Recenze - Po zhlédnutí snímku Čertova nevěsta člověka napadne, že je až s podivem, odkud se bere pověst Zdeňka Trošky jako klasika české filmové pohádky. A jde o natolik zásadní otázku, že jí stojí za to rozebrat dříve, než se dostaneme k filmu samému.
V tomto případě se totiž zdá, že klasikem se stal někdo, kdo vydržel dlouho dělat totéž a zavalil nás kvantem produkce. Když se podíváte na Troškovu filmografii od roku 1987, kdy natočil O princezně Jasněnce a létajícím ševci, nenajdete další pohádku, která by měla právo řadit se do nějakého pomyslného kánonu.
Popularita u mlčící většiny
Dokonce i jeho další filmy, tedy hlavně série Slunce, seno…, kvůli nimž je brán jako král lidových komedií, vznikaly v půli 80. let - čili pověst „nejúspěšnějšího českého filmaře" se s ním táhne už čtvrt století, aniž se kterýkoli novější počin vyrovnal těm starším jak komerčně, tak co do množství pozitivních ohlasů.
Pochopitelně pojmy „klasika" a „kánon" mají neostré definice - mohou vznikat na základě shody tzv. odborné obce nebo vzejít z lidového hlasování, některé filmy mohou být do pozice klasiky protlačeny reklamou. V Česku v současnosti nemáme lidovější fórum než CSFD.cz (290 tisíc registrovaných uživatelů) a zde si Troškovy filmy vedou neobyčejně špatně; od průměrného hodnocení první Princezny ze mlejna (1994) se dospěje na úplné dno u Z pekla štěstí 2.
Těžko tedy nařknout autora článku, že je osamocen v názoru na slaboduchost, přeplácanost, uvřeštěnost a nevkusnost Troškových pseudopohádek. Jenomže zároveň se na CSFD koncentruje ta část populace, která má filmy jako koníček (skutečně jde o asi nejrozšířenější hobby současnosti) a je ochotna se o nich bavit.
Popularita Zdeňka Trošky však vychází od mlčící většiny, kterou filmy nezajímají, neorientuje se v nich a spoléhá na to, co jim naservíruje televize. Právě tato skupina si proto pamatuje čtvrt století staré snímky a autorova další díla bere, jako by přímo a bezeztrátově navazovala na onu slavnou éru.
Přitom nechce brát v potaz, že svět se změnil a nároky na filmovou podívanou a trefnost humoru se posunuly. Tímto způsobem v povědomí existuje a účinkuje i sám žánr „klasické české pohádky" - vždy se zjeví na obrazovkách v „hájeném" vánočním čase a „pohodovost" této etapy velí přijímat vše s otevřenou náručí jako dar.
Troškovi tak s jeho filmovými pohádkami nad těmi televizními stačí vítězit tím, že jsou točené v exteriérech. Pokud bychom uplatnili jen trochu střízlivější pohled - například z hlediska dramaturgie, hereckých výkonů, či, nedejbože, estetiky výpravy - těžko dojdeme k jinému závěru, než že jde o rozbředlé kýče, které nepřinášejí nic pozitivního ani dětem, natožpak dospělým.
Vize líbezné české kultury
Útěk k pohádkám znamená v Troškově podání nejen útěk do bezpečí žánru, který je „zakázáno kritizovat", ale je svým způsobem i útěkem od současné kultury. Znechucen vývojem dnešní společnosti Troška nachází útočiště v české literatuře a hudbě 19. století. Hrozně rád by točil opery nebo životopisné filmy o skladatelích, případně poetické snímky jako Václav Krška. Ale realita mu nepřeje, a tak se propracovává k vážné hudbě, dobovým kostýmům a poezii svého druhu právě skrze pohádky. Jeho vize hodnotné a líbezné tradiční české kultury je ovšem natolik idylická a přeslazená, až jí chybí živé jádro.
O princezně Jasněnce a létajícím ševci je Troškova nejlepší pohádka právě proto, že na svou dobu byla nebývale krutá a strašidelná. Nyní se „ochránce české kultury" cítí povinen být v opozici vůči „ošklivým Harry Potterům a Pánům prstenů", které nemá rád, nerozumí jim a nebyl by schopen je natočit, ani kdyby na ně dostal sumu ve výši schodku státního rozpočtu. A vymezuje se vůči nim tak, že všechnu drsnost změkčuje a uhlazuje.
