když se Bronson (ještě jako Michael Peterson) poprvé rozpláče ve vězení, je to jenom jako; a ve skutečnosti ho vězení baví a násilí si „užívá". A když si později vezme jako rukojmího vězeňského knihovníka, ani neví, co má požadovat za výkupné.

Bronson je jeví jako muž, na němž (léčebně) selže každý psycholog i psychiatr - jako prázdná slupka svalů, kterou nepohání žádná jiná motivace než vnější stimuly hormonů, které uvnitř prýští bez dalšího užitku, respektive ho jen pohánějí ke stále větší zuřivosti.

Popsat Bronsona jako „psychopata" a „deprivanta" trpícího slavomamem a pokřiveným nahlížením na sebe sama, člověka bez sebeúcty a obavy před sebepoškozováním, je nedostačující. Něco chybí, jazyk šátrá v prázdnotě…

A film nám nepomáhá. Neklade ani otázky, natož aby poskytoval odpovědi. Jen hlavní monstrum formálně brilantně zasazuje do záběrů, které svícením, barvami, hloubkou prostoru či pohybem kamery chvílemi trochu kopírují právě Kubricka a chvílemi Mlčení jehňátek. Refn se proslavil trilogií Pusher snímanou autenticky a kontaktně působící ruční kamerou, tady máme naopak ode všeho distanc.

Foto: archiv

Refn si režijní kariéru vybudoval na tématu oslavování zločinců jako nových celebrit. Podle něj naše posedlost podobnými násilnickými typy  nastavuje úplně novou laťku tomu, co je považováno za normální. Ale sám svými filmy tuto fascinaci podněcuje a jistým způsobem vytváří trochu i návod k nápodobě. Zdaleka nejpřívětivěji se Bronson dá hodnotit jako „mystifikační dokument o mimozemšťanovi".

Kabaretní šílenec

U kontroverzního Mechanického pomeranče je možné zaznamenat, že po první opojné hodině, kdy je násilí představováno přitažlivě a zábavně, přijde šok a potrestání - film brutálně zpomalí tempo a mučí nás nedostatkem podnětů, až nakonec zatoužíme po další dávce násilí, která se ale obrátí proti hlavnímu hrdinovi. Kubrickovo dílo vypovídalo cosi o společenské potřebě kontrolovat nahodilé násilí občanů, jež vede ke zdokonalení institucionálního systémového násilí na občanech.

Foto: archiv

Bronson je víceméně jen o izolaci od společnosti a představuje hrdinu jako vězně své vlastní mysli, která se nevzmůže na nic jiného než mlácení lidí. Mimo jiné i proto, že ho od něj chceme a  v jeho podání vyznívá bizarně legrační. Bronsonova kauza je přitom podstatně složitější a nutí nás přehodnotit například to, z jaké časové perspektivy je film vyprávěný.

Snímek Bronsona ukazuje jako šílence nejen coby aktéra v minulosti, ale i jako vyšinutého vypravěče, jenž se obrací přímo k imaginárnímu kabaretnímu i reálnému publiku v kinosále. Jenomže skutečný Bronson už poslední roky žádnou výtržnost nezpůsobil a věnuje se kreslení obrazů a psaní knih. Jen pořád dělá dva a půl tisíce kliků denně (při maximální rychlosti devadesát za minutu), ale jinak nastoupil na cestu míru, jak sám říká.

Nikdy nikoho nezabil, neznásilnil ani nezneužíval a seděl „jen" za dvě loupežná přepadení a veškeré dlouhé roky na samotce si vysloužil za to, že bojoval s bachaři, šikanujícími mukly a vyvolával a vedl vězeňské vzpoury - vzhledem k tomu je jeho status nejhoršího kriminálníka Británie zpochybnitelný.

Z četby Bronsonových básní a esejů vyvstává přes veškeré zjednodušené vidění světa portrét muže vysoké morální integrity a s vlastním etickým kódem, který bojuje s penalizačním systémem a nepřestane, i kdyby ho to mělo stát život.

Netřeba podléhat jeho jistému animálnímu charismatu rebela bez příčiny ani relativně nové tváři napraveného hříšníka. Jenom je zřejmé, že právě vězení dalo Bronsonovi možnost projevovat se extrémně násilným způsobem a že jeho společenská nebezpečnost víceméně končí za hranicemi věznice - přinejmenším by přišel stát na méně peněz. Ale systém si ne a ne uvědomit, že chyba je v něm.

Recenze by nicméně neměla dělat advokáta reálnému člověku ani by neměla spekulovat, nakolik se dotyčný polepšil. Jen může poukázat na to, že film mu dělá advokáta špatného.

Zkrátka: snímek Bronson s famózním a netradičně sexy Tomem Hardym (kníry se vrací do módy!) se snaží být příliš zábavný a nestará se, že život skutečného Charlieho Bronsona byl mnohem bohatší na události a barevnější, co se týče jeho mysli, v níž nezáří jenom temně rudá.