Recenze - Upoutávka na Jánošíka hřmí hlubokým hlasem „Film, na který jste tak dlouho čekali" - a přitom se spíš zdá, že už nikdo ani nečekal, že dílo bude dokončeno.

A soudě podle prvních rozpačitých až odmítavých reakcí to taky vypadá, že většina lidí rovněž nevěděla, co má čekat, nebo naopak měli příliš jasnou představu, jaký má Jánošík být.

Česko-slovensko-polská koprodukce za nějakých, bratru Slovanu, šest milionů euro se začala točit v roce 2002, ale kvůli finančním problémům mohla být druhá (delší) polovina dokončena až o šest let později. Do zdejších kin snímek vstupuje s českým dabingem, což je poznat na první poslech a ihned tím vyplují na povrch porodní bolesti.

Zafixovaný původní model legend

Foto: Aktuálně.cz

Nedůvěra vůči modernímu Jánošíkovi, který proklamuje, že bude maximálně realistický a odhalí „pravdu za legendou", vzrůstá i tím, že představitel hlavní role Václav Jiráček je poměrně malého vzrůstu a jeho hlas nemá správnou horalskou znělost.

<imitace vobyčejnýho diváka>Všechno špatně, i ta kamera je ňáká přesvětlená, furt se komíhá a točí jak čamrda, ani Jurovi nikdo nehodí pod nohy hrách. Zato se tam pořád šuká a Richard Krajčo dělá, že je Slovák. Taková Bathory na druhou. No, mámo, nic moc. Paľo Bielik, to bylo vončo.</imitace vobyčejnýho diváka>

Člověk, který by začal tvrdit, že Agnieszka Hollandová (60) se svou dcerou Kasiou Adamikovou (36) stvořily hodnotné umělecké dílo, bude považován trochu za blázna. Jenomže ať budeme v Jánošíkovi vypočítávat všechny domnělé nebo skutečné chyby, nemůžeme popřít, že se jednak nedá rozpoznat, která pasáž byla točena dřív a která později. Tudíž, že film má zcela jednotnou atmosféru, a vize obou režisérek je naprosto důsledná, opírající se pevně o scénář, který jánošíkovský idol přeorává od základů.

V porovnání s jinými „realistickými převody legend" jako hollywoodská Troja nebo Král Artuš sice Eva Borušovičová psala scénář po nejenom důkladném historickém výzkumu, ale zároveň do něj vložila silně poetické vidění.

Foto: Aktuálně.cz

Obvyklé zklamání, které zažívají diváci, již mají v hlavě zafixovaný původní model legend, pak vychází z toho, že modernizované verze nenabízejí nic skutečně vzrušujícího - tajemství, magii, vznešenost i nadživotnou akci.

Zvuky, doteky, pohledy, kůže, detaily rukou

Domnívám se naopak, že Jánošík je v rámci „realistických" pohledů na národní a jiné mýty nejdotaženější. Víceméně každá scéna na počátku zavání folkloristickou ikonografií, která je ale v závěru nějak porušena, převrácena, posunuta, rozplynuta do ztracena, respektive zcivilněna. Nejde ani tak o přesnou rekonstrukci historie (o níž beztak čerpáme informace z omezených soudních zápisů), ale o dekonstrukci mýtu.

Jánošík tedy schválně není vysoký a má chlapecky zajíkavý hlas, není to patriarchální figura, ale spíš líbezný hošík, jehož pověst se šíří i díky tomu, že na něj berou ženské a on bere je - taková trochu rocková nebo popová hvězdička z plakátů v pokojíčku. Ostatně celý film má uceleně ženskou, nikoli chlapskou optiku, pokud tedy přijmeme konvenční dělení, že akce je mužská záležitost a prožitky a emoce jsou ženská doména.

Foto: Aktuálně.cz

Hollandová, Adamiková a Borušovičová vystavěly neobyčejně smyslové a smyslné dílo, v němž jsou důležité zvuky, doteky, pohledy, kůže a ustavičné detaily rukou.

Zkřehlé prsty se proplétají, mezi nimi křupe a pomalu se roztéká sníh, při svatbě si novomanželé polévají rozpálené dlaně medem a rozkošnicky je navzájem olizují, další milostná předehra se odehrává při pojídání ryby a olizování mastných prstů má značit jak nezbytnou očistu před aktem, tak ochotu sdílet spolu navzájem tělesné tekutiny.

Jak si sex ideálně představují ženy

Spojuje se tu v sobě něco velmi živočišného, přírodního a pohanského, ale zároveň i netradiční citlivost. Když se Juro se chystá pomilovat se svou první vyvolenou na sněhu, než aby jen nesmlouvavě po chlapsku zasunul, sklouzne nejprve dívce tváří do klína - tedy tak, jak si sex ideálně představují spíše ženy.

