Recenze - Pro zjitření fantazie a zlepšení strategického myšlení není lepší recept než nechat se střelit pistolí do hlavy. Tak to má aspoň "zařízené" hlavní hrdina francouzského filmu Galimatyáš, jenž se rozhodne pomstít výrobcům zbraní za to, že mu jejich produkty způsobily hyperaktivitu a už před lety z něj  udělaly sirotka.

Těžko říct, jak moc je střelený režisér Jean-Pierre Jeunet, který tenhle mišmaš spáchal, ale spíš než výbuch tvořivosti jeho poslední dílo připomíná prohrabování se harampádím, které se mu nahromadilo z předchozích prací - Delikates, Města ztracených dětí, Amélie z Montmartru a Příliš dlouhých zásnub.

Foto: Aktuálně.cz

Běda tomu, komu se tenhle postup nelíbí! Hned bude označen za člověka, který zapomněl na to, jaké je být dítětem, už si neumí hrát a radovat se ze života. S Jeunetem je potíž, že jeho filmy nejsou příliš komunikativní, ale snaží se pouze podmaňovat, přimět své cílové diváky, aby byly obdivovány za to, jak jsou natočené. A každý recenzent musí potvrdit, že jednotlivé scény jsou příkladem formálního mistrovství.

Spíše aranžování a dekorování

Nastává pak absurdní chvíle, kdy se nějakému filmu vyčítá, že je udělaný až příliš dobře. Aby to nebylo až tak absurdní, je nutné dodat, že potíž není v jednotlivostech, ale v jejich propojení. Právě maniakální důraz na detail neumožňuje režisérovi vidět celek. Ostatně sám Jeunet se vyznává, že si točil, co chtěl, měl téměř neomezené prostředky a naprosto svobodné zázemí. Těžko to ale pak nazývat režírováním, když jde spíše o aranžování a dekorování.

Režisér Amélie Jean-Pierre Jeunet a Claudie Ossardová | Foto: Aktuálně.cz

Čtěte také: Rozhovor: Můj Vetřelec byl perverzní, ale u monstra to prošlo

Jeunet vyniká v tom, jak zaplnit záběr a jak ho "zakalit" barevným filtrem, aby obraz vypadal hodně nahuštěný a zahuštěný. Dominuje tak prostorové stránce, ale časová se mu vymyká z rukou. Následnost děje není moc zřejmá, vyprávění drhne, zastavuje se, tempo jakoby neexistuje. Stejně tak se různí herci hýbou či mluví různě rychle, aniž v tom je viditelná nějaká souhra kontrastů. Jeunet zkrátka obětuje cokoli pro krátký vizuální gag.

Kdyby Galimatyáš trval půl hodiny nebo byl rozsekán na padesát reklamních spotů, které uvidíte v průběhu několika večerů, neměla by únava šanci. Takto ale snadno může nastat fáze, kdy vrstvení dalších a dalších roztomilých bizarností vede pouze k přehlcení a otupělosti. Ani Jeunetova fantazie totiž není nevyčerpatelná a hlavně ani příliš originální, neboť je postavená na tom, že jen oživuje a zesiluje klišé, která souvisí s "francouzskostí".

Kdokoli někdy navštívil Paříž, najde v Jeunetových filmech oblíbená turistická zákoutí a dopravní uzly, ale kupodivu bez těch otravných turistů. Jestliže v Amélii z Montmartru byla Paříž úplně imaginárním místem, kde neexistovali přistěhovalci ani sociální problémy, Galimatyáš už představuje i postavy jiné barvy pleti než bílé a jeho hrdinové žijí na okraji společnosti.

Pikardský Charlie Chaplin

Dokonce tu máme angažované téma "boje proletariátu proti kapitalistům". Jeunet ale pořád propadá poetizaci chudoby. Jeho filmový svět je uštrikován ze vzpomínek na pamětnické filmy a působí občas archaicky a občas nesnesitelně infantilně.

V něčem je projev hlavního hrdiny Bazila v podání Dannyho Boona podobný Tulákovi Charlieho Chaplina a využívají se tu i přímé odkazy na kreslené burlesky, které točíval Tex Avery. Je zřejmé, že postavy nemají být psychologické ani životné v tom smyslu, že by jejich tělo respektovalo všechny fyzikální zákony - proto tu je hadí žena nebo muž-dělová koule a Bazil každý výpadek mozku vyřeší tím, že se udeří dlaní do čela.

