Recenze - Pojem filmová sci-fi v posledních desetiletích skoro úplně vybledl a stalo se z něj označení pro snímky založené čistě na akci a atrakcích, kde vědecký podklad nemá mnoho místa. Namísto rozvíjení zápletek „co by kdyby" v oblasti vizí společnosti se ono „co by" redukuje hlavně na „nastane hodně destrukcí".
Nicméně i literatura se postupně emancipovala od tvrdé vědy a zkratku SF chápe jako spekulativní, nikoli vědeckou fikci. Od spíše sociálního pohledu se SF zároveň přesouvá k pohledu na jednotlivce, a jde tak vlastně o laboratorní cvičení na psychologické náměty (viz celá nová vlna SF od dob Harlana Ellisona a jím složené antologie Nebezpečné vize).
I snímek Moon, který právě přichází do našich kin, patří spíš do této literární tradice. Je to přesná ukázka SF díla, jež má dějově rozsah krátké povídky, s překvapivým zvratem uprostřed a smířlivým humanistickým poselstvím na konci. Jde opravdu o komorní příběh s víceméně jedním hercem; o tlumenou studii lidské psychiky v podmínkách extrémní izolace.
Návrat poetiky
Sledujeme astronauta Sama Bella, který pracuje na měsíční základně (pravděpodobně jedné z mnoha) vybudované těžební společností, která zde těží Helium3 - surovinu, jež vyřešila pozemskou energetickou krizi. Samovi právě končí tříletý kontrakt a má odletět domů za manželkou a dcerkou.
Zjevně už se nudí a začíná mu ze samoty trochu hrabat. Zdá se, že jeho mysl postupně ovládají halucinace - protože jak jinak si vysvětlit, že když se po nehodě lunárním vozidlem probudí na ošetřovně, vidí svého dvojníka? Nebo kdo je vlastně čí dvojník, kdo z nich tu byl dřív a proč jsou vůbec dva? A co má za lubem počítač GERTY, který ani jednomu Samovi nechce říct, co se děje?
Ti z vás, kteří trochu čtou SF literaturu, podobně jako čtenáři detektivek velmi rychle odhadnou, „kdo je vrah", ostatně nápad sám ani jeho řešení není a nemůže být originální - protože, co už dávno nebylo v seriálech Twilight Zone nebo Krajní meze?
Ani stylově film příliš nepřipomíná dnešní trikové snímky, svou poetikou se navrací spíše do éry od konce šedesátých po začátek osmdesátých let. K některým titulům se dokonce zjevně odkazuje - budete-li pozorní, najdete citáty a aluze k 2001:Vesmírná Odyssea a Soylent Green.
A vzpomenete si zřejmě i na další tituly jako Kozoroh 1, Temná hvězda, Outland či Solaris. Scenárista a celovečerně debutující režisér Duncan Jones ostatně mohl hledat i inspiraci v písni svého otce Davida Bowieho Space Oddity.
Zmáknutý absolventský snímek
Z dnešní produkce budeme dost obtížně hledat podobné filmy: na mysl přijdou nejspíš jen Gattaca (Andrew Niccol), Code 46 (Michael Winterbottom) a Sunshine ( Danny Boyle), přičemž i ty mají mnohem širší záběr.
Moon je tak „malý film", jak to jen lze uhrát, aby ještě mohl jít do kin. Není v něm nic očividně laciného a odbytého, ale v zásadě naplňuje hlavně ideál dokonale zmáknutého školního absolventského snímku.
Toto upozornění by mělo zaznít, protože od doby jeho premiéry v USA (21. června 2009) a
domácí Británii (19. července 2009) se kolem něj vytvořila aura geniálního kultovního filmu a většina zájemců ho už viděla na různých festivalech, přehlídkách, oficiálním vydání na digitálních discích či si ho stáhla přes internet. Ti největší „zpozdilci" - jak je dnes v éře internetové globalizace všechno relativní! - tak můžou jít do kina s příliš přehnaným očekáváním.
Ani slovo určitě nemůže zaznít proti hereckému výkonu Sama Rockwella, který precizně odstínil jednotlivé charakterové složky svých dvou Samů-astronautů. Úkol to byl náročný nejen na úplně odlišnou řeč těla (jeden trochu chcípák, druhý suverén), což vyžadovalo i hodně maskování.
Ale hlavně muselo být náročné hrát sám se sebou ve scénách, kdy jsou oba hrdinové spolu, přesně na sebe reagují, chodí kolem sebe i se dokonce dotýkají.
Triky jsou tak dokonale hladce vyřešené, že možná ani někomu nepřijde, jak náročná musela být synchronizace a hlavně schopnost hrát psychologicky věrohodně se značným odstupem, když to vypadá, že vše probíhá v reálném čase.
Two men show
Rockwellovi do jeho one man show (vlastně two men show) přihrává hlasově Kevin Spacey, jenž nadaboval robota/počítač GERTYHO. Vybavil ho zvláštně neproniknutelnou dikcí podobně jako kdysi vraha Joe Doea v thilleru Sedm či zlodějíčka/velkého kápa Verbala/ Keysera Sözeho.
Můžeme se ptát: je GERTY kladný, záporný, inertní, či vůbec, na čí straně stojí? Jak vysoká je jeho inteligence, má svobodnou vůli, nebo je naprogramovaný, cítí i nějaké emoce, nebo je jenom matoucím způsobem vyjadřuje pomocí emotikonů na displeji, dodržuje zákony robotiky, nebo je porušuje? Vzhledem k celkově malému množství podávaných informačních podnětů lze v průběhu sledování rozvíjet mnoho hypotéz; i po skončení filmu vám v ruce zůstane více možností, byť jejich počet bude ztenčený.
Zabavit se můžete i hledáním jiných než filmových odkazů. Například si všímat, že firma, která Sama zaměstnává, je korejská a má název Sarang (láska), nicméně ono slovo má různé významy v jiných jazycích. v číslech, jež se ve filmu objevují, nohou znalci Bible hledat označení žalmů.
A ty méně poetické a více pragmatické duše vidět naopak kritické podobenství o náboženství, kde se na základě nikdy neviděné nejvyšší autority slibuje poslušně pracujícím ovečkám odchod do nebe.
Po najetí závěrečných titulků se určitě rozvíří i debaty, co kdo tedy vlastně udělal a proč a zda to celé nemuselo být vyřešeno jinak a zda by taková zápletka vůbec mohla nastat. Vzhledem k tomu, že už se ale brouzdáme okolo něčeho, co by přece jenom mělo zůstat tajemstvím a překvapením, je dobré tuto recenzi skončit.
Moon má rozhodně smysl vidět - i když se z něj nestane klasika, ani „zapomenutá klasika", natož kultovní film (což je pojem, který má dost specifický význam a neměl by být nadužíván). Máte ale jistotu, že v kinosále tentokrát nepotkáte hloupé lidi.
| Moon | |
| Moon | |
| Žánr: | Sci-fi, Thriller |
| Režie: | Duncan Jones |
| Obsazení: | Sam Rockwell, Matt Berry, Kaya Scodelario, Dominique McElligott, Kevin Spacey ad. |
| Délka: | 97 minut |
| Premiéra ČR: | 01.04.2010 |
