Recenze - Svým čtvrtým režijním a druhým scenáristickým počinem se herecká hvězda George Clooney definitivně etabluje jako nadaný tvůrce, který se nemusí spoléhat na to, jaké role mu budou nabízeny. Dost možná přestane v budoucnu hrát, protože v tom beztak nevidí velkou výzvu, osobně se nepovažuje za herce s velkým rejstříkem a víceméně jen prezentuje sám sebe.
To, že Clooney ustavičně „hraje Clooneyho", ale nemusí být bráno jako výtka. Jeho „obraz celebrity" v sobě propojuje jak mediálního klauna, tak seriózního umělce a politického aktivistu. Ve chvíli, kdy člověk s takovou tváří natočí film o prezidentském kandidátovi, nutí to publikum i veřejnost přemýšlet o tom, zda jde o začátek vlastní volební kampaně, nakolik se v tom ukrývá kritika systému, či dokonce ironická sebekritika.
Podstatně komplikovanější
Co vlastně George Clooney chce dokázat, když nám nabízí příběh demokratického kandidáta, guvernéra Mika Morrise, jehož liberálnost jde daleko za hranici toho, co se v Americe běžně toleruje? Snímek vyprávěný z pozice Morrisova tiskového mluvčího Stephena Meyerse nahlíží do zákulisí, jak se vytváří veřejná pověst a manipuluje se sympatiemi voličů, respektive získává podpora volitelů.
Z ohlasů si lze vyvodit, že většina diváků přijímá jako jediné a hlavní poselství díla poměrně banální zjištění, že „politika je velká špína" a v tomto prostředí se zkorumpují i největší idealisté. Dokonce i v oficiálních propagačních materiálech se mluví o tom, že Stephen Meyers je idealista.
Dobře, a to má být všechno, kvůli tomu jsme se museli dívat na 100 minut rychlopalných přechytralých řečí a vzletných prázdných frází, ptají se mnozí. Nehraje si náhodou i sám film na trochu chytřejší, než ve skutečnosti je, a nepodobá se tak náhodou hlavnímu hrdinovi, který pozdně prozře a utvrdí se v cynismu?
Troufám si tvrdit, že snímek Den zrady (originální titul Ides of March odkazuje na datum zavraždění Césara a Shakespearovu hru) je podstatně komplikovanější, než by se zdálo. Podobně jako třeba netradiční drama ze sportovního prostředí Moneyball jde o poměrně „nediváckou" podívanou - nejenom proto, že vyžaduje určitou předběžnou znalost specifického prostředí a hantýrky.
Bylo by příliš snadné označit Den zrady za typickou hollywoodskou liberální propagandu, v níž se republikáni ukážou jako ti zkorumpovaní a demokraté čistí, či aspoň zkorumpovaní méně. O republikánech se tu říká pouze to, že mají vyloženě rádi, když mohou hrát v kampaních špinavé hry a že jim tato taktika přináší úspěch. Není to ovšem nic, co by o sobě republikáni neprohlašovali hrdě sami. Snímek zůstává pouze ve štábu demokratů a všechny zúčastněné figury zde rovněž vycházejí jako otrlí pragmatici.
Znamená to, že Clooney chce naznačit přinejmenším to, že demokraté jsou schopni sebekritiky, případně, že kdyby sám byl kandidát, neměli bychom si o něm dělat příliš velké iluze? Popusťme alespoň na chvíli uzdu spekulacím, neboť zůstat čistě u toho, jak je poskládáno vyprávění a nakolik je napínavé, nevypovídá nic o symbolickém rozměru tohoto díla - jeho funkci ve veřejné debatě o politice a politických osobnostech.
Obama na druhou
Berme tedy jako možný bod, že Clooney umetá cestičku tomu, že demokraté mohou být bráni jako upřímnější politici než republikáni. Těžko si představit, že by vznikl film, kde by byl takto obnažen republikánský kandidát, a jeho tým a cílem by mělo být přiblížení se lidem.
V rámci americké společnosti paradoxně demokraté bývají chápáni jako větší pokrytci, kteří umějí poukazovat jen na pokrytectví republikánů - a u těch se jednoduše předpokládá, že budou sami sebe idealizovat. Den zrady přinejmenším prolamuje mírné tabu v tom, že Hollywood, který je skrytě i otevřeně liberální, konečně šije i do demokratů.
To jsme ovšem udělali jen jeden krok k pochopení toho, oč se ve snímku jedná. Tím druhým je nahlédnutí, že idealismus není jedním stádiem, které se navždy zničí a pošpiní pragmatismem a ochotou ke korupci, zakrývání nepříjemné pravdy apod.
Dokonce se ani nedá jednoduše říct, že Stephen Meyers byl událostmi hluboce proměněn a přišel o nevinnost. Už začátek snímku ho zachycuje jako protřelého politického pracovníka a dělá celou dobu jen to, co vede k cíli. (Ryan Gosling ostatně nemusí moc měnit výraz, spíše si do něj promítáme odlišné emoce.)
Den zrady slouží vyloženě jako obhajoba ideje samotné. Stephen to říká jasně: „Věřím tomu, že když vyhraje Morris, svět se změní k lepšímu." Obvykle to bývá jen práce, toto je otázka víry. Je zcela jedno, jaký má Morris morální vroubek, je jedno, že bude muset udělat kompromisy.
