Recenze - Rumunská kinematografie v posledních letech budí velký zájem mezinárodních přehlídek. Tamní tvůrci točí filmy, které dobře korespondují s jedním z hlavních trendů dnešních filmařů orientujících se právě na festivalový trh. Jsou pomalé, nedramatické, stylisticky prosté, vyhýbají se jednoznačným interpretacím.
Podle tohoto popisu se může zdát, že jde o čistý vzdor proti dynamické zábavě, která převládá v hlavním proudu. Je sice pravda, že řadu zpohodlnělých návštěvníků odradí, protože je nutí přehodnotit zažité návyky - ale právě z nejistoty ohledně toho, jakou hru s námi vlastně hrají, mohou plynout nečekaná dobrodružství.
Nic se neděje
Nové rumunské filmy zpracovávají společenská a politická témata související většinou s komunistickou minulostí země. Nestaví se k nim ale s prvoplánovou snahou o kritičnost ani se záměrem podat historický popis událostí. Spíše jde o zachycení celkové nálady prostředí, v nichž se odehrávají. Atmosféra je budovaná postupně, z mimoděčných detailů a civilních situací.
Přístup tvůrců k inscenovaným událostem je co možná neutrální. Díla se zříkají expresivních prostředků, jako je filmová hudba či tříštění scény pomocí střihu; zpravidla jsou snímané v dlouhých distancovaných záběrech. Často vynechávají dramatické scény a ukazují až jejich následky, kde se „nic neděje". Nechávají vyvstávat nenápadné prvky, které by jinak zůstaly přehlušeny efektnějšími momenty.
Také film Úterý po Vánocích režiséra Radu Munteana navenek vyhlíží jako typický snímek vrcholných autorů nového rumunského filmu Cristiana Mungia (4 měsíce, 3 týdny a 2 dny), Cornelia Porumboia (Policejní, adj.) nebo Cristiho Puiu (Smrt pana Lazaresca). Zároveň se ale pokouší přesadit jejich postupy na úplně novou půdu: v centru jeho pozornosti není nálada společnosti, ale drama mezilidských vztahů.
Sleduje muže, který se rozhodne říci své manželce o poměru, jejž udržuje s mladší ženou. V podstatě nadčasový příběh na téma nevěry se přestává soustředit na prostředí, do centra zájmu se dostávají postavy. Nejpatrněji to dokládá změna základní velikosti záběrů.
Zatímco pro Mungiovy snímky jsou typické celkové záběry, kde postavy neustále vnímáme v souvislosti s jejich bezprostředním okolím, v Úterý po Vánocích jednoznačně převládají polodetaily, které upřednostňují postavy. Scény se ostatně odehrávají většinou ve fádních bytech a jedinými výraznými znaky doby jsou mobilní telefony a hračky, takže lidské figury jsou tím hlavním, co v obraze poutá pozornost.
Přes toto potlačení prostředí se Úterý po Vánocích pořád v mnoha ohledech drží minimalismu nových rumunských filmů. Styl je vůči hrdinům distancovaný, scény jsou opět natáčeny v dlouhých záběrech; kamera hýbe jen tehdy, pokud sleduje některou z postav. Chybí hudba, která by dala emocím hrdinů jednoznačný tvar.
Hutné napětí
I tak ale snímek nevyznívá jako typická rumunská festivalovka. Těm se nejvíce blíží ve vynikající scéně, v níž se hrdina spolu s manželkou a dcerou potkávají v zubní ordinaci s milenkou, která zde pracuje. Setkání, při němž manželka a dcera nic netuší o vztahu jejich partnera a otce se zubařkou, navenek vyhlíží jako rutinní návštěva u lékaře, ale z pohledů postav a trajektorií jejich chůze lze odečíst hutné napětí.
Zbytek se bohužel podobá spíš zfilmované divadelní inscenaci. Vypjatá a upovídaná scéna manželské hádky následující poté, co muž ženě prozradí poměr, stojí v největším protikladu k pasáži v zubní ordinaci - coby nejvíc divadelní výstup celého snímku. Příliš spoléhá na dialogy, které otevřeně prozrazují, co která z postav cítí a plánuje.
Navíc nám zjedná jednoduchou cestu k dramatické situaci a vyvolá v nás pak oprávněné otázky po motivacích postav. Tuto "nežádoucí" návodnost vnáší do děje zejména postava manželky, která neprojevuje citovou rozkolísanost nad mužovou zradou, ale jen vztekle rozhodnou snahu vypudit jej ze svého života. Záhadou přitom zůstává, jaký byl jejich vztah před prozrazením nevěry, protože hádka je vlastně první scéna, kde se žena vůbec nějak projevuje.
V případě minimalistických rumunských filmů přitom podobné otázky není možné jasně zformulovat: musíme se spokojit s pouhými náznaky toho, co se ve světě snímku vlastně děje, postavy se vyjadřují spíše mnohoznačným jednáním než všeříkajícími slovy. Film padá do podobné doslovnosti jako závěr Porumboiova Policejní, adj. - kde polopatické vysvětlování zabíjí pozorovatelské zaujetí.
Úterý po Vánocích nakonec vyznívá dramatičtěji, a tedy pro mnohé atraktivněji. Zároveň se z něj ale vytrácí ono dobrodružství, kdy si divák musí ke snímku aktivně hledat vztah a není k němu pouze veden.
| Úterý po Vánocích | |
| Marti, dupa craciun | |
| Žánr: | Drama |
| Režie: | Radu Muntean |
| Obsazení: | Dragos Bucur, Maria Popistasu, Mirela Oprisor, Victor Rebengiuc ad. |
| Délka: | 100 minut |
| Premiéra ČR: | 09.12.2010 |