Recenze - Moje žena nakonec viděla Turínského koně dřív než já. Po zhlédnutí předchozího filmu Bély Tarra Muž z Londýna se totiž přestala obávat, že na ni tvorba tohoto maďarského režisérského samorosta bude příliš „umělecká" - neboli též nudná, sebežerná, nepochopitelná… Zkrátka všechna ta synonyma, jež naskočí, když se řekne tenhle poněkud podezřelý přívlastek.
Rád věřím, že k jejímu osmělení jsem přispěl i já svým agitačním návodem kterak si Tarrův film divácky užít, aniž na to člověk nutně musí mít speciální školu, jak se občas jeví z nezáměrně odstrašujících recenzí. A protože bázeň mojí ženy již byla překonána a zdejší rozsah textu má své meze, dovoluji si potenciální „nedotčené" k němu odkázat: najdete ho zde.
Robinsonáda zpředmětňující katastrofu lidství
Abychom provedli základní revizi. I tentokrát je příběh adaptující opět literární předlohu dvorního Tarrova scenáristy Lászla Krasznahorkaie velmi jednoduchý - ba ještě jednodušší, než jsme si u tohoto „minimalistického maximalisty" stačili zvyknout. Přesto naladěnému může poskytnout nečekaně napínavý zážitek. I tentokrát je vše odvyprávěno pomalu plynoucím rytmem, jenž nás ale v ideálním případě uvede do stavu absolutního napojení na nemluvné postavy a společně s nimi nás nechá prožít jejich situaci, která je čím dál vyšinutější z rutinní normality.
I tentokrát se šetří střihem i barvou a precizně komponované i rozpohybované černo-šedo-bílé záběry od Freda Kelemena podbarvují promyšleně se střídající monotónní hudební (Mihály Víg) a ruchové plochy (Gábor Erdélyi). Styl filmu dokáže ve stejný okamžik vzbuzovat pocit mohutnosti i minimalismu - záleží jen na tom, na co se zrovna upínáme.
Přirozeně se nezměnilo ani to, že všechno tohle dohromady nám má udělit nezapomenutelnou diváckou sodu - respektive, vzhledem k tomu, že Turínského koně vyhlásil sám Tarr coby režijní opus završující jeho filmařskou kariéru, tedy spíš takový fatalistický výlet do sodovkárny.
Zpola ochrnutý drožkař a jeho dcera žijí spolu ve stavení na okraji civilizace a bídy. Jejich život se skládá ze zaběhané rutiny, kde má vše svůj čas a místo a která je zároveň jejich každodenním a odevzdaně nedramatickým bojem o holé přežití. I kdyby za okny nevládla věčná vichřice, je stále potřeba vyhřívat kamennou světnici, pít, jíst a totéž dopřávat i staré kobyle, jejíž tažná síla jim tyto nezbytnosti dokáže zajistit.
Život v neustálém přežívání pak vede k tomu, že každá nečekaná nenaplánovaná událost, která zasáhne do jejich klaustrofobického domácího plahočení, může fatálně zrušit tenkou hranici mezi bytím a nebytím - nikdo se nesmí unavit, zastavit, vystoupit z koloběhu. Natož, když se do toho ještě vloží apokalyptické ruce boží.
Celý tenhle pozvolna se bortící věčný návrat téhož odvyprávěný v satanisticky šestidenním odpočtu se odehrává pravděpodobně v roce 1899, kdy podle legendy německý filosof Friedrich Nietzsche pobývající v Turíně po soucitném objetí s týraným koněm definitivně propadl šílenství. A příběh Ohlsdorferovy kobyly by klidně mohl být příběhem Nadčlověkova „turínského koně"…
Robinsonáda zpředmětňující katastrofu
Od prvního záběru je navíc jasné, že tentokrát nejsou všechny ty „Velké okolnosti" (počasí, otočky země, vesmír a vůbec) línými, ale mocnými průvodci dění, kteří nám pouze poskytují širší než lidské měřítko v náhledu na příběh. Tentokrát se „okolnosti" nekompromisně spikly proti postavám a jejich snaze „prostě žít". A to způsobem natolik destruktivním, že by v žánrovějším podání měl plakátové přízvisko „katastrofický" či „hororový".
Jak kdesi trefně popsal kolega a kamarád Kamil Fila, Tarrovi se vlastně podařilo dotáhnout ideu Shyamalanova nedoceněného environmentalistického hororu Stalo se, kde neokázalý zánik civilizace také přichází doslova „ze vzduchu" a vybuzuje nepříjemný pocit z každé vycházky mimo bezpečně uzavřený prostor.
Samozřejmě, Tarr používá toto trvale přítomné a svíravé „katastrofické chvění" - stejně jako např. jeho stylistický spřízněnec Andrej Tarkovskij ve svém taktéž posledním filmu Oběť - pro účely osobité výpovědi spíše než k normovanému napínání a bafání.
Nekonečná vichřice a všechno, co s sebou přináší, uzavírá postavy na místě, odkud symbolicky ani fakticky není úniku, a umožňuje autorovi tyto prostory poslední záchrany dokonale prozkoumat - zatímco jejich obyvatelům nezbývá než pokračovat v zajetém režimu životodárných domácích prací. Film tvoří jakousi fenomenologickou mapu světnice a stáje, které jsou - nebo by při alegorickém čtení filmu mohly být - od určitého okamžiku možná posledním místem života ve vesmíru.
