Recenze - Původně jsem se domníval, že k tomu, abych mohl našmoulit aspoň trochu pozitivní šmoulí recenzi, musel bych si nechat provést šmoulobotomii.

Varovné bylo od začátku všechno. Režisér Raja Gosnell natočil filmy jako Scooby Doo 1 a 2, a dokonce příšernosti jako Čivava z Beverly Hills, Agent v sukni a Sám doma 3 (kde už ani nehrál Maucaulay Culkin). A měl by být na základě svým uměleckých výsledků odstaven od veškeré práce pro děti a v podstatě prohlášen za pederasta. 

K tomu si připočtěte, že Šmoulové jsou ve 3D (zbytečně módní kabátek), neodehrávají se v kouzelném lese ve středověku, ale v současném New Yorku (klišé s cizinci s očima navrch hlavy "jů, koukejte na tohle!"), kleje se v nich ("kde to, do šmouly, jsme?") a mezi lidskými postavami nejsou žádné děti, ale jen zaměstnanci módní agentury (to jsou vzory pro neviňátka?).

Foto: Aktuálně.cz

Pakliže ale má být recenze objektivní (vyhovujeme tak dlouhodobým objednávkám), je nutno konstatovat, že Šmoulové 3D jsou jednoznačně nejlepší film Raji Gosnella. Dočkat se toho ve svých třiapadesáti, a být dokonce tak starý jako jeho malí šmolkovatí hrdinové, no není to dojemné? Zároveň je vhodné vyhnout se snadnému svodu zanadávat si na úpadek kultury, kdy každý pořad či film pro děti jsou v zásadě jen reklamou na řadu dalších produktů. Nemá cenu vozit se po očividném, ale všímat si spíše skrytého působení.

Fenomén, který je povoleno nenávidět

Jistě, Šmoulové patří do skupiny dětských popkulturních fenoménů toho typu, jako byli postupně Želví ninjové, Pokémoni či  Teletubbies, které je oficiálně povoleno nenávidět a troufne si na to kdokoli. (Zatímco říct třeba oprávněně, že filmy s Harry Potterem stojí za zlámanou šmoulu, vyvolává pohoršení.)  Proto je tak snadné varovat předtím, že nás zválcuje nová šmoulí vlna a vše se změní, tak jako svého času zpikačizoval internet Pikaču.

Když tedy započteme všechny negativní faktory, vycházejí Šmoulové 3D jako překvapivě velmi snesitelný a decentně zábavný dětský film, který dokonce reflektuje i nesmyslnost šmoulího světa a otravnost jejich existence. Svým způsobem je to nejupřímnější film svého druhu, jaký v posledních letech vzniknul. Ideologie (u dětských filmů to bývá konzumerismus) je nejúčinnější, když je skrytá a působí podprahově (viz třeba Auta 2) - ne když se prezentuje otevřeně a dělá si ze sebe legraci.

Foto: Aktuálně.cz

Modří pišišvoři s frygickými čapkami, bílými kamašemi a heliovými hlásky nicméně přes veškeré opakování v televizi nejsou od sebe dokonale rozpoznatelní. Rozhodnutí tvůrců, že se děj přesune po pár minutách ze šmoulí vesnice hluboko v lesích do ulic a bytů New Yorku, tedy bylo rozumné. Kdo by si ve 102minutovém filmu pamatoval 105 různých šmoulů a z čeho by se asi tak dal uštrikovat příběh, aniž by se rozpadl na samostatné scénky?

Scenáristé moc dobře pochopili, že v původním světě šmoulů se dá vydržet jen onu seriálovou půlhodinu (a během více než 400 dílů si šmouly zapamatovat), ale pro celovečerák potřebují jen pár silných šmoulích osobností. Ty navíc nesmějí být povahově jednorozměrné nebo definované jen jedním povoláním, protože jinak nemají schopnost posouvat děj. Což umí taťka Šmoula, Šmoulinka, Nešika, Mrzout, Koumák a… a toho posledního jsem zapomněl. Pamatuju si jen, že má skotský kilt a vrhne se do každé akce. No, a při představě 99 dalších, nevím nevím…

Důmyslný dvojí deadline

Poté, co tato šestice unikne kouzelným časoprostorovým tunelem čaroději Gargamelovi a jeho kocourovi Azraelovi z už natažených pařátů, dostanou se shodou okolností (v krabici belgické zásilkové služby) až do bytu novopečeného viceprezidenta pro marketing jedné kosmetické společnosti.

Toho hraje Neil Patrick Harris, který opět předstírá, že není gay, ale dokonce nastávající taťka. Ze šmoulů v domácnosti a v práci nemá radost - na rozdíl od manželky, s níž právě cloumají hormony - , ale snaží se jim v rámci možností pomoct proměnit Měsíc tak, aby zmodral. To je, prosím, zápletka. Filmoví analytici si poznamenají, že vyprávění užívá důmyslného systému dvojího deadlinu - tedy toho, že vedle sebe existují dvě linie (pracovní a soukromá), které se musejí vyřešit do určitého data.