Foto: Aktuálně.cz

Dominantní ve stylu jednotlivých scén nakonec není naturalismus, ale lyrika. Časté jsou i odskoky do vnitřního světa postav plné symbolických výjevů, jež dokonce mohou působit jako neústrojné. Při běhu lesem Jánošík skočí z hory a plachtí jako v Tygru a drakovi nad krajinou; tu ponoří hlavu do řeky a vidí plavat spoustu nahých žen bez tváře; pak zas stojí ve vodě a po hladině k němu kráčí světice s (doslova) planoucím srdcem; nakonec se v hořící krajině (předpeklí) potkává s hippie Ježíšem, který není Ježíš... 

V těchto chvílích film neničí původní mytickou-legendistickou strukturu, ale naopak ji dovádí do naprosto nerealistického a umělého důsledku. Většinou tyto výjevy také nemají úplně jasný význam, spíš ukazují vnitřní rozjitřelost hrdiny nebo prostý závan svobody a beztíže, a také na to, jak mají primitivní lidé jednoduché chápání náboženství.

Oběma přístupy se tu naznačuje, že příběh o Jánošíkovi jsme navyklí chápat přes klišé. Jen jednou se nám nebude moc líbit, že něco chybí (obvykle nějaká prvoplánová akčnost a prokázání archetypální „mužnosti"), a podruhé, že něčeho přebývá (většinou už nestravitelně zastaralá a naivní symbolika).

Věrohodně brutální věšení na hák

Ve filmech Hollandové se dlouhodobě objevují metafyzické motivy a fascinace náboženstvím a nadpřirozenem, někdy i na úkor nechtěné směšnosti; ale to jen když jí svazují ruce hollywoodské mustry (naposledy drama Třetí zázrak). U Jánošíka jde o vědomou uměleckou volbu a sebeshazování.

Foto: Aktuálně.cz

Jánošík není špatný a nepovedený film. Jeho řemeslná stránka má špičkové parametry a až na nepřesně napasované postsynchrony ničím neruší. I ono časté, zdánlivě podivné snímání kamery přes paprsky slunce má hlavně navodit pocit, že se postavy koupou ve světle. A akční scény, byť je jich poskrovnu, vykazují dobrou dynamiku a nešetří se v nich krví.

Nevzpomínám si například, kde jsem naposledy viděl vyletět (bez zpomalení) frontálně z hlavně bambitky kuli, která sejme někoho v dolním rámu obrazu tak, až to navodí dojem, že jsme dostali zásah přímo my, v sále. A při finálním věšení na hák se sadisté zatetelí a útlocitná část obecenstva zezelená a vrhne do uličky.

Jánošík pouze není divácky vděčný velkofilm, který vypráví velký dojemný vtahující příběh. Nenabízí gradující drama, ale spíš kruhově točivé líčení ročních cyklů a život lidí těsně spjatých s přírodou a málo s křesťanskou civilizací, z níž si berou jen to, co se jim hodí.

Nejsme moc zvědavi na staré hrdiny

A někde na tomto vytržení z lineárního chápání času můžeme pochopit, proč ani takto „zmodernizovaný" Jánošík vlastně nezapadá do moderní doby. Nevím, kdo je dnes zvědavý na film o někom, kdo při objevení historických faktů už nemůže být národním hrdinou.

Hollandová s Adamikovou navíc nehodlají Jánošíka ironizovat jako třeba snímek Pacho, hybský zbojník (1975), jen ho zbavit tradiční aury a nahradit ji sexuálním appealem. Tam, kde byl klasický film Martina Friče (1935) naprosto abstraktní (viz neukázaný skok na hák) a Jánošíkovo tělo jako nedotknutelná socha, tam je Jánošík v podání skvěle atypického Václava Jiráčka maximálně fyzický a jeho mučednictví s sebou nenese žádné vznešené významy.

Přes veškerou generalizaci to bude nejlepší vysvětlení, proč se Jánošík setká s odmítnutím. Sám film je v tom dost nevinně - nejsme moc zvědavi na staré hrdiny, nejsme moc zvědavi ani na odhalení jejich pravé tváře, nejsme moc zvědavi na film, který tu měl být už před několika lety, nejsme moc zvědavi na senzitivní optiku u akčního dobrodružství.

Jánošíka: Pravdivou historii většina publika nejspíš znechuceně odzívá. Filmoví historici a jiní představitelé humanitních oborů se na něm coby dobově špatně zacíleném experimentu radostně vyřádí. Upřímně, opačná varianta by byla mnohem horší.