Je to vlastně taková elegie za všechny životně důležité předměty denní potřeby, kterých si pro jejich samozřejmou existenci už neumíme ani všímat, natož vážit. Proto dokáže být blízký, dlouze prodlévající pohled na vařící se brambory, stále prázdnější láhev od pálenky či zhasínající petrolejku objevitelsky fascinující a skličující současně.
Málokterý film umí svůj svět takto zaplnit fyzikou pro příběh podstatných předmětů; doslova ho „zpředmětnit" před divákovýma očima, aniž bychom k tomu potřebovali 3D brýlení. A u těch citlivějších zasahuje nejen zrak: chuť čerstvě uvařených a osolených brambor z jazyka člověk jen tak nedostane!
Robinsonáda zpředmětňující
Málokterý film také klade takové fyzické nároky na své herce, aniž by vlastně dělali cokoli dynamického nebo překračujícího hranice cudnosti. Tarr chce na place po svých dvorních hercích Jánosi Dérszim a Ericé Bók (ale i po kobyle Riczi) možná dokonce víc, než vyžaduje takový Paul Greengrass po Mattu Damonovi při natáčení Bournea.
Damon si své odbude při několikaměsíční přípravě po posilovnách a kurzech sebeobrany a poté natáčí už jen pořád dokola krátké fragmenty děje, kde nemusí nutně všechno dokonale klapnout, protože z té stovky jetí se už výsledná akce okázale akcentující jeho fyzičku nějak sestříhá. Tarrův herec musí v reálném čase dokonale uhrát desetiminutovou scénu typu: vyjít se dvěma džbery k několik metrů vzdálené nekryté studni, a zatímco ho ovívá vítr dosahující v nárazech parametrů slušné vichřice, nabrat na dvakrát vodu a pak se s plnými nádobami vrátit zpět do teď již hmatatelného tepla světnice.
Extrémní námaha role jako by se v těchto momentech obtiskla do diváckého zážitku a zpřítomnila pocit, že do takové fujavice by ani toho koně nevyhnal, natož aby někoho nutil, aby tahal kýble s vodou - pocit, že každý další pohyb v tomto světě musí vyčerpat postavy k smrti. Tarr navíc svou „robinsonádu" pojímá jako soubor zvídavých otázek typu: Jak si naseká dříví na jednu ruku ochrnutý člověk? Jak se nají a obleče?, případně: Jak umí číst člověk zavřený celý život v jedné místnosti? - neboť i čtení je v Turínském koni namáhavé.
Robinsonáda
A stejně jako příběh Robinsona Crusoe a jeho Pátka, snažících se přežít na malém ostrově obklopeném mořem a kanibaly, je i příběh Ohlsdorferovy neúplné rodiny vlastně dramatem závislostí a potřeb. Dramatem odhalujícím, jak je člověk ve skutečnosti závislý na lidech a věcech kolem sebe - na svém společenství a majetku, ale i své společenské roli. Stejně jako je kamera závislá na tom, aby měla co snímat, a na světle, které tyto objekty pro ni zviditelní, osvítí.
Kamera se tak v Turínském koni stává více než v Tarrových předchozích filmech další postavou děje. Jakýmsi čtvrtým členem uzavřené domácnosti. Svým kradmým pohybem po světnici připomíná němého a autistického sourozence drožkářovy dcery, jenž se s postižením zastřenou láskou upíná na zaměstnané i odpočívající obličeje a těla svých blízkých. Jeho charakter se asi nejvíc projeví ve chvíli, kdy se otec se sestrou pokusí o útěk za horizont jejich omezeného rozhledu, aniž by tuto postavu-kameru vzali s sebou a ona pak žadoní zoufalým zoomem z okna o jejich návrat.
Téma závislostí a potřeb ostatně vzala až marxisticky za své i moje žena, která zcela odhodila možný alegoricko-biblický výklad apokalyptického dění a přečetla příběh jako sociální drama o úpadku drobného živnostníka a jeho dcery s minimálním rozhledem a minimálními výhledy, kterým při živoření ze dne na den přináší zkázu výpadek jejich výrobních prostředků. A všechny potenciálně nadpřirozené věci jsou potom jakousi jejich halucinací z hladu.
Taková už je moje žena! Pragmatik, který nechytračí, a přesto se dobere zajímavého pohledu. … a když už jsme u těch pragmatických žen, které dodávají svým rozevlátým mužům oporu v realismu: ta stovka, již mi nezbývá než tomuto výjimečnému filmu udělit, patří i Ágnes Hranitzky. Kritiky často opomíjené Tarrově střihačce, spolurežisérce a ženě. Třeba si teď, když s tím Béla seknul, natočí nějaký vlastní film, po kterém by se její jméno už nikdo neopovážil nezmínit!
P.S.: Tarrovo poslední slovo coby autorského režiséra reagující na Ohlsdorferův výrok, že „Jíst se musí!", je: „Hovno!"
| Turínský kůň | |
| Torinói ló, A | |
| Žánr: | Drama |
| Režie: | Béla Tarr, Ágnes Hranitzky |
| Obsazení: | János Derzsi, Erika Bók, Ricsi, Mihály Kormos. |
| Délka: | 146 minut |
| Premiéra ČR: | 27.09.2011 |
