Recenze – Malý Ben žije se svým otcem, mladší sestřičkou Saoirse a psem Cúem na majáku kdesi u irského pobřeží. Občas za nimi zajede babička, která ví, co je pro ně nejlepší. Občas se prohodí pár slov se starým převozníkem. A to je v podstatě vše, dokud jedné noci Saoirse nezjistí, že je "selkie" – dívka schopná změnit se v tuleně. Jenže podobné bytosti loví soví čarodějnice Macha a Ben bude muset sestřičku zachránit před osudem horším než smrt...
Irský režisér Tomm Moore, jehož nový film Píseň moře o tom všem vypráví, na sebe upozornil už debutem Brendan a tajemství Kellsu z roku 2009. Snímek byl nominován na Oscara, ale u nás bohužel nikdy nešel do distribuce. Režisérův druhý, nynější počin Píseň moře si nominaci na světově nejznámější filmovou cenu zopakoval a nadto se dočkal i českého uvedení. Společnost Aerofilms si přitom dala opravdu záležet, když uvedla titulkovanou i dabovanou verzi, na níž se podílela například zpěvačka Markéta Irglová.
Český divák si tak na velkém plátně může vychutnat práci jednoho z nejlepších současných animátorů, který snese srovnání se Sylvainem Chometem či Hajaem Mijazakim. Srovnáván bývá Moore především s druhým jmenovaným – a Píseň moře ukazuje, že oprávněně.
Pravé kouzlo animace
Od prvního záběru je jasné, že Píseň moře je hrdě a sebevědomě jiná než cokoliv, co mohl český divák v kině za několik posledních let vidět – pokud tedy neobrážel nejrůznější festivaly animovaného filmu (především ten třeboňský). Moore zcela ignoruje standard amerických animovaných blockbusterů reprezentovaných dnes především hybridním kolosem Pixar/Disney a společností DreamWorks.
Snímky výše uvedených značek programově stírají hranici mezi hraným a animovaným filmem. Naoko zbavují „animák“ nálepky tvorby pro děti a vybavují jej komplexnějším příběhem, v podstatě ovšem žádnou revoluci nenabízí. Ve vypravěčské rovině se jedná o nekonfliktní příběhy potvrzující status quo, stále cílící primárně na dětského diváka, kterého neradno morálně mást, a dospělá nadstavba je... inu nadstavba, nic zásadního.
Po formální stránce se pak jedná o snahu o jakýsi „realistický přístup“. Jakkoliv je totiž moderní počítačová animace stylizovaná, jakkoliv vykresluje imaginární krajiny, pořád se drží konvencí hraného filmu (stačí připomenout expanzi pixarovských režisérů právě k hraným velkofilmům). Jednotlivá díla mohou být nakrásně zábavná a divácky strhující, kouzlo animace se z nich však vytrácí, stejně jako osobitý styl, který by byl jeden tvůrce schopen rozvíjet skrze více filmů.
Moore oproti tomu už v Brendanovi ukázal, že rád pracuje s ornamenty (především s těmi z keltské pohanské nebo irské klášterní tradice) a s netradičními řešeními, že neuznává ohraničení záběru a nebojí se i dost vysoké míry abstrakce. Což vše nalezneme i v jeho novince. Úvod Písně moře se tak občas jakoby rozpije po plátně, jindy se pohybujeme v jakémsi „řezu“ krajinou, propracovaná kresba je nahrazována stylizovanými dětskými črtami a plánky, dochází k přirozenému prolínání prostředí a plánů...
Svět filmu je zkrátka v každém okamžiku otevřený a zve k dalšímu zkoumání i rozvíjení, žádá si divákovu pozornost a zároveň jej okouzluje. Neomezuje se pouze na hromadění detailů.
Tulení mýtus smutku a smíření
Vizuální stránka Písně moře se plynule doplňuje s žánrem, jímž není. Navzdory dětským hrdinům nejde o pohádku, ale tradiční mýtus. A to ne vnějšími znaky, jako jsou čarodějnice, zkamenělí obři či cesta za záchranou milované osoby do kuropění. Jde tu o princip mýtu: komplexní návod na to, jak žít a interpretovat svět.
Moore se nijak nebojí vyprávět příběh, v němž je dobro i zlo proměnnou veličinou. Opírá se přitom o propojení pověstí o selkiích se smutkem ze ztráty blízkých, aby – po vzoru některých moderních fantasy eposů – ukázal, že nejstrašnější hrozbu často nevyvolá zlý úmysl, ale žal. Právě ten je hnací silou démonické soví čarodějnice Machy, stejně jako důvodem, proč je na začátku filmu rodinná soudržnost hrdinů v troskách.
A i když je ona soudržnost v průběhu děje znovunastolena a sám Ben svůj strach z moře překoná, jsou tato vítězství vykoupena skutečnou obětí a ztrátou. Píseň moře tak není příběhem o ponaučení („měj rád svou sestřičku“), ale o vydobytí si vnitřního morálního kompasu.
Mimochodem součástí každého mýtu je cosi, co lze popsat jako prožívání metafor. V jedné scéně vypráví Ben své sestře příběh obra Mac Lira, jehož potkala blíže neurčitá tragédie a on pak vyplakal oceán slz, až hrozilo, že celý svět smete potopa. Moore dokáže tento příběh v příběhu ztvárnit tak, že je přirozenou součástí fikčního světa, aniž by cokoliv ztratil z gigantické hloubky Mac Lirova gesta a žalu, vyvolal otázky, odkud se vzalo slz na celý oceán, či jej nějak shodila skutečnost, že je vyprávěn klukem zabaleným do prostěradla...
Propojení této mytické roviny a hloubky příběhu s civilně pojatými postavami dokládá komplexnost Moorova universa, které se vyrovná snad právě jen v úvodu zmíněný Mijazaki. Sám režisér ostatně jako by na svého japonského kolegu i odkazoval. Například Macha se chová a pohybuje podobně jako šéfka lázní bohů ve filmu Cesta do fantazie.
A nadto Moore, stejně jako Mijazaki, nevěří na zjednodušování a lacinou útěchu. Píseň moře je i díky tomu skutečným mýtem: krásným, hlubokým a plným melancholie, přesto neztrácejícím naději v člověka.
