Recenze - Vůči gangsterce Veřejní nepřátelé lze vznést spoustu námitek, ale většina z nich se bude týkat našich vlastních předsudků. Cosi v nás se většinou vzpírá přijmout, že by složitě promyšlené dílo mělo mít prchavý účinek - a že si na této prchavosti bude dokonce zakládat.

Od skoro dvouapůlhodinového snímku čekáme vyklenutý dramatický příběh, nikoli jen poměrně volně navazující sled scén. Od filmu se stomilionovým rozpočtem čekáme i patřičné "production values", tedy peníze viditelné na plátně, a ne různé formáty digitálních kamer, které občas připomínají home video nebo "making of".

Foto: Aktuálně.cz

A když jsou na plakátu jména dvou hereckých hvězd, čekáme jejich napínavý herecký souboj a případně i fyzický finální střet, ale ne to, že jeden uvolní místo tomu druhému a za celou dobu si jednou popovídají.

Zdá se, jako by si zasloužilý mistr policejních seriálů a krimi filmů Michael Mann (Nelítostný souboj, Colaterall, Miami Vice) chtěl záměrně své poslední dílo pokazit, či spíše otestovat snášenlivost publika. Těžko se domnívat, že by experimentoval naprázdno; málokdo v současném Hollywoodu zná lépe pravidla žánrů a málokdo ví lépe, co umí digitální kamera.

Dvakrát filtrovaná Amerika

Vypadají-li tedy Veřejní nepřátelé v mnoha momentech "divně", je to proto, že naše přednastavená schémata vnímání se neumějí přepnout do jiného módu. Léta letoucí jsme měli pojem retro svázaný s určitým typem barev (hodně do zlatova, sépiové hnědi nebo technicolorové barevnosti), s měkkým svícením, kouřovými efekty a obecně vytvářením jakési zašlé idyly.

V zásadě jsme nastaveni na zastřenou sedmdesátkovou vzpomínku na třicátá a čtyřicátá léta, jako když ožije pohlednice z krabice na půdě. Naše povědomí o tom, jak vypadala ona doba - a platí to i v mnohem širším měřítku "klasického Hollywoodu" od 20. do 60. let - je přitom formováno naprosto uměle. 

Foto: Aktuálně.cz

Jde o obraz převzatý ze stylizovaných nerealistických snímků té doby, zkombinovaný s podobně umělým obrazem, jehož konvence se ustanovily někdy před čtyřiceti lety v tehdejších vzpomínkových filmech.

Máme tedy předválečné období Ameriky filtrováno nadvakrát a nechceme si do něj příliš vpouštět závan moderního realismu, onoho pocitu, že se to děje "právě teď".

Techniky snímání ruční kamerou, zrnitější video obraz bez umělého dosvěcování, a vůbec ona pohyblivost, tekutost a prchavost jsou jakoby velmi cizí našim pohodlným představám o tom, že ona doba už je dávno pryč, že je v ní a z ní už všechno usazené, jasně dané a uhlazené.

Náš pohled na minulost předválečné Ameriky přijme konvenční přehlednou rekonstrukci, ale vzpírá se nechat na sebe působit minulost, jako by byla živá - a přitom nezachytitelná a pomíjivá jako například dnešní policejní reality show, amatérské klipy na YouTube nebo Jason Bourne, nikdy se nezastavující agent bez minulosti a bez paměti.

Jestliže jedním z principů umění je inovace a osvěžování našich vnímacích schémat, pak Michael Mann právě provedl revoluční a čelní útok na naše smysly a zvyklosti.

Žít ve světě filmů a snů

Foto: Aktuálně.cz

Pravda, připravoval se k němu postupně. Lakmusovými papírky byly jeho předcházející snímky Colaterall a Miami Vice a když jejich přijetí srovnáme nyní s Veřejnými nepřáteli, tak masová důvěra publika v tyto experimenty postupně klesá. Že by ale šlo o slepou uličku a neperspektivní vývojovou větev, je předčasné soudit.

Mann nechává svého hrdinu, skutečně existujícího bankovního lupiče Johna Dillingera, který byl zastřelen v 31 letech, žít ve světě filmů a snů. Ale právě zvolená forma reprezentace útržků z jeho života pomocí digitální kamery upozorňuje na iluzi, jíž se tento novodobý Robin Hood soustavně opájel.

