Recenze - Britští výtečníci Simon Pegg a Nick Frost doposud bavili diváky především ve dvojici ostrovních snímků pod režijní taktovkou Edgara Wrighta.  Soumrak mrtvých (Shaun of the Dead) láskyplně laškoval s konvencemi zombie hororu, následující Jednotka příliš rychlého nasazení (Hot Fuzz) zase s parťáckým krimi filmem.

Ovšem spíše než o parodie tu šlo o svéráznou poctu žánru.  Třeskuté scény byly vyvažovány přítomností momentů nejen navážno žánrových, ale i takřka nežánrově dramatických.  Nyní oba ústřední herci vyrazili do Ameriky. Za kamerou si je vzal na paškál Greg Mottola známý kámošskou komedií Superbad, před kamerou pak oprsklý mimozemšťan Paul, který sype z rukávu vtipy o análních sondách.

Správně, mimozemšťan…

Foto: Bontonfilm

Pegg a Frost jsou autory scénáře a vlastně si pak „před i za kamerou" zkoušejí, jak to vypadá, když dva britští geekové vyjedou na výlet.  Zápletka se točí právě kolem toho, že si na ty nejlepší nerdí prázdniny za oceán vyrazí dva fanboyové  -  tedy umanutí fanoušci sci-fi a podobných skopičin, pro něž se v českém prostředí jeden čas ujal termín fanouš. 

Těžko říci, zda se podobně cítili sami herci; prvotní nápad prý padl při natáčení Soumraku mrtvých, kdy si při čekání na konec deště vysnili, jaké by bylo natáčet v poušti a co by je tam mohlo potkat. Správně, mimozemšťan…

Bylo by však nespravedlivé chápat snímek jen jako komerčnější výplň při čekání na další plánovaný společný projekt s Wrightem, který má též momentálně práci v Hollywoodu.  Setkání amerického a britského geekovství je o něco slabší než oba britské snímky, ale nejde o kvalitativní kompromis, jen o drobný úkrok stranou - směrem ke komediím ve stylu Judda Apatowa, v nichž se snoubí kámošský a romantický film.

I v Paulovi se sice hrdinové stávají „obětí" těch správných klukovských žánrů, ale přes přítomnost akce a narážky na několik Spielbergových kanonických děl jde v základě o starou dobrou (a docela podařenou) bromanci, byť se sci-fi prvky.

Foto: Bontonfilm

Naši dva přátelé po návštěvě sandiegského Comic Conu - tedy jakéhosi Cannes popkulturního, filmového a komiksového průmyslu - pokračují v road tripu do další zásadní destinace.  Do místa, kam to v tom čtyřicátým sedmým spadlo. Všichni ufologové vědí, že mluvíme o Roswellu v Novém Mexiku.  Že cestou naberou hláškujícího emzáka, co se potřebuje dostat domů, a brzy zjistí, že tím pádem po nich jdou nějací muži v černém, je vlastně jen „drobným" ozvláštněním výletu.

Nutnost poslat  E.T.ho domů sem vpadne pouze coby katalyzátor vztahů mezi protagonisty. Paul je vlastně další kámoš do party - byť nedůvěřivější z dvojice Graeme zpočátku podléhá předsudkům a má delší dobu zvýšenou obavu o svůj mozek a konečník.

Paul sice ani jednomu z nich nezavede sondu do míst, kam slunce nesvítí, nicméně jim naznačí, proč mají takové obavy právě o tyto partie. A toto dosti peprné slovní „naprogramování" v závěru opravdu zabere.

Fandovství stmeluje

Outsiderství, klíčový motiv v Apatowových filmech (ať je režisérem či jen producentem), tu přitom nabývá trochu odlišných poloh. Nejde jen o pozici obtloustlých teenagerů, flákačů či huličů vůči většinové americké společnosti. Protagonisté jsou taky osamělými Brity uprostřed Nového Mexika, navíc je tu ještě úplně jiná anomálie, která se hlásí o právo na existenci. Ano, ta anomálie, která se umí zneviditelnit, oživuje drobné bytosti a kouří pořádné jointy, materiál přímo od armády, jež ji věznila už od padesátých let.

Foto: Bontonfilm

Graeme a Clive nejsou teenageři; o to více jejich záliba ve více či méně brakové produkci působí nepatřičně. Oba jsou zjevně členy sci-fi komunity, Graeme je i zneuznaným spisovatelem jediného románu. Neúspěch v činnosti, i tak brané mnohdy za podřadnou či pokleslou, je v některých scénách zdrojem komiky, většinou však hrdiny nezesměšňuje.

Na sci-fi fandovství se spíš v různé míře nadsázky ukazuje, že tento komunitní způsob chování v jistém smyslu stmeluje. Na druhé straně se společenskými i milostnými problémy postavám musí radit mimozemšťan - což vypovídá o lecčem.

Paul nestojí ani na rozkoších z rozpoznávání popkulturních referencí či variací na žánrová klišé, většina odkazů je pochopitelná i průměrnému návštěvníku kina, který jen zaslechl něco o Star Treku. A humor sám je spíše úsměvný s pár opravdu údernými hláškami, ale s rozpačitějšími momenty. Narážky na kultovní díla žánru občas slouží čistému pobavení.  Jindy skrze ně poznáváme postavy, které slouží i pro výpověď o kladech a záporech fanouškovství.

Konfrontace různých typů minorit s většinou, ale i uvnitř skupiny, která cestou nabere ještě bigotní katoličku, činí ze snímku víc než komedii pro teenagery. Vzájemné předsudky v místy buranské  nadsázce, ale jindy sofistikovaněji kladou kupříkladu otázku, zda jsou odsouzeníhodnější pošahaní fanouši či fanatičtí věřící.

Optika sice zjevně nadržuje geekům, ale nejde o dnes tak oblíbený neproblematický model „co je divné, to je k popukání" ani o hrdě outsiderské „co je jiné, to je in a cool". Kolísání mezi různými způsoby jejich zobrazení a mezi různými stupni či druhy humoru ovšem nevychází tak elegantně jako v případě zmiňovaného Mottolova snímku Superbad. 

Když však připočteme tematizování potlačovaných homosexuálních pudů ve střetu s ženským elementem, který je v podobě jednooké náboženské fanatičky cizorodý skoro víc než mimozemšťan na palubě, vychází rovnice o sympatickém množství proměnných.