Recenze - Sledovat britsko-americký snímek Můj týden s Marilyn se blíží podobnému zážitku jako čtení bulváru o Ivetě Bartošové. V každé scéně, kdy se objeví Marilyn Monroe, můžeme váhat mezi fascinací a odporem, a sledovat, jakým způsobem si nesnesitelná diva znovu a znovu podmaňuje svou hrou na křehkost další mužské oběti. Rozdíl oproti Ivetě Bartošové ale spočívá v tom, že kouzlo Marilyn lze snadno pochopit.
Film vyprávějící o natáčení komedie Princ a tanečnice (1957), kde se Marilyn Monroe potkala s Laurencem Olivierem, má stylizaci do milého retra, které kolísá mezi lehce zaslepenou oslavou herecké legendy i filmového média jako takového a na druhé straně deziluzivním pohledem do zákulisí.
Pravdivý příběh?
Ona tehdy byla filmová hvězda, která chtěla dokázat, že umí být dobrou herečkou, on byl vynikající herec, který se chtěl stát hvězdou. Zároveň ji chtěl režírovat a dostat do postele, i když byl ženatý s Vivian Leighovou a ona vdaná za Arthura Millera (společné foto viz zde). Olivierovy plány naruší úplně všechno - Marilyn je svéhlavá, není schopná se soustředit na place, neustále o sobě pochybuje, v zákulisí manipuluje s lidmi. Nejvíce asi s třetím asistentem režie, třiadvacetiletým Colinem Clarkem, podle jehož vzpomínkové knihy film vznikl.
Důvody pochybovat, zda jde o „pravdivý příběh", jsou přitom namístě. Proč Colin Clark čekal se zveřejněním 40 let a může si vůbec pamatovat, co se dělo? Jiné, dosti věrohodné memoáry (např. od Donalda Spota) vcelku vylučují možnost, že by ti dva spolu strávili delší čas. Máme tedy právo brát celé dílo jako fantazijní obraz a metaforu pro to, jak se muži ve své době vztahovali k fenoménu MM - každý ji chtěl chránit a zároveň jí být podmaněn.
I Colin váhá, zda dát přednost obyčejné dívce Lucy, která pracuje v kostymérně a jeví se jako dlouhodobější slibná partie, nebo si aspoň prchavě užít s blond ikonou. Tvůrci toto dilema posilují tím, že Lucy ztvárnil jeden z největších teenagerských a lolitkovských idolů současnosti, Emma Watson známá z Harryho Pottera coby Hermiona.
Zatímco Emma Watson už má status erotického symbolu nebo přinejmenším hvězdy, po níž touží hebefilní muži, představitelka Marilyn Michelle Williamsová se vykazuje přesně opačně. Bývalá manželka tragicky zemřelého Heathe Ledgera posledních deset let pracuje na to, aby nebyla vnímána jako „atraktivní holka z plakátu", ale systematicky se snaží o svoje zošklivění či alespoň zobyčejnění.
Proberte se tituly, v nichž hrála - od Země hojnosti a Zkrocené hory přes I´m Not There, Wendy a Lucy, Mamuta či brutálně zpomalený antiwestern Meek´s Cutoff až po vztahové drama Blue Valentine za nějž byla nominována na Oscara. A získáváte víceméně ženský ekvivalent Brada Pitta, který také uniká před svojí hvězdností. Ovšem v případě Williamsové jde o ještě "ušmudlanější" a obyčejnější přístup a výzor.
Dráždivá podívaná
Ve chvíli, kdy bylo oznámeno, že by zrovna tato bledá pohublá herečka, jež má na plátně věčně nateklé oči a nos od pláče, měla být kyprou a zářivou MM, vyvolalo to vlnu odporu. Williamsová v Mém týdnu s Marilyn opět trpí, tentokrát ovšem pod maskou dávné a svého druhu první superhvězdy - a právě kombinace její vrozené křehkosti s tím, jak se musí oslnivě prezentovat navenek pro média a publikum, činí ze snímku dráždivou podívanou.
Jako by byl film natočen právě proto, aby se mohli dlouholetí příznivci MM i ti, kteří si ji pamatují jen povrchně, hádat s „naivními fanoušky" Williamsové, kteří ji milují od dob teenagerského seriálu Dawsonův svět. Jako by právě uhadování, zda Williamsová je dostatečně dobrou Marilyn, tzn. zda ji jen dostatečně zdařile imituje nebo plnokrevně vystihuje její energii, bylo spouštěčem zájmu o toto dílo.
Do kina máme vstupovat zvědavi před začátkem, téměř automaticky máme být zklamáni prvními minutami (kdy Williamsová zkrátka nevyzařuje v muzikálovém čísle takové fluidum) a postupně máme zapomenout na pravou MM a nechat se pohltit a přesvědčit tím, že Williamsová je MM taková, jakou ji neznáme (!). Zkrátka, že vidíme i odvrácenou tvář Marilyn, když není okouzlující, ale hlavně protivná.
Touha nechat se přesvědčit a ochota zapomenout, když dostaneme něco jiného, než konvenčně očekáváme - jedině v tom je kouzlo tohoto jinak bezvýznamného filmu. Smyslem ale není odhalit „pravou tvář MM", tedy Normu Jean - brunetku, která se přebarvila na Marilyn a celý život ji z donucení musela hrát.
Kolik vrstev by bylo třeba odloupnout, abychom se přiblížili k nějaké původní pravé osobě? Už sama tato představa je mylná a snímek tyto ambice ani nemá; více slouží Michelle Williamsové k tomu, aby dokázala, že umí být sexy, ale taky že tato námaha vyžaduje ohromnou psychickou oběť.
