Recenze - Nová česká celovečerní komedie Nic proti ničemu se do distribuce dostává jako stvrzení toho, že se fenomén DIY (udělej si sám) stává součástí oficiální kultury. Až doteď byly filmové počiny sedmatřicetiletého režiséra Petra Marka brány spíš jen jako kuriozity; něco, co patří pouze na festivaly amatérského filmu.
Ještě v roce 2002 zavládlo v deníkových recenzích na Markův snímek Láska shora zděšení až znechucení, že se amatérský soukromý počin pro pár kamarádů promítá v kinech. O dalším filmu Nebýt dnešní referovalo minimum médií (sám autor této recenze ho viděl na seminárním promítání ve škole a pochybuje, že v republice bylo více než dvacet třicet kin, kde by se odehrála více než dvě tři představení).
Marek se mezitím proslavil spíše jako hudebník ve skupině Midi Lidi, která kromě vlastních písničkových desek natočila i soundtracky k filmům Protektor a Český mír. Ustavičné podezření, že Marek „nepatří do kinematografie", nedokáže vyvrátit ani jeho (pravděpodobně blahodárné) pedagogické působení na pražské FAMU.
Kamarádské projekty
Jenomže s Nic proti ničemu přišel zásadní obrat - institucionální posvěcení, že jeho „laciné amatérské hrátky" už jsou umění. Snímek byl totiž přijat do soutěžní sekce Na východ od Západu na letošním karlovarském festivalu. A dokonce se začalo tvrdit, že tentokrát jde o „komedii pro širší publikum".
Bez ironie se přitom dá říct, že zdejší publikum skutečně dorostlo k tomu, aby Markovy filmy lépe ocenilo. Může za to i masivní nástup internetu, všeobecná popularitu YouTube videí i obliba (a nenávist) vůči televizním reality shows. Hranice pro to, co je přípustné vydávat za autorské dílo, se hodně rozpustily, navíc Markovi pomohlo i to, že i díky sociálním sítím stoupá význam „kamarádských projektů".
Před lety tu z tohoto ranku existovaly snad jen filmy, v nichž se objevovali členové divadla Sklep, kteří svým projevem posouvali běžné představy, co je přijatelné jako filmové herectví.
Když poprvé přišel do kin „film Petra Zelenky a jeho přátel", vypadal úvodní název v titulcích podivně. Důraz na kolektivnost a jistou výlučnost vybízel diváky, aby se snímku podřizovali a přistupovali na to, že nedostanou „klasickou českou komedii", ať už si pod tímto pojmem představujeme cokoli.
Letos jsme se setkali s dalším typickým kamarádským projektem - rotoskopicky animovaným Aloisem Nebelem. Ten sice v jistém ohledu - důrazem na profesionalismus a řemeslo - vyhlíží jako absolutní protipól Nic proti ničemu; ve skutečnosti jde ale jen o protipól na ose „kamarádských filmů".
Nadšená improvizace
Sdílí spolu dokonce to, co víceméně započal výše zmíněný Zelenka s Knoflíkáři a potom scenáristicky se Samotáři. Hrdiny těchto filmů jsou mužští chcípáci, pasivní podivíni tažení událostmi, kteří žijí s pocitem vlastní výlučnosti, ačkoli jim chybí základní orientace ve světě. Vyznívá trochu ironicky, že termín „český chcípácký film" vymyslel právě Petr Marek, v době, kdy se profiloval hlavně psaním.
Každopádně Nic proti ničemu svým výrazem rozhodně nezapadá mezi ostatní české filmy, které lavírují někde mezi televizností a nízkorozpočtovým Hollywoodem. Vymezuje se ostatně už názvem. Ten lze číst dokonce ve dvou významech. Jednak popisuje chování postav, které se projevují nepřípadnou tolerancí, jednak se tím míří proti převažujícímu trendu v současné kultuře dělat naprosto omyvatelné a zaměnitelné výrobky, které nikomu nevadí a můžou tedy být všeobecně přijatelné.
Petr Marek tento trend stvrzuje úvodním titulkovým věnováním „Paulu McCartneymu a Mirce Spáčilové" jako reprezentantům toho, jak lze trvale produkovat či propagovat věci, které nemají vyhraněný styl a „dovedou se líbit". Přitom se jako autor vůči „obyčejnému divákovi či konzumentovi" nestaví nijak agresivně. Ani do role buditele, ani bolestínsky do polohy zneuznaného umělce, ale pouze do role pozitivního ironika a improvizátora.
Celý snímek ostatně působí jako záznam improvizace nadšených ochotníků na téma „adopce dětí a složité milostné vztahy". Za sychravého počasí se na letním kempu sejde parta lidí, kteří se předtím potkávali na internetovém chatu a nyní chtějí zakládat občanské sdružení, jehož cílem má být podpora adopcí.
Jenomže zdaleka ne všichni účastníci setkání jsou adoptovaní, a jak už to mezi lidmi bývá, mají úplně odlišné názory na to, jak by se sdružení mělo profilovat. Petr Marek při zakomponování „politického motivu" využíval i zkušenosti z natáčení dokumentu o Straně zelených a vzor pro „despotu, který to myslí dobře" si vyhlédl v Jakubu Patočkovi.