To nejlepší, k čemu se pak dokáže vybičovat, je strojená nuda - film, který naplňuje představu, že „peníze na plátně mají být vidět". Takže v záběru musí být kůň, lokny, krinolíny a na mísách koláče a misky s ovocem, jako by se šla návštěva podívat, jak to máme doma hezké a dobře si tam žijeme. Takto se tedy k nám divákům chovají postavy. My se zase jdeme se podívat na výstavní skříň rekvizit, které mají být ve správné pohádce, aniž se tu děje cokoli pozoruhodného, napínavého nebo zábavného.
U Čertovy nevěsty tyto sklony ukuchtit film do vizuální podoby obřího a barevného máslového dortu jdou navíc i proti duchu předlohy - pohádky Spravedlivý Bohumil od Boženy Němcové. Jde o poměrně temný, až hororově laděný text prozrazující, že kořeny toho, čemu dnes říkáme pohádka, leží mimo jiné i ve starodávných baladách.
Pokus dát příběhu o prokleté princezně, která trhá na kusy strážce své hrobky, jakýsi „veselejší a civilnější úvod", je perverzní. Zvláště proto, že ona hodinová (!) expozice, než na princeznu přijde kletba, spočívá v tom, že královna nemůže mít děti (nebo neví, jak se dělají), a kolem létají kameňácké vtipy typu „čáp, nebo vrána, pták jako pták". Ha ha ha.
Král na gauči
Troška tu opět konstruuje utopický svět, v němž šlechta i poddaní mluví stejným hovorovým jazykem a běžně se spolu stýkají různé společenské vrstvy. Pak ale najednou přicházejí zákazy: „Ne, Štěpáne, princeznu si nesmíš vzít, i když jsi byl už u její kolébky, dal jí jméno, trávíš s ní osmnáct let každý den spoustu hodin a nejspíš už jsi ji i dávno defloroval někde na louce nebo ve stáji." Na vině je rozkolísaná dramaturgie, kdy se každých pár minut postavy chovají jinak a nikdy se jasně nestanoví pravidla.
Královna, která hystericky chce dítě, podepíše s čertem smlouvu, jejíž znění nikdy není objasněno, a v průběhu filmu pak okolo toho různé osoby chytračí. Jakmile dceru má, není schopna ji vychovávat a přenechá ji synovi své poddané (tedy malému Štěpánovi). Není vidět, že by k dceři měla jakýkoli vztah, chová se odtažitě a panovačně, přesto jí princezna Štěpánka říká „mamičko moje zlatá".
Král zase vypadá jako zchudlý kníže, nosí několikadenní strniště, mluví jako čeledín a působí dojmem burana, kterého nezajímá nic než lov. Kdyby měl možnost, dá si lahváče a sedne si na gauč k fotbalu; ovšem do chvíle, kdy má na základě autority potrestat Štěpána za jeho drzost. Náhle se na rozdíl od manželky projeví jako citlivý, chápavý a osvícený.
Čert, s nímž královna uzavřela smlouvu, v přestrojení za lokaje působí mnohem inteligentněji a drsněji než ve své pravé podobě, kdy už jen chybí, aby zašišlal „Šem malej, ale šikovnej". Proč má čert v pravé podobě o několik desítek bodů nižší IQ, čert ví.
Tedy neví. Zdeněk Troška to totiž chce hrát na obě strany. Zároveň stále upomínat na Princeznu ze mlejna, ale přitom se i výslovně odkazuje k filmu s Čerty nejsou žerty od Hynka Bočana z roku 1984. Jenomže právě s ním absolutně prohrává.
Troškovo přesvědčení, že „hlavní pohádkové postavy mají být krásné", nenachází oporu v korpusu jiných děl. Lidé nemají rádi a nezajímají je „postavy krásné jako obrázek", ale postavy sympatické, aktivní a bystré. Takový byl Petr Máchal v Čertech, s nimiž nejsou žerty, takový byl vysloužilec Martin Kabát v Hrátkách s čertem. A můžeme pokračovat. Je až překvapivé, že „pohádkový klasik" může dlouhá léta žít v takovém omylu.