Foto: Aktuálně.cz

Bezpečná zahleděnost do let minulých, jež se nikdy nevrátí, má své kouzlo, když představuje Bazila jako muže, který do dnešní doby nepatří a vlastně ani neovládá jazyk - buď něco neřekne jasně, používá nesmyslnou hatmatilku, nebo jen otvírá pusu do řeči či zpěvu jiných lidí.

Souvisí to i s Boonovou image, který se proslavil jako jednak jako mim a jednak jako člověk hovořící nesrozumitelným dialektem, jemuž se říká pikardština (ch´ti). S ním slavil loni úspěchu v obrovském, do jiných jazyků nepřeložitelném hitu Bienvenue chez les Ch'tis.

A co jiného by to mělo být za žánr

To všechno ale tvoří kontext, který nejenže nedovede zbavit film oparu čehosi umělého, ale hlavně to nepřispívá nijak výrazně ke zvýšení vtipnosti děje a jednotlivých situací. Spor o to, jestli je lepší humor vycházející z reality, nebo zábava postavená jako svět sám pro sebe, odtržený od skutečnosti, nemá žádné předem dané řešení.

Že ale Jeunet vypráví o něčem, co má být současné a vlastně docela drsné, a zahalí to rozjívené a neškodně zábavné nálady, už budí dojem, že sází hlavně na nenáročnost publika, které mu bude tleskat za laciné šťouchance.

Foto: Aktuálně.cz

Při velmi nakloněném chápání v tom můžeme vidět obraz konfrontace "dětské nevinnosti a rošťáckého záškodnictví těch slabých" se "zlou a neosobní mašinérií světa mocných". Když ale autorovi nesedáme na lep, pak takové dílo vyznívá spíš jako trapná klička "dělám film o něčem nepříjemném, chci na něco závažného poukázat, ale nedělám sociální kritiku".

Zbývá se zeptat - a co jiného by to tedy mělo být za žánr? Tento typ výmluv - kromě Jeuneta se jím ohání rád třeba Tomáš Vorel (Cesta z města, Skřítek, Gympl, Ulovit miliardáře) - vždy prozradí hlavně autorovu nedůslednost, malou odvahu, nebo vlastně nezájem o vybrané téma a neznalost problémů, k nimž se chce vyjadřovat. 

Nejde tu ale o hodnocení občanských postojů ani takzvané umělecké angažovanosti tvůrců. Galimatyáš nakonec selže čistě jako komedie. Úplně stejně jako hrdinové totiž dosahuje minimálního efektu nasazením obrovského množství prostředků.

Unavováni, nebo dokonce zneužíváni

Aby vyšel jeden vtip, spotřebuje Jeunet příliš mnoho času a musí do toho zapojit myriádu herců a baterii rekvizit. Většina složitě komponovaných scén, které připomínají jakousi záměrně pokleslou formu Dannyho parťáků nebo Mission Impossible, vyvolává maximálně lehký úsměv. K tomu, aby některé sekvence fungovaly, potřebuje režisér vyklízet také spoustu ulic, takže jindy totálně přecpaná Paříž působí jako město duchů.

Věřím, že existuje dost diváků a divaček, kteří se na tuto přehlídku složitě propracovaných, nicméně stále lehkých dráždidel naladí a budou mít pocit, že se setkali s dílem, z nějž sálá láska ke kinematografii, k dobrým lidem a tak podobně.

Ale snad bylo řečeno dost důvodů, proč se jiní diváci a divačky - a podle mých zkušeností jich taky není málo - podobným stylem filmařiny cítí unavováni, nebo dokonce zneužíváni.

Radši pět filmů, v nichž každá scéna není dokonalá, ale šlapou celkově svižněji a návazněji, než jeden vybroušený galský mišmatyáš, kde se před námi autor vytahuje, jak umí točit. Tak trochu to připomíná silvestrovské zábavy, kde Miloslav Švandrlík (budiž mu země lehká) dostal několik nahodile vybraných slov a na počkání z nich udělal báseň. Rýmovalo se to, ale poezie to nebyla.

Pro Jeuneta vyznívá dost nelichotivě, že na svůj slabý film spotřeboval tolik peněz a filmařských technik, a přitom nedávno vznikl ve Francii jiný anti-korporačně laděný snímek Louis-Michel, který i při nízkém rozpočtu a minimalistickém stylu dokáže vyjádřit mnohem víc a pobavit mnohem líp.