Recenze - Nymfomanka režiséra Larse von Triera je nepochybně nejskandálnějším filmem roku. Ale podobně jako v nedávno uvedeném Životě Adele plodí skandály a kontroverze něco zcela jiného než samotná estetika filmu. V době, kdy se bez ztopořeného penisu na plátně neobejde takřka žádná festivalová přehlídka se skutečnými uměleckými ambicemi, mohou explicitní sexuální scény ve filmu pohoršovat opravdu jen málokoho.
V případě Života Adele vlastně nejvíce šokuje, že zrovna tak upřímný a citlivý film vůbec vzbouzí nějaké kontroverze, ale v případě Nymfomanky jde o skandál zcela reálný. Je opravdu šokující, že nám distributoři nabízejí polovinu filmu a tváří se, jako by to bylo normální. Proto rovnou předesílám, že tento text bude mít ke klasické recenzi podobně daleko jako přerušená soulož k orgasmu.
Kdo je tady velitel?
Snažit se psát recenzi by neznamenalo jen zpronevěřit se profesní poctivosti a přidat se do houfu namyšlených kritiků, kteří dokáží být s knihou hotovi, ač dočetli jen do poloviny. Ale také bychom tím přistoupili na podivnou hru, kterou si pracovně nazvěme „Kdo je tady velitel?“.
Lars von Trier patří k těm několika málo velkým filmovým manipulátorům, kteří z manipulace činí součást estetiky, a vztah diváků k podívané se vlastně stává jejich ústředním tématem. Patří tak do jinak nesourodé rodiny mistrných eskamotérů, bok po boku s Alfrédem Hitchcockem či Michaelem Hanekem.
Nymfomanka rozšiřuje pole Trierovy hry s různými kódy. Nyní nejde jen o vztah režiséra a jeho díla s diváky, ale do hry se zapojuje i role distributora. Zkrácení a rozdělení díla s původní stopáží kolem pěti a půl hodiny na dvě dvouhodinové části, spolu s nejasnostmi, jak se to má s cenzurou „pornografických“ pasáží díla, může být dílem bojácných distributorů, ale klidně též součástí Trierovy mistrné taktiky, jak na všechny kolem vyzrát.
Dost možná se teď směje všem novinářům, kteří se snaží recenzentsky vypořádat s jeho novinkou, a jen tak stvrzuje svou převahu. Osobně si ho dovedu velmi dobře představit, jak sedí v křesle se sklenkou silného svátečního piva Hoppy Lovin Christmas z proslulého dánského pivovaru Mikkeller a užívá si ty neohrabané snahy hledat analogie a slovní hříčky, které jeho zatím polovičaté dílo srovnávají se sexem. Do chvíle, než po Novém roce dojde k projekci druhé části, nám ostatně moc jiných možností nezbývá.
Kdybych mu to chtěl oplatit, mohl bych napsat, že srovnání nedokončeného filmu s přerušenou souloží či s tím, když člověka vyruší při masturbaci, je podobně násilnou analogií, jaké v rámci svého filmu sám provádí. Srovnání muškaření či barokní hudby s nymfomanskou posedlostí má k myšlenkové pronikavosti jistě daleko.
Jenže celé retrospektivní vyprávění mladé potlučené ženy, kterou dobrotivý estét Stellan Skarsgård najde ležet na ulici a přivede ji domů na čaj a zákusek, je ponořeno ve zvláštním manýrismu a posuzovat, co je záměrné a co nikoli, bude možná obtížné po zhlédnutí kompletního filmu, ale přemýšlet nad ním už v půli by bylo přímo pošetilé.
Doslovnost hraničící s drzostí
Trier si okatě pohrává s vypravěčstvím románů z předminulého století, neustále roli vypravěče tematizuje, zdánlivě vede diváka za ruku od kapitoly ke kapitole. Přitom je jasné, že to divák bude mít mnohem složitější než čtenář bildungsromanu.
Zatímco vyprávění je extrémně tradiční – až to vypadá, že stylistická a narativní radikalita Antikrista či Melancholie je tentokrát, navzdory explicitnímu sexu, daleko –, z mnoha detailů lze potměšilost a pohrávání s různými postupy a kódy pocítit dost naplno. Už zmiňovaná doslovnost místy hraničí skoro až s drzostí: vypravěčka občas říká, co bude dál, jednoduché metafory jsou doprovázené ilustračními záběry – takhle už se to dnes přeci nedělá!
Ponor do tajů sexuality má tedy sice takřka edukativní nádech, zároveň není jasné, zda tu lze vůbec něco brát vážně. Šostakovič a Bach tu zní se stejnou naléhavostí jako Rammstein, ušlechtilý staromilec Stellan Skarsgård naslouchá excesivním historkám plným kopulací a etických prohřešků, jako by šlo o pohádkového dědečka…
Rozdělení filmu do kapitol, rozdělení na dvě části, emotivní vystoupení Umy Thurman – maličko to vypadá, že si Trier vypůjčuje i u Tarantinova Kill Billa. Jenže Nymfomanka (nejspíš, ale kdo ví?) není dvoudílným filmem, u něhož by šlo reflektovat záměry první části a posléze hodnotit, jakým způsobem druhý díl přepisuje vypravěčské a žánrové hry. Přinejmenším na to po první půli nevypadá. Žádné prozatímní závěry, žádný polouzavřený dramaturgický oblouk. Byť už nyní víme, že přinejmenším obsazení se celkem úctyhodně rozroste.
Každopádně se do hry na posuzování a známkování pouštět nebudu. Hodnocení umění jasnou procentní nálepkou je ostatně i v případě dokončených děl vždy trochu ošemetný podnik. Sugeruje totiž, že se dají jednotlivá díla poměřovat mezi sebou, a hlavně, že z toho měření někdo vyjde vítězně. Ať už tomu věříte, nebo ne, tak hledat vítěze v půlce závodu nejde ani při dostizích.
Takže mohu říci pouze tolik, že jsem si jako skoro vždy užíval Trierovy formální, stylistické a vypravěčské hry, že mě některé scény a obrazy ohromily (třeba už úvodní sekvence, v níž rámování a tajemný pohyb kamery vyvolávají zvláštní nálady, které se už po zbytek filmu neobjeví – jde o první část nějakého sofistikovaného rámu?), u jiných jsem si nebyl jist, zda jde ještě o hru, či už nereflektovanou manýru.
Pokud vás zajímá, jak to dopadne, pak mohu nabídnout pouze ono známé, seriálové „Pokračování příště“. Další díl tohoto textu, který se velmi pravděpodobně bude mnohem více blížit formátu recenze, očekávejte 9. ledna.