Ona „krásná neživotnost" je ale pro jeho tvorbu typická. Troška jednoduše neumí napsat ženské postavy a herečky nutí do zlých karikatur (hysterky, tchýně, pavlačové drbny, svíčkové báby) nebo unyle líbezných výrazů. Princezna Štěpánka má být živá a „šít s ní čerti", což je znázorněno tak, že pořád běhá a hihňá se jako praštěná. Nemá osobnost, vlastní tvář, spontaneitu; je to „abstrakce princezny". Pod živou aktivní ženskou postavou, která budí zalíbení v heterosexuálních mužích, si většina představí spíš Popelku v podání Libuše Šafránkové.
Nezájem a zívání
Podobný případ zosobňuje hlavní hrdina Štěpán s nevinným chlapeckým výrazem. Nedovedu si představit, že by se našel kdokoli jakékoli sexuální orientace a věku, kdo by se s ním cítil identifikován, sdílel s ním jeho strasti a fandil mu. Jeho krása bez výrazu a odvaha bez důvodu budí nezájem a zívání. Troškovi se do hlavní role v pohádce podařilo jen jednou vybrat si herce, který měl víc než pohlednou fyziognomii - Jana Dolanského do Nejkrásnější hádanky. Dokonce i Jan Potměšil v Jasněnce hrál spíše svým fyzickým typem.
Příležitost natočit „klasickou pohádku", což je sám o sobě dost marný přístup v dnešní době, kdy pohádky na plátně přestávají účinkovat, promarnil tím, že namísto akce nabídl jen hádání. Uznejte, že „film Zdeňka Trošky založený na důvtipu" zní jako oxymóron.
A stejně nezáživnou zábavu nabízí Čertova nevěsta. Štěpán má splnit tři úkoly, které mu zadají čerti, aby vysvobodil princeznu; jenomže splnění těchto úkolů popírá elementární logiku a pravděpodobnost (programátorskou analýzu ne/funkčnosti zápletek najdete např. zde).
Chápu, že pohádky nejsou žánr postavený na racionalitě. Uznávám, že mnoho starých pohádek, bájí a mýtů nedrží pohromadě, protože v ústní tradici vyprávění panovala jiná pravidla. Problém je, že máme rok 2011 a filmy nemůžou být tak naivní a nesmyslné. Právě proto se dnes ve světě netočí pohádky, ale fantasy, které mají složitější psychologii, komplexněji definované fikční světy a nejsou tak černobílé. A pokud mají jednoduché schéma, musí být poměrně akční, viz nedoceněný a u nás málo známý Hvězdný prach.
V Čertově nevěstě není přes veškerou dětinskost a zdánlivou jednoduchost ani dobře rozděleno dobro a zlo. Čerti jsou instance spravedlnosti, nikoli negativní postavy; pouze tu spravedlnost nedovedou dobře naplnit, protože se sami neřídí danými zákony.
Pokud by někdo chtěl, může v tom vidět odraz české společnosti a všeobecného slovanského bordelu i v nejvyšších institucích, podobně jako v postavě dítětechtivé královny může vidět kritiku „umělého oplodnění". Ale spíše jsou tu všechny podobné podtexty mimoděčné a zastřené.
Týká se to i nebývale pánbíčkářského slovníku a jednání postav. Troška nepochybně nechtěl vyjádřit poselství o síle či nutnosti víry, přestože ideologie filmu k tomu svádí. Jen se mu to tak semlelo a ideálním divákem se stává nikoli pověstná novácká bába Dymáková, ale bába Kelišová ze Slunce, sena…, která se na bývalé jezeďácké vesnici pořád u něčeho křižuje, aniž ví proč. Ano, to je možná nejlepší metafora pro Čertovu nevěstu: Jde o film s mentalitou báby Kelišové.
| Čertova nevěsta | |
| Čertova nevěsta | |
| Žánr: | Pohádka |
| Režie: | Zdeněk Troška |
| Obsazení: | Václav Šanda, Eva Josefíková, Sabina Laurinová, David Suchařípa, Jana Andresíková, Barbora Munzarová, František Němec, Jan Kuželka, Karel Zima, Nina Horáková, Veronika Nová, Barbora Fišerová, Antonín Hardt, Alexander Hemala, Eva Novotná, Petr Vágner, Venuše Humheyová ad. |
| Délka: | 101 minut |
| Premiéra ČR: | 28.04.2011 |