Střet herectví
Jakkoli film nemá moc děj a vývoj postav (což samo o sobě není povinná náplň), ukrývá se v něm poměrně rafinované castingové dobrodružství, které dovede poskytnout jistou, mírně masochistickou potěchu ze sledování. Dochází tu ke střetu více hereckých škol a zajímavé je, že tomu tak bylo jak u původního snímku Princ a tanečnice, tak i nyní.
Šlo nejen o střet Ameriky a Británie v osobě Marilyn Monroe a Laurence Oliviera, ale i o střet klasického divadelního herectví „naučeného z papíru a vytvořeného na jevišti a pro hlediště" a tzv. metodického vnitřního herectví ovlivněného Stanislavským, kdy se do role vnáší osobní zážitky. Ač je to vlastně nepatřičné, neboť Princ a tanečnice je lehká konverzační komedie, Marilyn potřebovala od své herecké koučky Pauly Strasbergové ustavičnou analýzu, co její postava prožívá a jaké má motivace.
V nynějším filmu je tato opozice zdvojená, protože Williamsová hraje Marilyn, která není schopná „normálně hrát", ale neustále se nimrá sama v sobě a sžírají ji pochyby až do stádia naprosté paralýzy. Jakmile se jí ovšem povede jednou z mnoha záběrů trefit, je jedinečná.
Williamsová tak musela předvést výkon podobný špičkové krasobruslařce, která na ledě na začátku sestavy předstírá, že neumí bruslit, aby nás potom mohla oslnit svou bravurou. K takovému výkonu musela opět použít metodické herectví, ale mít sama sebe pod mnohem větší kontrolou, než měla MM.
Vedle ní pak účinkuje Kenneth Branagh, po Laurenci Olivierovi druhý nejslavnější (filmový) shakespearovský herec, který umí kohokoli napodobit, aniž pro to obětuje kus své duše. V Olivierovi proslulém svou odtažitostí, povýšeností, soutěživostí a žárlivostí na ostatní herce, musel Brannagh (soupeřící pokorně celý život s Olivierem) svou dosavadní techniku ještě umocnit.
Odrazová deska
Jedině pak vynikne finální poznání, kdy filmový Olivier přiznává, že vlastně slouží jako odrazová deska pro Marilyn; od jeho komisnosti dané i charakterem prkenného stárnoucího prince se ona může vznést až k „filmovým nebesům", do umělecké věčnosti - slastné divácké paměti. Bez toho, aniž by Olivier působil „špatně", neboli nemoderně a neživotně, by krása a živost Marilyn nikdy tolik nevynikla. (Přesvědčit se o tom můžete i zde, kde je rozkouskovaný celý film na třináct částí).
Ony dvě nominace na Oscara, které získali Branagh a Willimsová, tak vyznívají zaslouženě - díky jejich projevu máme šanci uvědomit si, jak herci opravdu hrají a že realističnost či dobová přijatelnost každého hraní je vždy relativní. (Olivier zosobňoval ve své době nejvyšší standard, zatímco MM byla jak z jiného světa, mnohem bezprostřednější, a dnes se na obojí díváme jako na zastaralé způsoby projevu.) Můžeme jen hádat, jak by třeba film dopadl, kdyby Marilyn ztvárnila plakátově krásná Scarlett Johannson, o níž se původně uvažovalo?
Je nevyvratitelné, že Můj týden s Marilyn zapadá do série děl, které nejslavnější herečku 20. století líčí jako naivní a „snadnou" - a víceméně i jako oběť a nikoli samostatnou ženu, která si určovala kariéru a měla poměrně široký herecký rejstřík. V tomto nalézá hněv fanoušků MM oprávnění.
Stejně tak se nedá zapřít, že snímek nemá příliš pevnou vyprávěcí strukturu - ze začátku to vypadá, že bude líčen čistě z pohledu a ústy mladého zasněně zamilovaného hrdiny, postupně se tato perspektiva rozplývá a nastupuje zase až na konci. Není to pouhá piha na kráse ani střídavě putující piha krásy z pravé na levou tvář - jak se tu nešťastně děje maskérům vinou skriptky.
Problém je, že režisér Simon Curtis, který točí retro filmy pořád, a dokonce se stejnými herci, kteří tvoří ansámbl rekonstruovaného Prince a tanečnice, zůstává vlastně s onou dávnou dobou spokojený - vidí v ní „zlatý věk filmu" stejně jako Colin Clark.
Zatímco Colinova zaslepenost coby postavy uvnitř příběhu je pochopitelná, neschopnost filmu jako celku zaujmout k historii větší odstup vede jen k tomu, že ony staré krásné časy působí spíš nudně. Zažehnout pomocí tohoto retro náhledu v někom vášeň pro film dnes vyhlíží téměř nemožně. A vidět dějiny kinematografie s dostatečným odstupem je tady již zhola nemožné.
| Můj týden s Marylin | |
| My Week with Marylin | |
| Žánr: | Drama |
| Režie: | Simon Curtis |
| Obsazení: | Michelle Williams, Eddie Redmayne, Kenneth Branagh, Judi Dench, Emma Watson, Dominic Cooper, Julia Ormond, Dougray Scott, Derek Jacobi, Zoë Wanamaker, Miranda Raison, Philip Jackson, Toby Jones, Michael Kitchen, Simon Russell Beale, Peter Wight |
| Délka: | 99 minut |
| Premiéra ČR: | 23.02.2012 |
