reklama
 
 

Recenze: Imaginárium dr. Gilliama je prodchnuto smrtí

24. 1. 2010 10:05
Poslední film, v němž hrál zemřelý Heath Ledger

Recenze - Tohle asi není ten druh filmu, který byste považovali za poctu někomu, kdo při jeho natáčení umřel. Nejde samozřejmě o to, že před natáčením měl s takovou událostí někdo počítat a předem podle toho napsat scénář - jako spíš o to, že pokud se do kina přijdete symbolicky rozloučit s hercem, nečekáte, že s ním film bude zacházet tak nemilosrdně a že všechny úpravy, které nastaly, spíše posílí nepříjemný dojem.

Příběh Imaginaria dr. Parnasse je totiž taková magořina, že by se klidně mohl na základě rozdaných karet odehrávat úplně jinak a film by mohl skončit jako oslava romantického milovníka Heathe Ledgera, nebo naopak jako pokračování Temného rytíře, kdy by Joker cestoval s kočovnou cirkusovou společností a za svitu Měsíce tančil s ďáblem (toho hraje zpěvák Tom Waits, by the way).

Co tam asi tak mohlo být

Ale ono se nestane ani jedno a vydá se jinou cestou, nebo vlastně několika cestami.  Dokud nevyjde DVD s režisérským komentářem - a ani tam nemusí nastat „chvíle pravdy" - nemáme příliš šanci zjistit, co z chaosu na plátně byl původní záměr a co nově přidaná hodnota.

Případně nakolik jde o geniální řešení, které si poradilo s tím, že herec v hlavní roli nemohl absolvovat natáčení všech scén, které už ale byly seřazeny do stejné vyprávěcí struktury, anebo dokonce, zda nově přidané scény neposouvají příběh někam výrazně jinam, než byl původně.

Přinejmenším tahle hra na uhadování „co tam asi tak mohlo být" může být jedním ze způsobů, jak se na Imaginarium dívat. Druhý způsob bude čirá fascinace a bezvládné unášení se na křídlech fantazie velkého imaginátora, tedy Terryho Gilliama.

Pochopíme, že na plátně vidíme často průnik několika myslí - dr. Parnasse, nesmrtelného mága a mystika, a potom vždy nějakého obyčejného člověka, jenž projde Parnassovým kouzelným zrcadlem. Ale vše orchestruje tenhle režisérský chrlič obrazů, který sám vypadá jako chrlič na chrámové římse.

Výsledkem je vznik různých verzí soukromého ráje či pekla, v němž dotyčná testovaná osoba osvědčí svůj charakter a vyjde ven ze zrcadla očištěná, nebo zatracená. Parnass totiž kdysi uzavřel sázku s ďáblem ohledně získávání lidských duší, vlastní tedy cosi jako firmu Dantova Božská komedie s.r.o. Po mnoha staletích je stále nejisté, kdo vyhraje a jestli vzniklé příběhy budou dál upřádat a uchovávat vnější svět viditelný očím běžných smrtelníků.

Nijak pokorný a zručný vypravěč

Zhruba tak nějak lze chápat příběh Imaginária, ale - upřímně - nebyl jsem si jist všemi pravidly celé této fikce, tj. jaké má kdo schopnosti, co vše je součástí původní sázky a co se vyvrbí z nových sázek, o nichž se dozvídáme průběžně. Gilliam sice nechá postavy mluvit o důležitosti vyprávění příběhů pro život, sám ovšem není zvlášť vstřícný, pokorný nebo zručný vypravěč. Avšak exceluje a nechává si nekonečný prostor jako výtvarník pozadí, na němž se všechny ty blázniviny odehrávají.

Film si zcela volně žije vlastním tempem a řídí se skákavou a nahodilou logikou snu, ať už jsou postavy před zrcadlem, nebo za zrcadlem. Rozdíly poznáme pouze ve výtvarné stránce. Svět před zrcadlem, to je Gilliam, tak, jak ho známe dlouhá léta (Lupiči času, Brazil, Baron Prášil, Král rybář) - špinavá městská fantasy, kde má veškerá magie podobu té nejpokleslejší pouťové zábavy. Hlavní postavy vyhlížejí a částečně i jsou šarlatáni, kterým okolí ani nemůže věřit jejich nadpřirozené dovednosti, protože i když nějaké mají, neumějí je moc ovládat.

Za zrcadlem pak vypukávají orgie naleštěných, ale falešně působících digitálních efektů. V porovnání s nimi zpětně doceníme ošuntělý vzhled hrdinů a věcí venku. Přestože vyhlížejí umolousaně, neseriózně a křehce, je v jejich nemodernosti a anachroničnosti něco autentického - plní tu roli svědků starých zanikajících časů.