Foto: Aktuálně.cz

Městem mezitím chodí Gargamel, jehož většina lidí pokládá za bezdomovce, užívá si možností „vystupovat démonicky z kouře" (když se prochází nad kanály) a čirou náhodou se z něj stane díky jeho kouzlům "revitalizační expert". Dlužno dodat, že Gargamel, jehož požitkářsky hraje Hank Azaria, je esencí všech filmových padouchů zkříženou s Boratem, a tudíž představuje nejzábavnější figuru celého filmu. Gargamelova touha získat ze šmoulů jejich magickou modř, díky níž by se stal "nejmocnějším kouzelníkem na světě, hahaha HAHAHA", pochopitelně naráží na jeho vlastní nešikovnost, jež je přímo úměrná oné posedlosti. 

Film hodně myslí na dospělého diváka, který šel na snímek v podstatě za trest, a toho dětského (správně) považuje za blbého, takže se s ním nemaže a dává mu jen možnost nadšeně výskat nad tím, jak šmoulové někam jedou, padají nebo utíkají. 

Vědomí vlastní absurdity

Jak už jsem naznačil výše, snímek si je plně vědom své vlastní absurdity a reklamní povahy, takže šmoulové se například o své historii dozvídají díky francouzsky psané knížce v antikvariátu či prostřednictvím Googlu a Wikipedie. Hlavní lidský hrdina taky neopomene položit všechny zásadní otázky - co znamená to pitomé slovo "smurf" používané jako podstatné jméno, přídavné jméno i sloveso; jak se šmoulové vlastně rozmnožují a jak dovedou vydržet zpívat svůj vlezlý popěvek pořád dokola.

Podstatné je, že film nedává na tyto otázky odpovědi, ale jen zdůrazní, že na ně rozumně odpovědět nelze. Jako zásadní postavu k identifikaci pak nabízí šmoulu Mrzouta, který záslužně nemá rád nic ze šmoulího, a když Patrick Winslow (jak se jmenuje onen marketingový specialista) hodlá zešílet, odvětí na půl úst: "Vítej v mém světě."

Foto: Aktuálně.cz

V jedné zahraniční recenzi také zaznělo, že scéna, v níž Patrick hraje se šmouly videohru Guitar Hero, je historickým momentem, kdy zemřel rock´n´roll. Přitom ale nejde ani tak o dehonestaci rock´n´rollu, jako spíš potvrzení, že zabijákem byl právě Guitar Hero - a teprve ve spojení se šmouly to konečně dojde i těm „domácím papučovým rockerům", co tak rádi trsali před televizí.

Až hororově (ale opět sebereflexivně) vyznívá sekvence v hračkářství, kdy jsou šmoulové malými zavilými spratky obou pohlaví považováni za hračky - který další rodinný film ukazuje děti jako líté a chamtivé bestie? Snad jen Toy Story a i v ní se nacházejí nějaké hodné děti. Šmoulové ve 3D nabízejí jen zdivočelou sběř.

O moc lépe z této sekvence ani nevyznívají rodičové postižení opičí láskou a zahrnující své ratolesti čímkoli, jen aby přestaly obtěžovat. Na významu se nic nezmění ani tehdy, když producenti filmu zaplaví obchody s tentokrát už neživými hračkami - pachuť cynického výsměchu „ukazujeme vás jako idioty a vy se idioti přesto dál chováte" zůstává.

Nakonec bych chtěl ocenit i 3D formát. V úvodu se ukazuje, že těžko říct, zda bylo dříve vejce, či slepice - záběry, kterak šmoulové letí lesem na holubech, jako by vypadly z Avatara. V průběhu filmu se s hloubkovou perspektivou taky občas pracuje, nejvíce však 3D vynikne v závěrečném souboji, kde Gargamel chytá do energetického výboje ze své kouzelné hůlky šmouly jako do lasa a mává s nimi divákům před obličejem. Jeho gesto jako by říkalo: "Tak, podívejte se pořádně, kvůli tomuhle jste sem přišli a zaplatili vstupné, kvůli těmhle modrejm zmetkům".

Za připomenutí děkuju, naštěstí jsem neplatil a i z toho důvodu jsem byl dosti spokojen. Představa, že jako na velký sbližovací biják (a jistě, nějaká objetí a slzičky tu jsou) budou houfně chodit rodiče s dětmi, mě ovšem tak nějak podvratně bavila. Možná i víc než domýšlení si, že šmoulí společenská organizace je vlastně komunistickou utopií, šmoulí jazyk metaforou nedorozumění různých obyvatel Belgie s odlišnými kulturními kořeny, a že cesta šmoulů do New Yorku zase může být Američany snadno chápána jako alegorie na hispánské přistěhovalce.

Vzhledem k dabingu mi ani nevadilo, že roli Koumáka nakonec nenamluvil Quentin Tarantino. To už by člověk chtěl moc.