Recenze - Trailer prvního českého snímku tohoto roku slibuje jakýsi umolousaný pokus o pražskou variantu Záhady Blair Witch. A Lucka Vondráčková coby zapálená amatérská dokumentaristka svým projevem minimálně to, že by mohla být podobně „napřesdržku" jako její „předchůdkyně" ze slavného amerického hororu.

Snímek se snaží přilákat diváky větou Kolik lidských životů může stát jedno tajemství? I odpovědí může být otázka: Kolik lidských životů může tohle ustát? Horory jakoby natáčené přímo postavami jsou v posledních letech opět v kurzu; od Labyrintu však nečekejte napětí a nervy drásající akci.

Foto: MK Films

Nervy vám bude drásat jen čas, který zbývá přetrpět do konce. Záběrů natočených amatérskou kamerou je tu minimum (jinak ovšem film amatérsky působí celý). A minimum si půjčuje i ze žánrů mystery, thrilleru či hororu, kterým by se chtěl alespoň trochu přiblížit.

Tomáš Houška se doposud uvedl na poli filmu pouze jako scenárista Gymplu. Těžko ale říci, jaký napsal scénář ke svému režijnímu debutu. Natočený materiál byl totiž čtyřikrát stříhán, než se vůbec dostal na plátna kin (což je asi největší záhada celého filmu).

Z výsledku je cítit, že autoři netušili, co vlastně má vzniknout. Celé dvě třetiny filmu jsou jen expozicí před vstupem do "tajemného" podzemního labyrintu, kde to asi začne být pořádně napínavé! Bohužel nezačne, protože film se vlastně po celou dobu skoro vůbec nechová podle žánrových pravidel.

Nejasné záblesky budoucnosti 

Seznamujeme se sice s hrdiny a zjišťujeme, že hlavní protagonistka Renata natáčí dokument o pražském podzemí. Její motivace se nám však ani náznakem neukážou, skoro nic se nedozvíme ani o vzájemných vztazích mezi postavami (z nichž každá má jako koníčka přinejmenším hebrejštinu či architektoniku středověkých sklepení).

Foto: Pragency

Mezi úvahami o tom, co jsou zač Renatin kamarád David, její soused Honza a exotická spolubydlící Kiara, jsou jediným „zpestřením" několikavteřinové záběry z budoucnosti ukazující napjaté obličeje nebo rozmazané jízdy podzemím. Co mají tyto záblesky budoucnosti vyvolávat, není vůbec jasné; napětí to rozhodně není.

O dalších postavách, které se tu objeví, se už nedozvíme vůbec nic ani ve chvíli jejich přítomnosti, ani během zbytku filmu - i když mají podle náznaků sehrát klíčovou roli. Například ten záhadný chlapík, kterého Renata potká, abychom pak zjistili, že ji zná, pátrá v jejím bytě po výsledcích Renatina zkoumání, je při tom zabit a posléze nalezen v labyrintu.

Horory stojí na tajemství, strachu z neznáma, základním napětím většinou bývá střet řádu a chaosu, střet lidského s něčím, co jej přesahuje. Napětí, které chce vyvolat dobrý thriller, zase předpokládá, že divák ví o něco víc než postavy a hlavně že mu na postavách záleží. Labyrint je v tomto ohledu nezařaditelný a tajemnější než hrad v Karpatech. Neslibuje ani napětí, ani neznámo, zůstává bezbřehý chaos.

Materiál, který skončil v koši

Lucka Vondráčková jako Renata sice dostala brýle a „vážný" účes, ale stejně se musí párkrát objevit v kalhotkách - v čemž se střídá s Kiarou, která tu má být za krásnou a záhadnou. Kromě žvanění o mystériích s podezřele vzdělanými a vyrovnanými satanisty a zpovídání popletené sousedky, která pamatuje divné věci, je jedinou snahou první půle naznačit někdejší pletky mezi Renatou a oběma mužskými protagonisty. (A díky producírování v tričku se zeleným marťánkem alespoň víme, kde Renata pracuje.)

