Recenze - Na nového Robocopa se čekalo s jistou skepsí, a to ze dvou důvodů. Za prvé jde o předělávku slavné akční satiry Paula Verhoevena z roku 1987. Za druhé po tomto filmu následovala dvě značně nablblá filmová pokračování a dva ještě mnohem nablblejší televizní seriály.
Nelze se tedy divit, že ve smysluplnost dalšího Robocopa se příliš nevěřilo, a to i s ohledem na nedávný nešťastný remake jiného Verhoevenova filmu: Total Recall. (Když už jsou v tom, dočkáme se i nových Showgirls?!)
A jak to nakonec dopadlo? Nový Robocop je v řadě rysů dost odlišný od svého předobrazu, což je dobře, a zároveň se pokouší naplňovat značně různorodé ambice, což už moc dobře není.
Jeho základním problémem je, že chce současně být (a) kriminálním filmem v kombinaci s rodinným dramatem, (b) průkopnickým akčním filmem vycházejícím z estetiky počítačových her, (c) vážným science fiction, jež přispívá do „odvěké“ žánrové debaty o pnutí mezi lidským a nelidským (strojem), (d) podobenstvím o současné (nejen) americké společnosti, hrách velkých korporací a jejich promyšlené práci s marketingem.
Robocopovi tato kombinatorika nakonec podráží nohy, ačkoli v jednotlivých bodech seznamu uspívá více či méně solidně – ve své recenzi se přitom pokusím právě na tento předpoklad zaměřit.
Nebezpeční roboti
Různorodost je zřejmá už z výchozího pnutí mezi dvěma ústředními liniemi. Za prvé sledujeme příběh detroitského poctivého policisty Alexe Murphyho.
Ten má milující ženu, malého syna a stejně poctivého parťáka, s nímž bojuje proti korupci ve vlastním oddělení, a zároveň s místním bossem Vallonem. A jednoho dne kvůli své poctivosti skončí v kritickém stavu, protože mu někdo umístil do auta bombu – vypadá to, že nemá šanci přežít.
Za druhé film vypráví o mocné korporaci OmniCorp, jež úspěšně do světa vyváží roboty zajišťující bezpečnost, ovšem v USA kvůli jednomu zákonu působit nemůže. Roboti nemají lidský cit, a tak jsou jako ochránci spravedlnosti nebezpeční.
Máme tedy dvě linie dění: Alexův detektivní případ (kriminální thriller) a OmniCorp s jeho snahou o prosazení na americkém trhu (podobenství).
Alex se samozřejmě stane nástrojem OmniCorpu: vezmeme člověka a uděláme z něj robota, který zároveň bude člověkem, čímž obejdeme klíčový zákon a dosáhneme jeho zrušení.
Tady se ovšem film dostává (a) do roviny sci-fi disputace o robotech, lidství a tenkou hranicí mezi nimi, (b) do roviny společenské kritiky mediální reality, kdy divák filmu sleduje rozpor mezi zákulisní realitou a mediální realitou. Alex totiž jako člověk nemůže dosáhnout efektivity robota, a tak je postupně v robota přetvářen… a lidství se stává jen záminkou.
Nabízí se jít v analýze vyprávění i analýze významových struktur filmu mnohem hlouběji, ovšem to bych musel prozrazovat víc, než by bylo záhodno.
Zůstaňme u argumentu, že právě ve chvíli, kdy se Alex coby Robocop dostane do detroitských ulic, film se začne ve svých ambicích rozpadat.
Každá linie má totiž vlastní dějový oblouk: (a) Alexova lidská linie má jasný cíl (zabránit korupci) a padoucha (boss Vallon), (b) linie OmniCorpu má ale rovněž jasný cíl (dosáhnout zrušení zákona) a padouchy (kteří se postupně jako padouši odhalují). Tyto oblouky se ale nepřekrývají, nýbrž následují v dvojím vyvrcholení, kdy první je předehrou k druhému… a neuspokojí ani jedno.
Předvídatelná krimi
Kriminální zápletka (až hříšně předvídatelná) má motivovat Alexův návrat ke svému lidství – a souběžně má umožnit dosud racionálním představitelům OmniCorpu začít provádět sérii absurdních rozhodnutí, jež jsou ve zřejmém rozporu s dosavadním jednáním.
To pak v důsledku likviduje diskusi o lidskosti/nelidskosti i chytře budované podobenství. Vládu nad vyprávěním převezme dosud spíše upozaďovaný akční film, který je ale problematický jak stylisticky (paralela s počítačovými hrami je zřejmá, ale nic pozitivně ozvláštňujícího na tom nevidím – je to mechanické a nepřehledné), tak ideologicky (film proti fašismu s fašistickým „cool“ hrdinou?).
Na úrovni vyprávění i na úrovni významu si nakonec Robocop pomáhá dalšími až příliš očividnými berličkami: ve vyprávění je coby posuvník událostí v záloze hrdinova manželka, v rovině významu pak extremistický televizní pořad s rétoricky manipulativním moderátorem.
Manželka slouží jako lepidlo dvou navzájem nesourodých linií vývoje, moderátor jako alibi pro tvůrce, aby i nejhloupějšímu divákovi došla satiričnost snímku – ale zároveň se tím zakryl fašismus hlavního hrdiny.
RoboCop (60%)
Nový Robocop je v řadě rysů dost odlišný od svého předobrazu, což je dobře, a zároveň se pokouší naplňovat značně různorodé ambice, což už moc dobře není. Jeho základním problémem je, že chce současně uspět na mnoha frontách. Navíc u původního Verhoevenova filmu si byl divák nejistý, co mu film chce sdělit, protože jej šlo snadno číst jako pro i protifašistický. U nového Padilhova filmu se tahle nejednoznačnost dostává přímo do samotného textu, čímž se z kladu mění v prachsprostý paradox.
U původního filmu si byl divák nejistý, co mu film chce sdělit, protože jej šlo snadno číst jako pro i protifašistický. U Padilhova filmu se tahle nejednoznačnost dostává přímo do samotného textu, čímž se z kladu mění v prachsprostý paradox.
Je to mrzutější o to víc, že nejenže má film nakročeno k překvapivě komplexnímu podobenství, ale zároveň pracuje s poctivými hereckými výkony. Zejména vždycky trochu neprávem opomíjený Michael Keaton a jako obvykle přesvědčivý Gary Oldman dělají z Robocopa akční film o policistovi/robotovi, který by hypoteticky šlo brát vážně i mimo žánrové mantinely akčního filmu o policistovi/robotovi.
Jenže jak jsem napsal výše, snaha uspět na příliš mnoha frontách současně nakonec zamezí úspěšnosti na libovolné z nich.
