Recenze - Film Juraje Nvoty Konfident je dalším z pokusů podívat se kriticky na naši (československou) normalizační minulost. V příběhu mladého radioamatéra Adama (Jiří Mádl), který se upíše StB jako odborník na odposlouchávání a postupně zjišťuje, že cena za klidnou a zajištěnou existenci je příliš vysoká, se sice objevují námětové ozvuky Životů těch druhých nebo Pout, ale chybí mu oproti nim větší odvaha jít až na dřeň hnusných dobových poměrů.

Patrně je chyba už v charakterizaci hlavního hrdiny. Tvůrci ho vykreslují jako sympaťáka, který do služeb institucionalizovaného zla vstoupí z nerozvážnosti nebo mladické hlouposti.

Foto: Bontonfilm

Přitom hned při úvodní scéně je jako záklaďák na vojně operující poblíž železné opony nepřímým svědkem popravy uprchlíka, kterou nařídí jeho pozdější přímý estébácký nadřízený, velitel Dravec (Ondřej Vetchý).

Adam se ale přesto rozhodne pracovat pod vrahem, přitom motivace pro podpis vázacího aktu je dosti chabá. Jeho snoubence Evě (Michaela Majerníková) hrozí vyhazov z vysoké školy a úřady dělají zamilovanému páru problémy s bydlením, ale ani kariérní a materiální problémy nebo naivita neospravedlňují příliš hrdinovo angažmá ve zločinecké organizaci.

Bonmot za bonmotem

Je potom otázka, co chce scénář Lubomíra Slivky (ve filmu se předtím prezentoval skriptem k příšernému kýči Dušana Rapoše z romské osady nazvanému Cinka Panna) říci. Lidé po sovětské invazi už nemohli mít žádné iluze o povaze režimu a jeho tajné policii. V jejích řadách už skutečně tehdy fungovaly hlavně bezpáteřní slizké svině, které ve snímku zastupuje Rybárik (Jan Budař), nebo žoviální hajzlíci jako Adamův soused Josef (Adu Hajdu).

Film přináší podobně jako Pouta vhled do každodenní mašinérie estébácké byrokracie, ale v porovnání s dekadentními, nejednoznačnými postavami Špačkova filmu jsou Slivkovy záporné postavy s výjimkou Vetchého schematicky napsanými, jednorozměrnými figurkami.

Foto: Bontonfilm

Scenárista příliš nepomohl ani dalším charakterům. Volnomyšlenkářský učitel na základní škole Ján (Martin Geišberg), jeho bratr kněz (Marek Geišberg) nebo rozšafný disidentský spisovatel Arnošt (Arnošt Goldflam) fungují ve struktuře příběhu hlavně jako trochu didaktická protiváha k postavám estébáků, která ukazuje, že se tu hodně lidí pokoušelo žít bez kompromisů s mocí.

Slivka ovšem téhle partě, scházející se u Arnošta na zahradě i přes to, že všichni vědí, že lokalitu StB sleduje, napsal dialogy, které jako by vykradl z nějaké sbírky vtipů o socialismu. Bonmot stíhá bonmot a v aforismech frčí dokonce i děti odbojného učitele.

Příběhy ležící ladem

Přes všechen ten lehce bakalářský odér a nezvládnutou dramaturgii zbytečně rozkošatělého příběhu se ale Nvotovi daří v těch nejlepších chvílích zprostředkovat pocity zmaru, úzkosti a paranoie.

Přispívá k tomu přesvědčivá retrovýprava i kamera Jana Malíře, která například v několika leteckých scénách, zachycujících pokusy malých letadel překonat železnou oponu, vytváří větší napětí, než bylo v celém Tmavomodrém světě.

Jenže gradující thrillerové vyprávění se utápí v logických lapsech a nejasných motivacích postav. Autorům se bohužel nepodařilo přiblížit ani k dokonalé melodramatické zápletce Životů těch druhých, ani k abstraktnější, dusivé atmosféře Pout.

Tím, že Nvota vypráví o hrdinovi z šedé zóny, který si vlastně jen tak bezelstně zadal s režimem, se přibližuje víc, než by chtěl, k nostalgickým dílkům typu seriálu Vyprávěj. Přitom věřím, že původní záměr byl vymezit se právě proti nim.

Každopádně pokud by někdo v budoucnu chtěl ve filmu opět zkoumat povahu Státní bezpečnosti, spousta zajímavých příběhů tu leží ladem: ať už jde o smrt Pavla Wonky, estébáky pálící cigaretami Vlastu Třešňáka nebo mlátičky Petra Placáka. Jenže to by se těžko do hlavní role obsazoval Jiří Mádl.