Recenze - „Otec psychoanalýzy" Sigmund Freud (hnědooký a vousatý Viggo Mortensen) je samolibý Žid kouřící jeden doutník za druhým, se spoustou dětí a nijak závratnými příjmy. Co se sexu týče, pravděpodobně ho už příliš nepraktikuje a své vášně sublimuje v obhajobách teorie o moci libida.
Jeho korunní princ, áriec Carl Gustav Jung (obrýlený a kníratý Michael Fassbender), žije nejen ve stínu svého guru, ale i šosácké touhy naprosto zracionalizovat svůj svět, jehož bezbolestnou pohodlnost mu zajišťuje jmění milované, ale málo vzrušující manželky Emmy (pobledlá Sarah Gadonová). Přes všechny snahy o potlačení je to však právě iracionalita, jež prosakuje do jeho konání i do teoretických úvah.
Zakladatelka dětské psychoanalýzy Sabina Spielreinová (odmodelkovatělá Keira Knightleyová) představuje jako masochistická pacientka pro korektního Junga nebezpečné vzrušení. Ze svého zalíbení ve spankingu pak vyvozuje teorii o sebedestruktivní podstatě sexuálního pudu.
A samozřejmě, v psychoanalytické hitparádě nesmí chybět ani „secesní hipík" a terapeut prznící své pacientky Otto Gross (jurodivý Vincent Cassel ), který svou osobní anarcho-sexuální revoluci povyšuje na model ideální osvobozené společnosti. Jeho životní filosofie ovlivňuje Junga možná víc než myšlenky „duchovního otce" z Bergstrasse 19 - a rozhodně víc, než by si přál.
Kdyby kdokoli z nich mohl vidět filmy Davida Cronenberga, jistě by ho nepobuřovaly, pravděpodobně pobavily a zcela určitě by v nich našel něco, co by stálo za klinickou studii. Jenže tady nejsou průkopníci psychoanalýzy těmi, kdo podrobují hlubinným rozborům v pravém slova smyslu „kultovního režiséra". Role jsou totiž v jeho novém filmu obrácené!
Pouze raněný lékař může uzdravovat
Už ze stručné charakteristiky jednajících postav snad vyplývá, že tohle nebude očekávatelně „osudové protnutí géniů, kteří významně ovlivnili 20. století". Cronenberg místo kapitoly ze základů společenských věd nabízí své typické komplexní vztahové a iniciační drama, kterému dokonale svědčí, že jeho aktéři jsou „shodou šťastných okolností" proslulí psychoanalytici.
Tedy lidé, kteří by měli být schopni briskních úsudků o povaze lidského chování, měli by být připraveni o ní otevřeně hovořit - a z toho by mělo asi vyplývat, že sami jsou vybaveni řídit a chápat svůj život lépe než jejich neurotičtí pacienti. První dva body film nikdy nezpochybní, v tom třetím nechá své postavy mnohdy fatálně vymáchat. Ani „dějinami prověřené kapacity" se nedokážou vyhnout malichernosti, sobeckosti, svéhlavosti či ješitnosti.
Ostatně, na tytéž slabosti dojelo i mnoho fiktivních vědátorů z Cronenbergova „divného" období. Stačí si vzpomenout, jak dopadl vynálezce Seth Brundle z Příliš dokonalé podoby (1988). A vnitřně rozkolísaný „dobrý člověk" Jung je jen jejich přirozeným a „realističtějším" doslovením.
Stejně tak je Nebezpečná metoda svého druhu pokusem o dovršení Cronenbergovy celoživotní snahy napěchovat komplexní autorskou výpověď do průměrné stopáže celovečerního filmu. Tentokrát ovšem na rozdíl od Videodromu (1983) bez videokazet vkládaných do hrdinova břicha, bez spermatu na nabouraných karosériích v Crash (1996), a dokonce i bez mozků rozplesknutých po maloměstské verandě jako v Dějinách násilí (2005).
Svět je takový, jaký je
Jeho autorská vize „theatrum mundi" se tentokrát velmi šťastně a šťavnatě setkala s divadelní hrou a nerealizovaným scénářem Christophera Hamptona, které tento specialista na adaptace moderních klasiků (Nebezpečné známosti, Tichý Američan, Pokání) vytěžil z odborné publikace Johna Kerra (k ní film oklikou odkazuje svým názvem). Díky tomuto několikanásobnému „otestování" příběhu může být scénář tak minimalistický, sevřený, a přitom pukající ve švech podnětnými tématy.