Svět za zrcadlem má naopak rozměry vylhaných reklam na štěstí, případně raných verzí virtuálních utopií a prvních renderovaných počítačových her. Těžko říct, zda je to svět krásný; spíše hrozně kýčovitý a - jak se většinou rychle zjistí - také dlouhodobě neobyvatelný, protože se v něm pořád mění podmínky a prostor přestane vyhovovat zákonitostem euklidovské geometrie.

Programově mimo všechny trendy

Gilliam nejenže neukazuje žádné jednoznačně kladné hrdiny, ale dokonce ani nenabízí jakoukoli pozitivní verzi světa - žít v kočovné společnosti dr. Parnasse je hygienicky i nutričně za trest, současní obyvatelé Londýna jsou zase buď ožralí burani nebo afektované butikové paničky, případně nebezpeční ruští mafiáni - a za zrcadlem se každá romantika vzápětí promění v noční můru.

Na filmu je prostě vidět, že ho točil starý chlápek, který chce být programově mimo všechny trendy a nerespektuje dramaturgické zákonitosti ani komerční požadavky. Hlavní hrdina Tony nastoupí do filmu hodně pozdě, pak několikrát změní identitu, a navíc se ukáže, že je ještě jiný, než se jevilo na počátku. Jeho vztah k hlavní hrdince Valentině vyznívá hodně ambivalentně, dr. Parnas zase z podstaty zůstává neaktivní postava a ve filmu celkově chybí akční scény, jak dnes u trikových snímků bývá obvyklé.

To, prosím, neberte jako výtku. Pokud Imaginarium ale paradoxně něco připomíná, pak adventuru, kterou napsala banda zfetovaných hippíků (a jde tak o bizarní propojení "starého" a "nového"). Tony, jehož většinou představuje Heath Ledger a při různých průchodech zrcadlem pak Johny Depp, Colin Farrell a Jude Law, je totiž archetypální figurka z počítačové hry, která se probouzí se ztrátou paměti a při průchodu jednotlivými levely, které odrážejí kusy jeho podvědomí, si postupně rekonstruuje svou identitu. „Adventurně" ve snímku funguje i to, že k řešení celého problému v podstatě stačí jen z inventáře vybrat a použít správný „item" (věcičku, kterou nosíte po kapsách).

Filmy Terryho Gilliama vždy trpí obtížně popsatelnou vnitřní rozháraností, až se z toho často rodí nová kvalita. V případě Imaginária to platí určitě. Celým dílem prostupuje atmosféra brzkého konce, respektive čekání na smrt. Je podivné, že to s tím Heathem Ledgerem zrovna tak „vyšlo" - ale jeho náhrada v několika scénách zapadá zcela do řádu vyprávění, či alespoň do té nejzákladnější kostry, kterou lze abstrahovat.

Sice se nikdo neobtěžuje vysvětlit, jak a proč se Tony, jehož zaměstnanci Imaginaria najdou oběšeného pod mostem(!), tak rychle sžije s celým ansámblem a stane se hlavním účinkujícím. Ale u Gilliama postavy vždy jednají v nerozlišitelné směsici spontánnosti a loutkovitosti - realismus je u něj jen doplňková patina.

K dokreslení toho, že Tony je obestřen tenaty smrti, pak Gilliam nechává proplouvat po (záhrobní) řece loďku pod obrazy dalších, předčasně zemřelých filmových ikon Rudolpha Valentina a Jamese Deana. To je ovšem jediná nostalgická pocta, které se Ledgerovi dostane;  zbytek filmu je hlavně - jak se nehezky říká - „o Gilliamovi" a jeho paličácké touze dělat si filmy po svém.

Mám pocit, že tento přístup „být velkým mágem" z kinematografie pomalu mizí někdy od Felliniho smrti a že jen málo diváků a divaček má zájem na tom, aby tato tradice přežívala i v 21. století.

Imaginarium dr. Parnasse
The Imaginarium of Dr. Parnassus
Žánr: Dobrodružný, Fantasy, Mysteriózní
Režie: Terry Gilliam
Obsazení: Heath Ledger, Johnny Depp, Jude Law, Colin Farrell, Christopher Plummer, Tom Waits, Lily Cole, Verne Troyer, Carrie Genzel, Andrew Garfield, Quinn Lord, Simon Day, Katie Lyons ad.
Délka: 122 minut
Premiéra ČR: 21.01.2010

autor: Kamil Fila | 24. 1. 2010 10:05

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama