Severské národy pojí zkušenost života v drsném podnebí, a ačkoli se tu nechci pouštět do antropologických či etnografických disputací, je neoddiskutovatelné, že se to promítá nejen do jejich povah, ale i do mýtologie a přístupů k vyprávění příběhů. 

Související

Moje práce je být básníkem, říká režisér Kormakur

Popularita skandinávské či islandské kinematografie je založena do značné míry i na tom, že umí předat silné příběhy neokázalým, uměřeným způsobem. Jsou proto mnohdy vnímány jako kultivovaná alternativa vůči bombastickému hollywoodskému vyprávění.

A vlastně je to do značné míry pravda, většina severských snímků se nepouští do radikálnějších arthouseových vod a představuje tak hollywoodskou alternativu nikoli v podobě nějakého naprostého protipólu, ale mnohem spíše jde o snahu vyprávět obyčejné příběhy pro obyčejné lidi. Hollywood oproti tomu zákonitě hledá neobyčejné příběhy pro obyčejné lidi.

Drsnost, sveřepost, málo slov

A z podobné perspektivy k tématu s velkým hollywoodským potenciálem přistoupil Islanďan Baltasar Kormákur ve své novince Hluboko, která pojednává o skutečné katastrofě, jež se odehrála u islandských břehů v roce 1984. Ačkoli má zkušenosti i s hollywoodským žánrovým filmem, nevydal se po typické melodramatické linii příběhů o přežití a nabízí divákům "survival drama" bez velké pompy. Místo vytváření novodobých hrdinů se totiž jeho film dotýká samotných kořenů islandského národa, kořenů, které sahají minimálně do vikingské mytologie.

Příběh Guliho, který po ztroskotání rybářské lodi strávil šest hodin v ledovém oceánu a poté překonal bos lávové pole, aby se dostal do civilizace, přitom k heroismu i velkým emocím přímo vybízí. Kormákur však nechce vyprávět o jednom výjimečném muži, ale vzdát poctu všem rybářům a také se vyjádřit k povaze všech obyvatel nehostinného ostrova, "kde nedává smysl žít", jak mi svou domovinu popisoval v nedávném rozhovoru. Drsnost, sveřepost a málomluvnost nepochybně patří k vlastnostem, bez nichž není život v podobných končinách myslitelný; zde nemají místo slova, ale činy.

Foto: Aktuálně.cz

Hluboko se dělí do tří zhruba stejně dlouhých částí: úvodní třetina představuje postavy a ukazuje vyplutí na moře, prostřední strávíme s jediným přeživším námořníkem Gulim ve vodě a závěrečná ukazuje život člověka, který se trochu proti vlastní vůli stal hrdinou.

Zvláštním paradoxem Kormákurova uměřeného, až odměřeného přístupu přitom je, že největší empatii a emocionální napojení diváka vyvolává první část filmu, kdy se postavy představují a seznamují a my se seznamujeme s nimi.

Po nehodě zůstáváme sami ve vlnách s jediným houževnatým protagonistou a film začíná trochu trpět svým uměřeným způsobem vyprávění. Předkládá sice silné obrazy, záměrně se však drží stranou od silných emocí. A možná právě tady si bere svou drobnou daň i obtížná přenositelnost některých kulturně podmíněných zkušeností.

Když promrzlý Guli promlouvá s racky a vypráví jim historky a vtipy, možná nás jako první napadne, že jde o scenáristickou úlitbu, protože přeci nemůžeme půlhodiny hledět na chlapíka, jak se neohroženě potýká s vlnami a osudem. Pak v nás ale asi zahlodá pochybnost: "Copak my víme, jak se chovají lidé v mezních situacích?"

Nejvěrnější záznam skutečnosti?

Žánr realistického dramatu se skutečně v situacích, které se vymykají běžně žité zkušenosti, dostává na tenký led. Nejvěrnější záznam skutečnosti mnohdy působí naprosto neskutečně. Guliho rozmluvy s racky připomínají na první pohled scenáristické kličky, jenže každý Islanďan spíše než do hlubin hollywoodských vypravěčských nešvarů nahlédne do vlastních eposů, jejichž bájní hrdinové běžně s racky rozmlouvají. A o to větší je pak divácké překvapení, když v závěrečných titulcích vidíme záznamy rozhovoru se skutečným Gulim, který popisuje, jak si s ptáky opravdu povídal.

Foto: Aerofilms

Celý tento popis chce naznačit, že v případě filmu Hluboko se může poměrně lišit okamžitý divácký prožitek při samotném sledování jednotlivých scén od toho, jak posléze film začne rezonovat a nabádat k zamyšlení o některých obecnějších hodnotách. Sám Kormákur přiznává, že nemá rád melodrama a chce vyprávět subtilně, jeden obraz je pro něj důležitější než hromady slov.

A ve snímku skutečně jsou velmi podmanivé momenty, když se Guli vynoří promrzlý z vln či když stojí polonahý uprostřed pustiny, působí takřka neskutečně, nelidsky; nejde však o snahu dělat z něj supermana, ale mnohem spíše o vyjádření hraniční zkušenosti, kterou nelze popsat slovy, ale pouze naznačit obrazem.

Podobně jako ve starých vikingských legendách, ani tady se moc nemluví, v mnoha chvílích je výsledek působivý, jindy je však poněkud obtížnější se na film napojit. Předchozí věta však nevytýká filmu, že není dostatečně "hollywoodský", spíše jde o to, čeho lze pomocí uměřenosti dosáhnout. Poslední třetina se kromě vnitřního stavu obyčejného chlápka, který přežil vlastní smrt a získal status hrdiny, o který nijak nestojí, zabývá i zkoumáním toho, jak je možné něco podobného přežít. A tady se nejvýrazněji projevuje snaha ukazovat věci nenásilně a přitom nabídnout určitý přesah.

Kormákur chce jen ukázat, naznačit, nevodit diváky za ruku, ale přitom se dotknout poměrně velkých věcí. Ve filmu se vznáší otázka, zda šlo o zázrak, anebo Guli představuje anomálii z vědeckého hlediska. Pod touto zcela explicitní otázkou však leží spíše zamyšlení nad tím, zda Hluboko vypráví o neobyčejném jedinci, anebo zda jde o symbol toho, co se nachází ve všech obyvatelích Islandu.

Nejde tedy o to, zda má Guli pod kůží tulení tuk či zda racci představují božské průvodce. Jde spíše o to, co je hrdinství a jestli se váže k výjimečnosti a ojedinělým individualitám, či zda představuje něco mnohem obyčejnějšího, co leží v každém z nás a co má místo i ve zcela běžném životě.

I tak zní předchozí věty trochu jako klišé. A to je právě základní problém. Kormákurův film se sice vyhýbá nástrahám přepjatých snímků o přežití, je velmi kultivovaně a v jednotlivostech i dost podmanivě natočen. Jde tedy opravdu o povedenou alternativu k hollywoodským katastrofickým spektáklům. Jestli je to dost, to už záleží na každém z diváků.

P.S. Baltasar Kormákur osobně přijede na projekci svých filmů v pondělí 6. května do pražského kina Aero. Od 18:00 budou mít diváci možnost zhlédnout jeho režijní debut S milenkou mé matky, od 20:30 hodin pak snímek Hluboko.