Recenze - Vzhledem k tomu, že česká „sci-fi" komedie Probudím se včera neměla novinářskou projekci, připomínala koupě lístku slavnou scénku Felixe Holzmana: „Prosím vás, jeden lístek na dnes Probudím se včera v 18:30". Naposledy jsem si užil tolik legrace s filmem Marcela Bystroně Po hlavě doprdele při koupi lístku nahoru doprostřed.
Veselé a překvapivé to ale bylo i dál. Jak dlouho jsme přece snili o tom, že normalizační zábava nebude mít pokračování pouze v tom, že lidé ve filmech Marie Poledňákové zase jedou na dovolenou a že Michal David bude rozhodovat v roce 2012 o tom, kam by se měla ubírat něčí pěvecká kariéra.
Konečnou metou bylo až to, že se přímo z normalizace stane pro dnešní mládež zábava a vyloženě cosi jako bezpečný výlet do skanzenu. A že průvodcem po tomhle výletu bude Jiří Mádl, jinak pravicově přesvědčený mladý hoch, který přemlouval bábu, aby nevolila komunisty, jinak si k ní nepřijede o prázdninách sníst buchtu. V této jedinečné konjunkci ovšem nastalo takové „babylonské zmatení jazyků" a promíchaly se dosud zdánlivě nepromísitelné věci, že dá pěknou prácičku to rozplést.
Oddech ode všeho
Snímek Probudím se včera vypráví o nešťastném čtyřicátníkovi (Filip Blažek), který se coby pokusný králík ve vědeckém experimentu dostane „strojem času" do června 1989, protože chce zjistit, zda by jeho život nabral jiný směr, kdyby tehdy získal dívku svého srdce. Příznačné je, že se nedozvíme zhola nic o technických detailech tohoto cestování časem.
Pouze Petr Nárožný usrkávající ze sklenice mladý ječmen nebo chlorelu sdělí hrdinovi, že přenesou jeho mysl do jeho dřívějšího mladého těla. Kde bude ležet tělo čtyřicátníka a kde se potulovat mysl teenagera, těžko říct. Nedozvíme se, co má být smyslem experimentu, který nikdo nekontroluje, a ani se nikdo nebojí, jaké by cestování v čase mohlo mít následky. Dokonce, když hrdina napoprvé nic nezmění, klidně ho pošlou na vyžádání a zdarma časem zpět, aby to napravil ve svůj prospěch.
Leckdo by řekl, že snímek má chatrný scénář a dramaturgii (přestože je tu pod těmito funkcemi podepsáno nestandardně mnoho lidí). Fakticky jde ale spíše o záměr - sám film plní funkci nedokonalého a primitivního stroje času, který má spouštět v divácích především nostalgické emoce a jen lehounce kritické nálady a postoje k tomu, jak to dřív bylo.
Snad ještě nikdy žádný český film nevyjadřoval takovou touhu „vrátit se zpět" - přičemž si stačí připomenout hlavně znaky popkultury, ale ne režimu. Ten existuje pouze ve formě povinného, dokonale zesměšnitelného koloritu, kde údajní nositelé autority už nemají žádnou moc. Nepřekvapí proto ani krotkost rebelie, jakou se vykazuje časový navrátilec.
Ve škole mu stačí říct, že za půl roku všechno praskne, že učitel občanské nauky zahodí knížky marxismu-leninismu a bude první cinkat klíči, což mu vynese místo ředitele; a tím veškerý odboj a „drzost" hasne. Někdo v tom bude vidět „nevyužitou příležitost" jak reflektovat vztah dneška a minulosti, ať už kvůli tomu, „aby mládež pochopila, jaké to bylo", nebo zkrátka proto, že by film mohl být podstatně vtipnější.
Ale omyl - nijakost, prostřednost, mělkost, nezávaznost a bezzubost je přesně to, díky čemu tento film může působit jako skutečný a maximální oddech ode všeho. Tedy i od té reflexe, kritičnosti, a dokonce i lepší zábavy - protože pořádný humor trochu bolí bránici i mozkové závity.
Totální produkt
Většina filmu se tak nese v duchu, že Jiří Mádl dělá ksichty a ostatní nad ním lomí rukama „ten kluk se dočista zbláznil", případně přispějí starostlivou otázkou „co to s tebou je". Takto je „pointováno" asi 80 procent údajných vtipů, které vlastně nikdy ani nedospějí do stádia vtipu. Jenomže znovu: toto je cíl. Zbylých 20 procent reakcí pak doplňují obdivné pohledy vysněné dívky, která shledává, že „ten kluk není tak nudnej, jak vypadal".
