Recenze - Ty vole, ta byla přísná, hodnotí udělenou penaltu dva bafuňářští vykukové v kultovní divadelní hře Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?
Ty vole, to bylo přísný, je první věta, která se člověku dere na jazyk po skončení snímku Bílá stuha rakouského režiséra Michaela Hanekeho - vítěze z loňského Cannes a evropského filmu roku 2009.
Základním kompozičním znakem i stmelujícím gestem tohoto černobílého snímku o podivných nehodách v severoněmecké vesničce na začátku 20. století totiž je právě přísnost; až umanutá striktnost a asketičnost, jež je vlastní jak většině postav, tak tvůrci, který dovede být na publikum opravdu hnusný.
Dusivě sešněrovaný korzet
Málokterý film, jenž byl v poslední době k vidění v našich kinech, má tak pečlivě vysoustružený scénář, jenž má absolutní odstup cynického chladného pozorovatele, a tak pregnantně volená slova, která tnou do živého. V Bílé stuze není jediný záběr a slovo navíc.
Jak je u Hanekeho zvykem (u nás od něj v kinech běžela Pianistka, Utajený a Funny Games USA), chybí doprovodná hudba - pokud nehraje některá ze samotných postav. Spousta obrazů má nemilosrdně a nepříjemně statickou kompozici a pohled kamery se často zastaví na hranici, kdy není otevřeně vidět samo násilí, ale diváci si přesto plně uvědomují jeho důsledky.
Vyprávění je až dusivě sešněrované jako korzet obepínající a halící tělo ústřední záhady, k jejímuž rozřešení nelze proniknout, a je napínavé do posledních minut jako malé prušácké rajtky. V každé scéně je cítit tíseň a pod povrchem bublající agrese i zoufalství. Hanekeho estetický formalismus je plně v souladu s morálním formalismem postav - především oněch autoritativních otcovských figur.
Je jich tu několik a každá z nich je svého druhu unikátním exemplářem despoty a domácího tyrana, podle jehož pískání, podmračených pohledů, úmorného kázání a občasného cholerického řvaní tancují manželky, posluhovačky i děti - které tu jsou poníženy na úroveň zvířat, jež je potřeba neustále trestat, aby věděla, kde mají místo.
Další směřování naší země
Příběh je vyprávěn jako vzpomínka z perspektivy zestárlého venkovského učitele, který byl - tehdy jako mladý muž - krátce před vypuknutím první světové války konfrontován s nevysvětlitelnými "nehodami", jež se zničehonic začaly dít nevinným lidem na panství jednoho severoněmeckého barona.
Síla Hanekeho filmu je do recenze bohužel nepřenositelná, protože tkví v pomalém nabalování zlověstně násilných akcí a souběžném rozplétání sítě motivů, jež k nim vedly. Tyto dva protipohyby ve vyprávění pak svými třecími plochami vykreslují složitou mozaiku vztahů na vesnici a v přeneseném smyslu i v celém tehdejším Německu, případně Rakousku-Uhersku.
Je od počátku zřejmé, co chce Haneke říci, ostatně vysloví to i sám učitel, jenž čte svůj pomyslný deník mimo záběr: "Nevím, jestli tento dávný příběh vylíčím v úplnosti a zda se vše skutečně stalo takto, ale mělo to své důsledky v dalším směřování naší země" - což těžko chápat jinak než jako osvětlení kořenů nacismu, respektive hluboce ukrytého zla v lidech a také společenského uspořádání, které takový v posledku nelidský režim umožnily.
Stejně tak není ani vyloženě překvapující ono odhalení: nebetyčná tvrdost pravidel vede k tomu, že je lidé začnou porušovat, a to často pod zástěrkou páchání dobra, respektive domnělé svaté pomsty za hříchy ostatních. To nejhlasitější vyžadování čistoty a morálky pak vede k těm největším zvrácenostem.
