Recenze - Přiznám se, že populární románovou řadu, podle níž snímek Hunger Games vznikl, jsem nečetl a některé souvislosti mi možná unikají. Očekával bych ale, že její univerzum bude jasnější a komplexnější než ve filmové adaptaci, která představuje podivně nesourodý a nevyvážený soubor významových rámců a příběhových vzorců - jakousi kombinaci žánrového příběhu pro mladé diváky a seriózně míněnou společenskou satiru.
V zemi Panem vládne mocné velkoměsto Capitol, které pro dvanáct podřízených Krajů pořádá už 74 let soutěž zvanou Hladové hry. Panem et circences... Dejte jim chléb a hry, říkali Římané, když se snažili udržet morálku svých kolonií. Capitol používá koncept televizně přenášených Her podobně: k zaujetí i zastrašení jednotlivých Krajů.
Nechť započnou hry!
Každý rok vezme z každého jednoho chlapce a jednu dívku, chvíli je štědře hostí a následně je uvrhne do tzv. arény v lesích. Zde se má 24 mladých lidí během dvou týdnů v přímém přenosu vyvraždit, až nakonec zbude jen jeden. Do arény se dostane i dívka Katniss z 12. kraje, která to umí s lukem, je hrdá, tvrdohlavá a cítí povinnost vyhrát, protože se stará o mladší sestru, již dobrovolně ve výběru nahradila.
V aréně se účelově sblíží s chlapcem Peetou z vlastního Kraje, čímž chce zaujmout sponzory i diváctvo. Tento vztah ale možná není tak účelový a její chlapec - nebo k tomu má alespoň blízko - Hurikán to těžce nese (tj. smutně se dívá). Hunger Games pak tento milostný příběh zasazují do tří významových vrstev: (a) mediální systém Her jako nástroj politické a ideologické represe, (b) publikum dožadující se krve, násilí a emocí, (c) hráčské osazenstvo v extrémní sociální situaci.
Pokud mám brát Hunger Games seriózně a nikoli jen jako další alternativu Twilight fenoménu, snímek bohužel na všech těchto významových úrovních selhává. Z celého filmu si odneseme jen to, že je tu zlý vládce Capitolu, bohaté Kraje toužící po vítězství, chudé průmyslové Kraje a systém, který se snaží pomocí Her předcházet jejich revoluci. Takřka dvou a půl hodinové dílo nám hlouběji do skutečného pozadí systému nahlédnout nedá a maximální pozornost je v druhé půli směřována k akci v aréně.
Nelítostná reality show
Hunger Games v rovinách prvního (systém) a druhého (manipulativní masa diváků) významu vybízí ke srovnání s filmy jako Truman show nebo Running man. V Truman show (1998) s Jimem Carreym ale dostaneme velmi komplexní obraz toho, jak funguje natáčení a mediální prezentace života jednoho muže v přímém přenosu, aniž ztratíme s tímto hrdinou emocionální kontakt - v tom se pak podobáme fikčním divákům, kteří jeho život sledují, a tak se můžeme zamyslet i sami nad sebou.
Running man s Arnoldem Schwarzeneggerem (1987) - a především pak mnohem sarkastičtější a chytřejší Kingova „předloha" - zase pojímá osud rebelujícího hrdiny v nelítostné "reality show" jako boj s mediálním systémem, jehož slabiny se snaží objevit, zatlačit ho do kouta, a nakonec zničit. Jednoduché, efektivní, pochopitelné, a přitom významově úderné. Ale jaké jsou vzorce a cíle Hunger Games, které by asi rády stály na pomezí těchto dvou modelů?
Aplikovaný politický systém světa Panem je nejasný, model sponzoringu neprůhledný a život v hlavním městě vypadá jako nekonečný večírek club-kids (Jak ti lidé vlastně normálně žijí? To pořád jen kalí?). Nad arénou mají tvůrci Her zřejmě neomezenou moc - tak velkou, že jsem doteď nepochopil, jak a na základě jakých principů funguje. Je to kombinace skutečného lesa a virtuální reality? Na základě čeho se ale virtuálně vytvořené objekty a zvířata mávnutím "proutku" uvádějí do skutečné existence?
Někde jsou Hunger Games významově doslovné, jinde skoro banální a jinde zase zkratkovité. Chápeme, že reakce chudších Krajů je negativní, zatímco bohaté Kraje si cvičí vlastní rekruty. Ovšem kdo se na Hry mimo Capitol dívá a jak masa poddaných na masakr mladých lidí reaguje, to se nedovíme (s výjimkou jedné černošské vzpoury, již nicméně i systém sám bere jako odchylku).
