Recenze - Čínský válečný velkofilm Krvavé pobřeží dokonale naplňuje producentskou poučku a obvyklý divácký požadavek „když máš peníze, ukaž je na plátně".

Pokud se v poslední době divíme, že mnohé hollywoodské snímky jsou spíš dobré tunelářské podniky a celkově nesmyslně předražené produkty, kdy velkou část nákladů shrábnou agenti hereckých hvězd či majitelé práv na zfilmování námětu, tak u Krvavého pobřeží je prostě těch 80 milionů dolarů vidět. Do posledního dolaru, pardon jüanu, které tu teď nebudeme přepočítávat.

Potěmkinovský efekt

Krvavé pobřeží je nejen dosud nejdražší čínský film všech dob, ale taky ohromně úspěšný - ve své domovině nalákal více diváků než Titanic, který před lety kraloval celé zeměkouli.

Foto: Aktuálně.cz

Samozřejmě podobné megalomanství a pompa dovedou být značně únavné a čínská vlna válečných filmů, jež mají demonstrovat sílu hrdého národa, vyvolává nejen obdiv, ale i pachuť z propagandy.

Ostatně původní název dotyčného snímku není Krvavé, ale Rudé pobřeží a jeho premiéra proběhla loni v létě v době Olympiády v Pekingu, čili je tu nutné počítat i s klasickým potěmkinovským efektem: vylepšovat obraz autoritářského režimu.

Do světa se snímek dostává se zpožděním, protože bylo nutné provést sestřih ze dvou dílů do jednoho dvouapůlhodinového filmu, kde by se západní publikum neztrácelo v přemíře postav. Zkrácená verze kupodivu nepřipravila původní dílo o hloubku, pouze ubrala tytéž prvky, abychom se jimi nepřesytili.

Dá se pak ovšem v takovém kolosu najít cokoli osobního, či dokonce uměleckého? V tomto ohledu zůstává Krvavé pobřeží stejný případ jako Hrdina, Klan létajících dýk a Kletba zlatého květu od Čang I-moua. Pokaždé se nikoli za, ale přímo v maniakálně vycizelované formě nachází výpověď o světě, kde vládnou přísná pravidla - přičemž je dobré znát i osobní příběhy režisérů.

Autorský filmový rukopis

Foto: Aktuálně.cz

Čang I-mou byl dokonce za „kulturní revoluce" nasazen na nucené práce na pole a většinu své umělecké dráhy se potýkal s cenzurou, protože si dovolil ukazovat příliš emancipované hrdinky a slabošské patriarchy.

S Hrdinou, Klanem létajících dýk a Kletbou zlatého květu se pak z disidenta stává prominentem režimu, byť v jakémsi gestu mírného odporu a vyjednávání s mocí, vkládá do příběhů polemiku o tom, co to znamená být krutovládcem a kolik lidského v sobě člověk musí obětovat, aby sjednotil obří říši.

John Woo pro změnu pracoval většinu svého života jako komerční režisér v Hongkongu a od bláznivých komedií a průměrných kung-fu filmů se vypracoval v klasika moderního gangsterského subžánru zvaného heroic bloodshed (hrdinské krveprolévání), kde zločinci a poldové s citlivou duší uzavírají zvláštní přátelství, neboť je spojuje smutek a očekávání konce svobodného státu.

Před připadnutím Hongkongu Číně pak Woo odjíždí do USA, kde natočí několik skvělých akčních stříleček (Živý terč, Operace: Zlomený šíp, Tváří v tvář), ale žádná z nich se nevyrovná jeho mistrovských dílům Lepší zítřek 1-2, Killer, Kulka v hlavě a Hard-Boiled, v nichž exceluje jeho oblíbenec Chow Yun-Fat.

Foto: Aktuálně.cz

Tento exkurz do minulosti nepíšu jen z úcty ke čtenářům, pro něž může být Woo anonymní jméno, ale hlavně proto, že právě s ním se spojuje můj mladistvý objev něčeho, čemu se říká „autorský filmový rukopis" či „režisérský film" - čili k tomuto tvůrci mám zvláštní vztah a sleduju jeho práci s mnohem větším zájmem a očekáváním než jiné autory.