Když vyhraje, bude to historický zlom. Prezident, který není věřící, ale hodlá hájit právo každého věřit si, čemu chce. Vůdce, který hodlá osvobodit USA od závislosti na ropě výzkumem a rozvojem nových technologií. Odpůrce trestu smrti a podpůrce potratů. Obama na druhou. (V tom nás ostatně ujišťují plakáty stylizované do „obamovské" grafiky. Jen místo hesla Yes, we can má Morris vypůjčené heslo od republikána Eisenhowera „I like Mike".)
Zřejmě poprvé někdo neukazuje morálně čistého bojovníka za pravdu a dobro, ale hrdinu, který v sobě zosobňuje vše, čemu se v liberálních kruzích věří jako „pokrokovému myšlení". A tato idea podle filmu musí být prosazena za jakoukoli cenu. Politik ostatně může žít jenom jako idea, nikoli jako člověk se vším všudy. Morris se nezpronevěřuje velkým ideálům, pouze provede něco, co vadí puritánské většině. A Stephen Meyers musí za Morrise odvést nějakou tu špinavou práci…
Idea je důležitější
Den zrady jde tedy mnohem dál než „hollywoodské střelby do vlastních řad" typu Kandidáta s Robertem Redfordem (1972) nebo Barvy moci s Johnem Travoltou (1998), kde je politik naivka nebo demagog, čímž se ve vedlejším plánu obnažuje jistá naivita i demagogičnost hollywoodských filmařů.
Ve Dnu zrady jsme pokročili dál - „náš kandidát" není naivní ani demagogický; tomu, co hlásá, věří (a pravděpodobně i rozumí) a hodlá to dělat. A nemůžeme ho zastavit jen proto, že udělal chybu. Idea, za níž stojí, je mnohem důležitější.
Nyní přichází závěrečný „překryv" - krok, kdy se dosavadní jistoty opět zlomí. George Clooney ve vlastní osobě prezentuje jakousi vysněnou podobu hollywoodských liberálů, jak by měl vypadat prezidentský kandidát. Ale právě tím se snímek stává víceméně přiznaně nevěrohodný. Copak by bylo možné, aby člověk Morrisových názorů vůbec šel do primárek? Bylo by možné, aby nakonec, ten co zvítězí ve vlastní straně, vyhrál proti republikánskému kandidátovi?
Není náhodou Clooneyho obsazení záměrným ústřelem vedle? Jak kdosi podotknul, Morrisova figura by byla přípustná, kdyby ji hrál ve starém hollywoodském filmu Jimmy Stewart (prototyp obyčejného slušného ostýchavého člověka) a nikoli Cary Grant (sebevědomý štramák). Podezření, že na tomto chlapíkovi něco nehraje (je „příliš sexy"), by bylo od počátku silné a nedalo by mu šanci.
A tady můžeme vidět Clooneyho poslední (nepřímý) komentář k současné kultuře celebrit. Neustále se tvrdí, že politici musí být mediálně líbiví a že reálně hrozí, že různé mediální celebrity začnou působit v politice a udělají z ní vyprázdněnou show bez obsahu. U nás se momentálně schyluje ke komedii s Tomiem Okamurou.
Doposud ale z herců uspěl jen béčkový westernový republikán Ronald Reagan. Den zrady jako by nás svým „nevhodným obsazením" zneklidňoval i uklidňoval: tohoto muže by za prezidenta nikdy nezvolili. Celebrity nakonec nemají šanci, vše to je jen filmová utopie.
Přes to všechno, kdyby byl snímek jen konverzační rošádou, která rozehrává výše zmíněná témata, nemělo by cenu označovat jej za povedený. Na úroveň umění, a nikoli agitky či dramatizované rozpravy, jej povyšují herecké výkony i inteligentně stavěný scénář.
Všechny postavy tu mají více stránek a nejsou to karikatury, ani když jsou velmi typizované. První tři čtvrtě hodina nás zasvěcuje do prostředí a vztahů, a když už si myslíme, že se orientujeme, přijde silný zlom. Mimochodem, nikdy se taky nevyřeší, čím přesně byla zaviněna smrt jedné osoby, a tudíž není jasné, jak moc je kdo v čem namočený.
Břitkost a rychlost dialogů se pohybuje o jednu až dvě úrovně výš než je běžný hollywoodský standard. Kamera jen služebně nezaznamenává dialogy, ale opravdu vytváří atmosféru a pracuje s různými podobami přítmí a „nastavených reflektorů".
Hra s publikem vychází bohužel tak, že mnoha lidem se nelíbí „nudná" první část, a naopak druhá (melo-dramatická) již ano. Přitom jádro filmu tkví v tom, že bychom se neměli odtahovat od každodenní špíny politiky, ale vidět její původní ideje.
| Den zrady | |
| The Ides of March | |
| Žánr: | Drama |
| Režie: | George Clooney |
| Obsazení: | Ryan Gosling, George Clooney, Marisa Tomei, Evan Rachel Wood, Paul Giamatti, Philip Seymour Hoffman, Max Minghella, Jeffrey Wright, Danny Mooney |
| Délka: | 101 minut |
| Premiéra ČR: | |