Když kultura páchá spíše násilí
Jakmile se objeví kazatelé, kteří vyžadují absolutní autoritu a chtějí v sobě vidět propojené zosobnění moci Boha, státu i rodiny, vede to nakonec ve slepé následování neosobních příkazů, jež ničí jakékoli lidské štěstí, svobodu a cit.
Každý z několika otcovských despotů si vynucuje různé mocenské nároky a každý nakonec selže, ale není schopný si to přiznat. Jde v přeneseném i doslovném významu o přehlídku stárnoucích impotentů, kteří sex z různých důvodů nahradili mocí, dozíráním, šikanováním, případně i bitím.
Haneke jako vystudovaný psycholog a syn duchovního velmi dobře ví, co dovedou s lidmi potlačované pudy, a velmi nelítostně ukazuje, že člověk sice může být civilizací kultivován, ale v některých obdobích je společenských pravidel a příkazů tolik, že kultura na člověku páchá spíše násilí a deformuje ho tak, až to násilí začne chtít vracet.
Možná takový popis a interpretace filmu navozují dojem, že jde o tezovitou, křečovitou a artistní nudu. Mistrovství a podmanivost Bílé stuhy však spočívá v tom, že při své úspornosti a úpornosti pořád dovede být atraktivní. Je to detektivní mystérium a špičkové dobové drama, které přes veškerou svou nevstřícnost vlastně vtahuje diváky do děje a nutí je porozumět jádru problému.
Podhoubí zla
Haneke si navíc vybral typově vynikající herce a dovedl k náročným psychologickým výkonům i dětské představitele, což se vzhledem k drsnosti tématu téměř vzpírá pochopení. O puntičkářském záběrování už byla řeč, ale kromě toho, že se tu neplýtvá střihy, stojí za to obdivně dodat, že každý záběr vypadá, jako by byl vypočítán pomocí pokročilého softwaru, který umí rozpoznávat nejsilnější reakce v mozku diváků. Fyzické násilí většinou nevidíme, a když už, tak jenom v kratičkém záblesku.
Bílá stuha pracuje jako zlověstně dokonalý stroj na terorizování publika, které ovšem podléhá jeho zvláštnímu kouzlu, protože tuší, že tato lekce má mnohem hlubší smysl. Nejnovější Hanekeho film jistě můžeme označit za totální psycho; ovšem nemusíme se zastavovat jen u toho, že nás dovede duševně vyždímat a díky brutálně řezavé zvukové stopě a "hitlerovsky" štěkavé němčině jakoby i fyzicky ztlouct.
Jeho závažnost tkví v tom, že nás přiměje přemýšlet, což po nás většina filmů příliš nechce. Přemýšlet o zdánlivé idyle a ctnostné čistotě jako nikoli o jakési fasádě, poklopu či zábraně, která chrání před pronikáním zla navenek, ale naopak jako nad podhoubím, z něhož zlo roste.
A jestli má někdo pocit, že se nás manýry z Německa a Rakouska-Uherska moc netýkají, může se podívat znovu na Městečko Twin Peaks - osmdesátkového předchůdce a z hlediska dobového ukotvení děje následovníka Bílé stuhy; nebo se podívat, jak v současné Americe stoupá vliv bigotních křesťanů. Nezapomínejte, že Haneke si nikdy neodpustí nejenom "házet špínu" na svou domovinu (tak jako každý správný rakouský umělec), ale být aspoň trochu "proti-americký" a "anti-hollywoodský".
| Bílá stuha | |
| Das weisse Band/The White Ribbon | |
| Žánr: | Drama, Historický, Podobenství, Psychologický |
| Režie: | Michael Haneke |
| Obsazení: | Ulrich Tukur, Susanne Lothar, Christian Friedel, Leonard Proxauf, Burghart Klaußner, Steffi Kühnert, Michael Schenk, Ursina Lardi, Sebastian Hülk, Josef Bierbichler |
| Délka: | 144 minut |
| Premiéra ČR: | 14.01.2009 |