Sociální experiment?
Dobře tedy, společenská satira stojí spíše v pozadí a důležité je traumatické "dobrodružství", které prožívá hrdinka a dalších třiadvacet mladých v krvavém prostředí, kde se musí navzájem vyvraždit, a přitom čelit přírodním podmínkám i náhlým rozmarům organizátorů, kteří pravidla za pochodu ozvláštňují. Ani tady ovšem nelze říct, že by Hunger Games nabízely promyšlené vyprávění a svět - a i tady stojí ve stínu uměleckého precedentu, jímž je japonský snímek Battle Royale (2000).
Zde je třída středoškoláků vystavena podobnému teroru, když se na jednom ostrově musí do několika dnů vyvraždit. Všechny sociální vazby z civilního života jsou podrobeny nelítostné hře, v níž křivdy, přátelství, lásky či spojenectví selhávají tváří tvář všudypřítomné smrti. I když je však v Hunger Games tréninku před samotným započetím Her věnována asi hodina filmu, nikdo z rekrutů mimo 12. kraj nám jako lidská bytost představen není - zůstávají v rovině "padouši" a "roztomilá dívenka".
Hunger Games nám nic neřeknou o jejich rodinách, láskách, touhách, štěstí či neštěstí. Ani za jejich vyvražďovacím bojem nestojí znalost sociálního zázemí či psychologických motivací. Jsou to pořád anonymní osoby - přičemž některé jsou moc a moc zlé. Když se pak na konci jedna moc a moc zlá osoba snaží obvinit systém, je to pořád jen moc a moc zlá osoba, o níž nic dalšího nevíme, a tato obžaloba tak vyjde naprázdno.
Nejlépe to demonstruje tragický příběh dívky, která sice hrdince pomůže, ale její další osud diváka nijak nezasáhne - protože kromě toho, že je roztomilá a hodná, o ní dohromady nic neví a nemá důvod ji zvlášť litovat. Nad tragičností zmařeného života se rozněžňovat nebude, neboť na to už bylo zmasakrováno příliš dětí předtím. A třebaže se relativně hodně dovídáme o ústřední dvojici Katniss s Peetou, tak Katnissina racionalita a Peetova charakterová rozbředlost z nich dělají spíš potenciálně silné figury pro další díly než tragické hrdiny tohoto filmu.
Těkavý styl
Filmařský styl pak vlastně většinu předchozího ještě podporuje. Nabízí jednoduché vizuální analogie: povrchovou barevnost a pozlátkovost Capitolu, ze kterého navíc mnoho nevidíme, syrovou přírodu arény, rustikální prostředí hrdinčina domova, "ghettovitost" černošského prostředí či registraci rekrutů připomínající záběry ze Schindlerova seznamu. Syrovost akce je zprostředkována těkavou kamerou a rychlým střihem, což je sice efektní a dynamické, ale dost často kontraproduktivní.
Například v potenciálně emocionálnější scéně tragického úmrtí pozitivní dívčí postavy je tolik střihů, že se divák sotva stačí zorientovat v tom, co se stalo, natož aby se stihl případně citově angažovat. Pokud mohl styl pomocí zavedených postupů anonymní umírající mládežníky aspoň trochu zlidštit, dělá paradoxně přesný opak: investuje napínavé zpomalené záběry spíš do hlavní hrdinky, která ale z logiky věci umřít nemůže.
Hunger games pro mě představují příklad relativně svižného a v druhé půli občas i zábavného, ale jinak mechanického a vyprázdněného filmu. Nechtějí totiž být jen nositelem jednoduché akční zábavy a otevřeně usilují o „poselství", nicméně v jeho distribuci nepřesáhnou rámec teenagerské banality.
Na poli podobně koncipovaného „poselství" navíc prohrává i v porovnání s výše zmíněnými „vzory", které ale na rozdíl od něj skutečně přinesly sžíravou společenskou kritiku, žánrovou podívanou a koneckonců i onen tragický milostný příběh, ke kterému Hunger Games očividně směřují... tedy v dalších dílech.
Děkuji, chléb mám a znám spoustu lepších her.
| Hunger Games | |
| Hunger Games | |
| Žánr: | Akční, Drama, Sci-fi, Thriller |
| Režie: | Gary Ross |
| Obsazení: | Jennifer Lawrence, Liam Hemsworth, Elizabeth Banks, Josh Hutcherson, Willow Shields, Leven Rambin, Wes Bentley, Woody Harrelson, Stanley Tucci, Dayo Okeniyi, Kalia Prescott, Donald Sutherland ad. |
| Délka: | 142 minut |
| Premiéra ČR: | |