Dillinger v podání neskutečně pomalu stárnoucího Johnnyho Deppa odkoukal z filmů mnoho gest a pohybů a sám se stal popkulturní postavou, jejíž věta "Nejsme tu kvůli vašim penězům, ale penězům banky" zazněla později ve více filmech, Bonnie a Clydem počínaje a Nelítostným soubojem konče.

Dillingerova neskutečnost a vyšinutost z reality se projevuje právě v návštěvách kina. Když se v jedné scéně v sále rozsvítí a diváci jsou dobovým týdeníkem vyzváni, aby se rozhlédli, zda mezi nimi nesedí nejhledanější zločinec Ameriky, Dillinger zůstane drze sedět, nerozhlíží se a nechá na sebe dívat desítky lidí, aniž ho poznali nebo prozradili. Dá se samozřejmě spekulovat, nakolik je tato scéna realistická a nejspíše bude mít povahu jen symbolické ilustrace a ironického pomrknutí.

Dillinger je prostě sympaťák

Foto: Aktuálně.cz

Vyprávění filmu je navíc důsledně subjektivní - nabízí nám to, co vnímají samy postavy, a umožňuje roztáhnout časově některé okamžiky, či je mezi sebou propojovat bez toho, jak za sebou objektivně následovaly.

Takto letmo načrtnutá je celá ústřední melodramatická linka mezi Dillingerem a jeho milou Billie Frechettovou, takto subjektivně výběrová a zacílená na emocionálně důležité okamžiky je sekvence, kdy se Dillinger dívá v kině na gangsterku Manhattan Melodrama s Clarkem Gablem. Zde jako by Veřejní nepřátelé přiznávali svou potenciální slabinu: nejsme dramatičtí, jsme melodramatičtí.

Snad jediné, co Mann nezvládl režijně vybalancovat, je idealizace Dillingera coby "produktu" ekonomické krize. Tento gangster byl z obtížně vysvětlitelných důvodů brán jako mstitel na zlotřilých bankách, jimž kradl peníze, které ony "ukradly" obyčejným občanům. Tím pádem byla omluvitelná všechna jeho další násilná činnost a jeho únosy civilistů podávány jako kavalírské projížďky.

Kontrast mezi tím, jak se vidí Dillinger coby "filmový hrdina nablýskaných bijáků" - a tím, jak ho reprezentuje film pomocí nepříjemně realistického snímání, se v těchto momentech často stírá. Dillinger je prostě sympaťák, protože ho hraje Johnny Depp.

Je snad chyba i to, že zástupce zákona, agent Melvin Purvis, vyznívá oproti Dillingerovi jako docela nudný patron hraný upozaděným Christianem Balem? Je Bale opět bezvýrazný, nebo jde právě o to, že dobro, jakmile má být kryto pouhým Zákonem, zkrátka (ve filmu) musí vyznít jako nudné?

Prchavá poezie povrchu

Bale přitom nehraje špatně. Pro Purvise si opět osvojil naprosto odlišný přízvuk, než jaký měl kdy předtím, a jeho výkon je ukázněně sucharský. Mann ale předem odmítl tyto dva hrdiny konfrontovat, zamezil Purvisovi, aby jeho subjektivní prožitky byly porovnány s Dillingerovými. Vidíme tak do hlavy zločinci, jenž zastupuje stranu Svobody, zatímco strana Zákona zastupuje jen útlak a plnění povinností.

Postava zločince přitom ve Veřejných nepřátelích nemá velkou psychologickou hloubku. Jsme odkázáni především na její jemné počitky či na to, jak tohoto v zásadě nebezpečného a nevypočitatelného chlapíka obdivně vnímá jeho dívka.

Před pár lety u Miami Vice však Michael Mann přece jen dokázal přetavit v o něco působivější filmovou poezii povrchnost postav, které se pohybují v příliš povrchním materialistickém světě, kde si musíte jen hodně rychle užít to, co vám náhle spadlo do klína. Tentokrát ona prostinká pravda o krátkých okamžicích štěstí nevynikne tak podmanivě.