Režisér jako vojenský stratég

Wooovy snímky nejsou „herecké", „scenáristické" či „kameramanské", ale totálně režisérské, což znamená, uchvacují svou sebekontrolou. Herci jsou dobří právě proto, jak jsou vedeni a že je režisér umí učinit dokonalými; scénář může mít slabiny, ale je převážen způsobem zpracování; a záběry můžou být úchvatné, ale na novou dimenzi je povznáší jejich montáž.

U Wooa se zdá, že dovede orchestrovat všechny detaily jako součást velkého celku, což zrovna v případě Krvavého pobřeží nabízí určitou paralelu k vojenským stratégům, kteří dovedou předvídat a využívat nejenom znalosti terénu, psychologie nepřítele, ale i přírodních cyklů a změn počasí.

Foto: Aktuálně.cz

Jestliže ve svých posledních amerických filmech (Kód Navajo a Výplata) se Woo vzmohl jen na několik výjimečných scén, v Krvavém pobřeží fascinuje hladkost a elegance, s jakou propojuje tolik bojových front a konfrontaci či spojenectví válečníků převádí na úroveň hudební harmonie.

Vskutku, uvnitř vší té kruté řezničiny má své místo lyrika, kdy je kniha Mistra Suna O válečném umění čtena nejen jako praktická příručka, ale i poezie. Potřebují-li dva muži zjistit, zda spolu mohou bojovat bok po boku, sednou si při společném pití čaje k drnkacím nástrojům a pomocí improvizace se snaží naladit jeden na druhého.

Precizně natočený film

Každé zavanutí větru či spadená kapka vody jsou výrazem propojení duší, ať už se jedná o milostný vztah mezi mužem a ženou, či pozdvižení bojového ducha celé armády. Woo má přesně opačný talent a záměr než Čang I-mou (především v Kletbě zlatého květu), který důsledně dbá na izolování postav a navození dojmu, že se vše děje jako dílo neosobního mechanismu.

Foto: Aktuálně.cz

U Wooa jde naopak o propojení věcí, respektive o to, že jsou v sobě navzájem obsaženy - a nabízí tak v podstatě panteistický obraz světa. Hlavní zloduch, císařský generál Cao Cao, který žene zemi do války jen kvůli mocenským ambicím, pak je špatný právě proto, že nemá ve svém srdci místo pro jiné lidi a není schopen těšit se z estetiky čajového obřadu či hudby - zkrátka, necítí se být součástí celku, nectí spojenectví, neumí se ničemu oddat, ale dovede si jen podmaňovat.

Wooovi se podařilo do filmu vpašovat pacifistické poselství, ale přijde s ním až poté, co dvě a půl hodině probíhá na plátně zvětšená verze bitvy o Helmův žleb z druhého dílu Pána prstenů. Už pár let tu nebyl žádný podobně precizně natočený film a pravděpodobně dalších pár let nic podobného nevznikne.

Krvavé pobřeží nicméně není fantasy, vychází z historických událostí za dob dynastie Han (200 let n. l.) a jeho struktura „představování bojovníků" a „taktických tahů" připomíná hlavně počítačové hry (ostatně v Asii jich s námětem oné bitvy vyšlo okolo tuctu).

Problematické i úžasné

Každopádně považuji za nejpřínosnější sledovat Krvavé pobřeží nejen jako příběh dějin, ale i příběh režiséra, který se dal do služeb režimu. Wooův návrat do čínské kinematografie s sebou nese jak příliv hollywoodského profesionalismu ve zvuku a tricích (o něž se starali Američani) tak mnohá klišé „exotiky pro západní publikum".

Za vítězství nad komerční mašinérií lze považovat, že v obsazení nevévodí pomíjivé hvězdičky, ale charakterní herci, kteří se například často objevují v melancholických pocitových filmech Wonga Kar-waie.

Smíšený pocit naproti tomu budí dlouhatánský a sám o sobě dechberoucí záběr letící holubice, jež se přenese přes celé bitevní pole. Zatímco dříve byla holubice pro Wooa symbolem míru a čistoty duše, nyní se z ní stal užitkový prvek.

Let tu není odpoutáním od pozemské tíže a předehrou k meditaci o smrtelnosti, ale prostým vojenským špionážním průzkumem terénu. V tom záběru je vše, co činí Krvavé pobřeží úžasným i problematickým.