Recenze - Moje žena se mnou na Rozervaná objetí nešla, takže ode mě tentokrát neočekávejte žádná citová hnutí či vhledy "naivního diváka", jehož obrazu svou ženu trochu stereotypně a ne úplně pravdivě přibližuji.

Almodóvarova tvorba mě dlouhodobě nechává chladným. Při jeho filmech necítím po většinu projekce vůbec nic, moc se u nich nedokážu bavit, nestimulují mě ani k přemýšlení; a předposlední Volver (2006) mě nevzrušoval až tak, že kdybych o něm kamsi nepsal, asi bych ho ani nedokoukal. Není to v tom, že bych tohohle vlajkonoše "evropského umění, které je srozumitelné lidu" neměl rád, je mi jen neradikálně putna.

Foto: Aktuálně.cz

I tak jsem byl svědkem - byť povětšinou nezúčastněným - většiny z jeho posavadních sedmnácti filmů, které bezesporu utváří velmi kompaktní a neustále se vyvíjející autorský vesmír. "Španělsko", kde v jediném významovém i výrazovém tónu vedle sebe existují queer blázínkovitost s papučářstvím diváka telenovel a modernistické vypravěčské postupy se selankovitou sentimentalitou. Zapadá do něj i ten poslední. Jen na úkor dojmu, že sledujeme slušnou adaptaci slabšího románu zasloužilého evropského "pop-postmodernisty" se zálibou v rodinných seriálech, výrazně ubylo "trans-homo-bizar" undergroundového odvazu.

Lehkost slzí

Románově vedený příběh je přeplněný Almodóvarovými obsesivními motivy, které už nabyly podoby fanoušky hýčkaného fetiše. Pracuje opět s dvojí identitou postav, jejichž život bezešvě prolíná s uměleckým "obrazem života". Ženy "hrají", hrají si i zahrávají. A díky umění vypravěčské zkratky se tu splétá tolik osudů, co jich dvouhodinový film beze ztráty kytičky unese.  

Foto: Aktuálně.cz

Terapeutická síla náhle vyvstalých vzpomínek zavádí slepého scenáristu Harryho Caina do dob, kdy ještě byl vidoucím režisérem Mateo Blancem (Louis Homár - Špatná výchova, Vicky Cristina Barcelona) a vedl nerovný boj o svou lásku k sekretářce Leně alias Severin z "erotické linky" (Penelope Cruz - Volver, Vicky Cristina Barcelona).

Protivníkem mu byl její šéf a producent jeho "almodóvarovské" komedie Dívky a kufry (José Luis Gómez - Goyovy přízraky). Poznamenaly ho ale i nevyzpytatelné motivace v rámci vztahových propletenců a samozřejmě Osud…

Takzvaný "španělský Woody Allen" totiž moc dobře ví - poučen u Rainera Wernera Fassbindera - jakou hodnotu má slza každého diváka osudově zacykleného melodramatu. Zároveň ovšem hřeší na to, že divák se raději soucitně napojuje spíše skrze herectví a dialog než přes technologii "filmařiny".

Pozoruhodný filmař?

Foto: Aktuálně.cz

A tady má zřejmě původ má divácká netečnost. Můžu si tisíckrát pomyslet, že nevyhraněné záběrování, svícení a „technická" práce se zvukem a střihem má - až na semotamé excesy - pouze funkci jakéhosi "kluzkého" média příběhu. Můžu to nazývat "hrátkami s výrazivem televizních seriálů", "minimalismem",  nebo dokonce "pokorou" - jak je libo. Stejně z toho na mě čiší pouze nuda, amorfnost, a když se odvážím hodnotit v duchu "almodóvarovské" sexuální revolty: impotence, za níž "nestojí" žádný konceptuální úmysl. 

Co je filmu platné, že má plná ústa Rosseliniho, Viscontiho, Felliniho, Bergmana, Langa, Powella, Sirka, Malleho, Raye, Minelliho a bůhvíkoho ještě, když se režisér nedokáže ani v nejjasnozřivějších momentech svého výkonu nikomu z nich byť jen přiblížit. Přitom slepota hlavního hrdiny k filmařské reflexi přímo vybízí, stejně tak téma "filmu ve filmu".

Pozoruhodný výtvarník?

Rozervaná objetí jednoduše postrádají zaštiťující koncepci, která by ospravedlnila to, proč příběh nevyšel v podobě knihy a znepokojivě zpětně zpochybňují  možná i předchozí Almodóvarovy filmy, jež se pak vyjeví jako zbytečně přeceněné. Mimochodem v sázce je tu i jeho "proslulost" coby filmaře-výtvarníka.

Foto: Aktuálně.cz

Čím si tuto pověst vlastně vydobyl? Tím, že do televizně placatých a civilně svícených kompozic občas dosadí nějaký ten hezký kostým, spotřební design nebo "mrtvolnou" grafickou dekoraci? Tím, že občas vykřičí nějaký vyumělkovaný detail, jako třeba  rajče, po kterém stéká slza? Nebo snad jde o ty videoobrazy?

Nevnímám v tom skutečně originální nápady, nevidím v tom sdělení, necítím ani onu tvořivou vášeň, která je prý pro režiséra tak příznačná. Minimálně se o ní v jeho filmech hodně mluví a jeho herečky-múzy (spolu s Penelope Cruz ještě Blanca Portillo či Rossy de Palma) se většinu času zabývají předstíráním jejího prožitku. Nepředpojatě nutno zdůraznit: Úspěšně.

Břímě snů

…a přece jen moje žena nakonec do recenze zasáhne. Včera jsem s ní byl na Tarantinových Panchartech a ona po skončení povídá: "Ten film je jako splněný sen." A v tu chvíli mi došlo, jak moc blízko (a přímou úměrou i daleko) k sobě mají poslední filmy obou milovníků kinematografie.

Oba režiséři točí v dobrém slova smyslu velice "herecké" snímky. Oba jsou především vypravěči: oba mají fetiš na dialogy a charaktery, které skrývají tajemství. Oba svým iluzionistickým, žánry napěchovaným příběhům dokáží dodat deziluzivní pel. Obě poslední díla jako by zároveň představovala jakési zrcadlo odrážející veškeré motivy předchozí tvorby svých tvůrců. Oba filmy jsou navíc něco jako obětina kinematografii. Něco, co by mělo stvrzovat její snovou podstatu.

Jenomže zatímco Almodóvar nám vypráví o tom, jak hezké je snít a jaké že zajímavé sny to mívá, Tarantino nejenže se pochlubí, ale také ukazuje a - aspoň mě a moji ženu, které tímto děkuji za pointu recenze - nechává plně prožít.