Foto: Pragency

Oba hoši po ní v podstatě nonstop vyjíždějí, ona s úsměvem přechází jejich sexistické vtipy, všichni se navzájem evidentně dobře znají; jen my netušíme jak a proč. Kromě vysedávání v knihovně, v práci či kavárnách se už udá snad jen party u Honzy doma, kde se všichni ti chytrolíni chovají jako puberťáci (jen sám hostitel je představen jako úchyl).

Jako by při opakovaném přestříhávání část podstatného materiálu vždycky spadla do koše. Prezentovaná verze je možná nejpoužitelnější, leč na spoustu původních pohnutek scenáristy se už zapomnělo. Navíc se tak jako tak zdá, že si scenárista asi neřekl, jestli chce točit thriller či horor, ani neuvažoval nad tím, zda je možné tyto žánry kombinovat; možná že neuvažoval vůbec.

Tím nechci naznačovat, že jsou dobré jen rigidní cesty, ale spíš to, že zdejší tvůrci většinou nereflektují žánrový základ a nemohou pak stvořit ani řemeslně zvládnutou šablonovitou zábavu, natož cokoli, co se od ní odklání. A často se zdá, že ani nechtějí.

Foto: MK Films

Houška evidentně mnohem více koukal do záhadologických knih než na starší atmosférické horory, kterými se ohání v promo rozhovorech. K čemu je divákovi vysvětlení principů šifrování středověkých alchymických spisků, když postavy nevidíme nijak důkladněji pátrat po záhadách, jimiž se mystici zabývali?

A když se čtveřice nesourodých hrdinů vydá konečně do labyrintu, jehož jeden vchod je zcela „překvapivě" pod Renatiným domem, jejich počínání už nedává vůbec smysl. Nevědí, proč a na jak dlouho tam jdou, ale karimatky a batohy mají kupodivu s sebou.

Nefungují ani nejprovařenější klišé

Foto: MK Films

Dole nefunguje ani naplnění toho nejprovařenějšího hororového klišé "vlezeme tam, kam by normální člověk nikdy nešel". Chybí atmosféra, v níž postavy jednají pod tlakem. Nevytane na povrch ani Renatina tvrdošíjná povaha, která asi má být tou jedinou motivací.

Divák nemůže s potěšením aspoň říkat „ty si tak blbá, že tam lezeš". Autoři se příkladně vyvarovali všech žánrových potěch, i s nejsilnějším kalibrem hororového žánru v podobě smrti protagonistů zachází až pohrdlivě. Přijde střih, po němž jedna postava chybí, a posléze ji ostatní najdou ležící za rohem.

Poslední podzemní půlhodinka vskutku trochu připomíná Blair Witch: vidíme nezajímavé, až iritující postavy, které bloudí sklepem, kde číhá jakési zlo. Z několika úmrtí a záhadných záběrů na detaily upomínající na přítomnost něčeho nelidského se zdá, že střet se „zásvětím" je nevyhnutelný.

Divákům čím dál intenzivněji vrtá hlavou, jaká asi může být pointa. Ale nejde o to vědět, jak vše dopadne, spíše o kroucení hlavou, čím lze na konci ospravedlnit tolik nelogičností, nedořečeností a absurdit. Snímek je rozehraný tak, že vše přímo křičí po ohromujícím vysvětlení, ale k žádnému nedojde - a úplný závěr už se vysloveně vysmívá posledním zbytkům divácké trpělivosti.

Což o to; že je původcem vražd a všeho dění nejpasivnější postava, o níž měl divák pocit, že jediným důvodem pro její obsazení jsou tělesné křivky, vskutku překvapí. Ale jen způsobem, pro který existuje zkratka WTF. Těm, kterým to nestačí, má pak asi pomoci podzemní závěrečná scéna, která je opakováním a dokončením té úvodní.

Posloucháme znovu monolog, jak jeden moment může změnit v životě vše. Sledujeme ten moment pozorně. A ono se v něm opět nic neodehraje. Pokud Renatin závěrečný pohled něco vysvětluje, pak je to asi zašifrované důkladněji než všechny spisky rudolfinských učenců.