Kromě populárně naučného exkurzu do dějin psychoanalýzy a různých přístupů k ní se tu letem světem za necelých 100 minut v rozhovorech nebo „mezi řádky" - ostatně jak jinak „číst" film, jehož úvodní titulky se soustředí právě mezi řádky Freudovy a Jungovy korespondence - probere podstata muže a ženy, monogamie a polygamie, židovství a árijství, anarchie a maloměšťáctví, generační vzpoury, předvídání budoucnosti, třídní společnosti…
Srovnatelně s nejlepšími Cronenbergovými filmy je i Nebezpečná metoda postavena na síle maximálně kondenzovaných dějových informací, které proudí napříč starosvětsky výtvarně vytříbenými, pečlivě komponovanými a pevně orámovanými záběry. Než aby se přeostřilo, radši se vezme speciální objektiv, co zvládne zaostřit stejně blízké popředí i vzdálenější pozadí, nebo se prostě přestřihne. A ani tady nikdo nenutí kameramana Petera Suschitzkyho, který je od Příliš dokonalé podoby autorovým stálým spolupracovníkem, aby narušoval kompozici a švenkoval s pohybem postavy.
Podobně Shoreova „wagnerovská" hudba, Sandersův „ostrostřih" či v nažloutlém svícení skvěle fungující kostýmy Denise Cronenbergové jsou v dokonalé, jakémukoli trendu nepodléhající harmonii; filmové architektuře, která s odejmutím jediné cihly hrozí zhroucením.
Na dnešní stylisticky „tekuté" poměry působí tohle přiznané „jeviště tezí" jako nezvykle tuhé. Nikoli ale sešněrovaně, z čehož bývá „pozdní Cronenberg" nespravedlivě obviňován. Při vší té kombinaci ukázkového studiového filmu z 50. let a nevykřičené návaznosti na koncentrované dílo Roberta Bressona či Carla Theodora Dreyera je zde stále dost místa nejen na typické, podprahově působící ironické úsměšky, ale i na nefalšovaný humor, který odlehčuje postavám i divákům v jádru těžký existenciální náklad.
Když Freud s Jungem u oběda probírají libido a po hostitelově ujištění, že před rodinou se netřeba u jídla ostýchat, nám střih odhalí znuděné tváře famílie, která s nimi celou dobu seděla u stolu, prakticky nelze nevyprsknout smíchy. Zároveň ale podobně důvtipnou prezentaci dostávají i vážné scény, které tematizují prvky samotné „léčby hovorem", kdy terapeut sedí za zády neurotika. Schválně se soustřeďte na to, jak se ve filmu hraje s otáčením postav zády ke kameře…
Nikdy nic nepotlačuj
Aby celé tohle „divadlo světa" důmyslně schované pod povrch „klasicistní adaptace divadelní hry o géniích" mohlo angažovat i emoce, musí být možné chytit se něčeho jiného než na dřeň ohlodaných tezí. Od toho jsou tu - jak je u Cronenberga zvykem - přilnavě obsazení, i na svůj vysoký standard výjimečně dobře hrající herci, kteří se hvězdného systému buď dotýkají, nebo už v něm září.
Málokterý současný režisér koketující se středním proudem umí tak jako bývalý „krvavý baron" obsadit „krásnou tvář" a v průběhu filmu z ní udělat „tvář zajímavou". O Viggo Mortensenovi po jeho předchozích výkonech u Cronenberga (Dějiny násilí a Východní přísliby) už netřeba dlouze mluvit; proměna ve "velkého herce" je tímto dokonána. Tímtéž uctivým mlčením obejdu i Fassbenderův další úspěšný zářez ve strmě stoupající kariéře.
Ale kam tato příležitost (abychom nebyli nespravedliví: spolu s vynikajícím Romanekovým Neopouštěj mě) nasměruje Keiru Knightleyovou, je opravdu radost se dohadovat. Její podání Sabiny Spielreinové osciluje mezi trademarkovými rolemi „chytrých holek odvedle" (např. z Wrightovy Pýchy a předsudku) a něčím, co jako by vypadlo z excesivní herecké kreace ve filmu Cronenbergova blížence Andrzeje Žuławského.
Moje žena snad promine, ale důvod proč bych za sebe dal Nebezpečné metodě klidně celých 100 procent, spočívá v radosti vidět režiséra, který má (stejně jako já) zřejmě dlouhodobě chuť vidět Keiřin orgasmický výraz, když dostává páskem přes zadek. Nebezpečná metoda, jak si mě získat!
| Nebezpečná metoda | |
| A Dangerous Method | |
| Žánr: | Drama, Životopisný |
| Režie: | David Cronenberg |
| Obsazení: | Viggo Mortensen, Michael Fassbender, Keira Knightley, Vincent Cassel, Sarah Gadon, Katharina Palm, André Hennicke, Arndt Schwering - Sohnrey, Mareike Carričre, Anna Thalbach, Mignon Remé |
| Délka: | 99 minut |
| Premiéra ČR: | 26.01.2012 |