Kdyby se film pustil dál, musela by se taky řetězit rozkladnost působení hlavního hrdiny tak rychle a intenzivně, že by to vyžadovalo mnohem větší rozpočet, složitější dialogy a kdesi cosi. Ale na to nemáme a nechceme to. I tak mohl snímek vzniknout jen díky maximální podpoře sponzorů, takže (bez přehánění) v každém druhém záběru postavy žvýkají Orbit, pijí Big Shock, případně vaří v kuchyni jisté značky (kterou jsem nepochytil a inzerenti mohou být právem naštvaní, že jejich investice vyšla nazmar).
Máme tu totální kapitalistický produkt (třetina filmu působí JEN jako reklama, ani ne souvislé vyprávění), který má pamětníkům znovunavozovat příjemné pocity z trsání na „Já chci žít nonstop!", a těm, co si to nepamatují, pak malovat idealizovaný obrázek školního života, kde si studenti udělají z nástěnky jakýsi proto-Facebook (alias rusky Licoknigu, haha).
Film přitom ani omylem není voláním po starých časech se vším všudy, tedy ekonomickém nebo politickém zvratu. Žádným způsobem se nedotýká toho, jak velká část lidí střední generace vzpomíná na minulý režim v dobrém v porovnání s tím dnešním. Tento druh reflexe (či deziluze) tu vůbec nemá místo a „cesta zpět" jím není motivovaná.
Jde jen o velmi povrchní a nepozornou kulturní antropologii - odkrývání vrstev paměti co nejmilosrdnějším způsobem; zhruba tak, jako když dnešní náctiletí listují fotoalbem svých rodičů a smějí se jim, co nosili za oblečení a účesy. Šlo by nekonečně dlouho vyjmenovávat různé chyby a nesmysly, kdyby přitom předem nebylo jasné, proč tu jsou - aby se primární cílové publikum, teenageři, kteří baští Jiřího Mádla, necítili moc cize a vykořeněně.
Cynická i měkká doba
Ve filmu kromě učitele občanky není žádný (ani jen kariérní) komunista, režim drží na vlásku a všichni sledují jen své soukromé zájmy - což v případě teenagerů řešících první nebo druhé lásky je opět jen další z mechanismů, jak nakonec ono zdánlivé politické téma naředit až vymazat. Může zaznít vcelku oprávněná námitka - copak pozdní normalizace (či dokonce perestrojka a předrevoluční doba) jsou něčím natolik příznakovým, že z toho nikdy nejde dělat pouhou zábavu?
Musí být už navždy tato doba spojována s vážnou debatou? To jistě nemusí - ale rozhodně je významné, že se podobný film dostává do kin, kde byla popkultura oné doby díky televizi dokonale rehabilitována. Rozhodně je typické, jak se film za každou cenu snaží vyhnout čemukoli závažnějšímu, přestože většina scének ze školy se odehrává v občanské nauce a hodinách literatury.
Typické zůstává i to, že „velký prorok" nezmění historii ničím jiným než tím, s kým se ožení. A že film neřeší, kam zmizelo hrdinovo druhé já, které zákonitě muselo v paralelním vesmíru vzniknout? (Viz všechny Návraty do budoucnosti a spol.) Však pozor, tohle není ani sci-fi.
Autoři se svým stylem nehlásí k tradici komedií typu Zabil jsem Einsteina, pánové, nebo Zítra vstanu a opařím se čajem, které jsou zhruba tak dvaatřicetkrát až sedmačtyřicetkrát vtipnější a kupodivu vlastně i dost cynické. Dnešní zábava chce být nejen okázale povrchní, ale i hodná a měkká.
Žijeme údajně v době neomezených možností a bez cenzury, ale přitom se bojíme udělat cokoli, co by jen trochu vylekalo náctileté publikum. Vrcholem černého humoru zůstává dvojí zabití dívčina králíka, které ovšem ona nevidí, a tak jí nevadí. Film Probudím se včera dotáhnul do absolutní dokonalosti koncept únikové zábavy bez jakýchkoli ambicí. Mírou bezobsažnosti a „bezpečnosti" se v ní znovu a rádi vracíme před listopad 1989.
| Probudím se včera | |
| Probudím se včera | |
| Žánr: | Komedie, Sci-fi |
| Režie: | Miloslav Šmídmajer |
| Obsazení: | Jiří Mádl, Eva Josefíková, Filip Blažek, Viktor Preiss, Miroslav Táborský, Nela Boudová, Petr Nárožný, Zlata Adamovská, Svatopluk Skopal, Milan Šteindler, Boris Hybner, Ljuba Krbová, Martina Válková, David Matásek, Bohumil Klepl, Martin Zounar, Tomáš Váhala, Jakub Štáfek, Karel Šíp, Filip Cíl, Michael Foret, Michal Hruška |
| Délka: | 120 minut |
| Premiéra ČR: | 15.03.2012 |