Duch Formana a Papouška?
Základ scénáře ale tvoří „komedie záměn", kterou napsal Jiří Najvert, jenž se ujal role zřejmě největšího psychopata - na první pohled legračně uťápnutého chlapíka, který je ovšem patologicky posedlý manželkou jiného hrdiny. Manžel (Marian Moštík) se domnívá, že za jeho ženou pálí jiný účastník setkání, její bývalý přítel Zdeněk Hudeček, a přehlíží přitom skutečného stalkera Najverta (všechny postavy nesou jména svých představitelů). Chvílemi je tato komedie neskutečně vtipná a obsahuje momenty natolik přesně načasovaného humoru, jaké už léta v českém filmu nebyly k vidění.
Kombinace dokonalé nazkoušenosti (celý tým odehrál Nic proti ničemu nejprve jako divadelní představení) a přitom improvizovaně nahozených dialogů, kdy se postavy různě zajíkají, přeříkávají či nedoříkávají věty, dává snímku nezaměnitelný feeling. Ten by bezezbytku neměl například smysl jako pouhá rozhlasová hra, protože bez výměn pohledů a záměn, kdo je kdo, by část kouzla zmizela.
Od toho se pochopitelně může odvinout řada srovnání a kritiky. Petr Marek se sice vymanil z omezení, které českým filmům kladou jejich omezené (a vlastně stále velké) rozpočty, ale zároveň je mu už krátce po premiéře často přisuzováno něco mylného. S Nic proti ničemu se do české kinematografie rozhodně nevrací duch Miloše Formana či Jaroslava Papouška.
Nejde o nový Konkurs, Hoří, má panenko nebo Ecce Homo Homolka. Nepoužívají se neherci k docilování autenticity, ale relativně zkušení herci improvizují svým vlastním stylem a spoléhají na to, že „technické nedokonalosti" jejich projevu budou považovány za autenticitu - anebo vtip, hru na autenticitu.
Ačkoli jde o filmy svým způsobem minimalistické, odehrávající se přinejmenším na malém prostoru a v krátkém časovém úseku, u Marka je velmi záludné, kolik mají vrstev a jak jsou ironické vůči všemu, co se tu objeví. Když například Mariana straší představa pedofila Radka, je to ukázáno v té nejblbější obrazové dvojexpozici, kdy se na pozadí přes hlavu psa promítá Radkova hlava.
Jde o tak laciný efekt, že tato lacinost slouží jako vtip sama o sobě a nabaluje se na předchozí rovinu vtipu, protože Radek ve skutečnosti není pedofil; je za něj jen shodou okolností pouze považován a vinou vlastní blbosti hodlá tuto identitu dále předstírat.
Idiot plot
Nelze přitom zakrýt, že zábavnost Nic proti ničemu téměř výhradně leží na tom, že jde o „idiot plot" - tedy scénář se zápletkou, která může fungovat pouze tehdy, chová-li se více postav jako úplní idioti a nikoli rozumně přemýšlející lidé.
Nelze najít dostatečný důvod, proč by manželé Johana a Radek jeli na setkání adoptovaných, „aby se o nich něco dozvěděli", protože sami chtějí adoptovat dítě, a nechali se vmanipulovat do toho, aby Radek předstíral pedofila (protože si omylem při představování vybral špatnou přezdívku z chatu). Kdokoli by hodlal plánovat skutečné adoptované podvést, dokázal by se mnohem lépe připravit a při případném faux pas by odmítl hru dále hrát.
Všechny i zdánlivě vážné motivy tu tedy jsou jen kvůli momentu zklamaného očekávání či překvapivé pointy nebo nepointy. Ale rozhodně tu není nic kvůli výpovědi. V tom spočívá limit celkové dosavadní Markovy tvorby: případné společenské nebo politické komentáře, paralely a podtexty nejde brát vážně. Markovy filmy jsou tak vrcholně „dané do uvozovek" a spoléhají na to, že k nim nikdo nebude přistupovat vážně, až hrozí, že nikdy nenastane zlom, kdy si budeme skutečně moct říct „tento autor už patří do kinematografie".
Už jen jakýmkoli rozborem recenzent riskuje, že bude rovněž za vola a že se dal nachytat na to, aby o filmu psal vážnou recenzi. Tato neuchopitelnost, nevážnost a nevázanost má tak výpovědní hodnotu pouze symptomatickou: žijeme v době, kdy se bojíme mluvit bez uvozovek. Petr Marek si z dneška dělá legraci, ale v tomhle mu přitakává. A za to, že jsem tohle napsal, budu jemně debilně zparodován v dalším filmu Všechno proti všemu.
| Nic proti ničemu | |
| Nic proti ničemu | |
| Žánr: | Komedie |
| Režie: | Petr Marek |
| Obsazení: | Johana Švarcová, Radek Rubáš, Marian Moštík, Kamila Davidová, Marta Pilařová, Gerard Hudeček, Jiří Najvert, Petr Marek, Jiří Nezhyba, Prokop Holoubek ad. |
| Délka: | 98 minut |
| Premiéra ČR: | 13.10.2011 |
