Recenze - Filmy a knihy pojmenované podle hrdinů jsou pěkně nevyzpytatelné. Nepoznáte z nich žánr, děj, charakter postavy, autorský přístup, zkrátka nic. Pak se tedy kouknete na plakát, co se z něj dá vyčíst. Jaká atmosféra z něj sálá? Slibuje akci, či naopak dumavé zpomalení? Vypadá seriózně, nebo bláznivě? 

Louise-Michel | Foto: Aktuálně.cz

Francouzský snímek Louise-Michel ze začátku nepomůže ani názvem, ani plakátem. Jsou na něm dva oškliví lidé, kteří někam usilovně a nemotorně běží, skoro jako v blbé francouzské komedii, za nimi šedé nebe jak ze severského dramatu. A přesto ani název, ani plakát nemohly být příhodnější.

Pohlavně nevyhraněné jméno odkazuje k žánrově nevyhraněnému ději a vůbec jednoduše určitelnému typu filmu. Pomiňme přitom prvoplánový odkaz na francouzskou anarchistku Louise Michelovou, který patří jen k jedné významové vrstvě.

Pokud navíc v souladu se současnými humanitními obory uznáváte dělení na biologické pohlaví (sex) a "sociální rod či roli" (gender), jež mají společný kořen se slovem žánr (genre), tak vás tento gender bender a genre blender, jak se hezky česky říká, nezarazí v tom, oč mu jde. Ohnout žánr a udělat mu to tvrdě zezadu.

Louise-Michel stojí na převracení zažitých schémat toho, co považujeme za "mužské" a "ženské", humorné a tragické, slušné a neslušné. Tvůrci tuto "transhru" dotáhli k dokonalosti i tím, že on - Michel - je bývalá ženská koulařka, zatímco ona - Louise - dřív sedlačila a byla muž. Je to komedie, při které člověku není úplně dobře, tudíž padá i jednoduché rozdělení na "feel good" a "feel bad" filmy. 

Foto: Aktuálně.cz

To, co začíná jako syrové sociální drama, se záhy zvrhne ve frašku. Stačí, aby Louise, která přijde domů z krachující továrny, sebrala z římsy holuba zabitého v pastičce na myši a začala mu automaticky oškubávat peří ve dřezu. No co, normálka, dělnická třída si dělá večeři.

Jestliže francouzská (a světová) kinematografie začala radostným odchodem dělníků z továrny, nyní, v době krize, je odchod dělnic z továrny pojat jako výhrůžný pochod za pomstou. Sotva si mámy od rodin bez práce spočítají almužnu, kterou jim zaměstnavatel nechal jako odstupné, začnou padat návrhy, co dál. A padne jednomyslné rozhodnutí, dát peníze dohromady a najmout si profesionálního vraha, který odkrouhne šéfa, co tohle způsobil.

Způsob, jakým Louise onoho zabijáka najde, je ovšem dílem stejně roztomilé náhody, jako většina zvratů, jichž se dočkáváme téměř v každé scéně. Režiséři a scenáristé Gustave de Kervern a Benoit Delepine stáli před lety za francouzskými televizními Gumáky a postupně, přestože to jsou naprostí anarchisti a blázni, dostávali čím dál tím více příležitostí přetavovat do audiovizuální podoby své provokace.

Louise-Michel | Foto: Aktuálně.cz

Jako milovníci němých burlesek natočili své dva první filmy - Aaltra (2004, o zlém vozíčkáři) a Avida (2006, pocta Salvadoru Dalímu) - v černobílé barvě. Pro Louise-Michel už si vybrali barevný materiál, ale záměrně se snažili o co nejšedivější a nejumolousanější vzhled.

Jen hodně unavené oko může v jejich stylu spatřovat vliv televizních skečů. Televize, která miluje křiklavé barvy a statická je jen kvůli omezeným časovým podmínkám, stojí totiž někde úplně jinde než záměrně minimalistické záběrování typické spíše pro umělecké filmy. 

V televizi si nikdo nedovolí koncipovat záběr tak, aby postavy vypadly z rámu a my bychom sledovali dlouhé vteřiny prázdno uprostřed. Louise-Michel je zkrátka vzpourou proti systému v tom, že odmítá prokazovat svou anarchistickou rozjívenost pomocí zběsilé kamery, lítání, komíhaní a zmatku.

De Kervern a Delepine se inspirují spíše než u Monty Pythonů (kteří jim jsou možná blízcí tematicky, ale nikdy nejsou tak společensky kritičtí) u filmařů, jako jsou Aki Kaurismaki či Roy Andersson. Vtipné je, jak si s nimi nevědí rady ani internetové filmové databáze, takže např. na gigantické IMDb.com najdete k Louise-Michel jako nejbližší snímky americkou konverzační satiru Děkujeme, že kouříte (s níž má jistě společný určitý cynismus) a vedle toho spirituální uměleckou klasiku A co dál, Balthasare od Roberta Bressona. Opět, stejně jako název i plakát, je to matoucí, ale přesné.

Louise-Michel se ve své jasné obžalobě bezcitných kapitalistů chová schválně jako ještě bezcitnější prase a nezastaví se před tím dělat si legraci z lidí umírajících na rakovinu či pádu Světového obchodního centra. Jeho vtip je pokleslý i sofistikovaný zároveň, protože vůči jedné primitivitě a životní prázdnotě bojuje vlastní primitivitou, trapností, občasnými předem cílenými hluchými pointami a podobně.

Při tom všem ale nejde o zábavu pro pár vyvolených. Louise-Michel je lidová zábava v tom nejlepším a nejplebejštějším slova smyslu. Vysvětlovat jednotlivé gagy a vtipy nemá cenu. To se musí vidět na vlastní oči.