Recenze - Dobré filmy nutně nepotřebují velké příběhy, tedy tak dramatické až se pohybují na hranici uvěřitelnosti - nicméně většina publika se o filmy zajímá právě kvůli tomu, o čem jsou. Některé filmy mají velké příběhy, které se nikdy nestaly. Jiné vycházejí z velkých příběhů, které se skutečně staly. A některé filmy mají velké příběhy stojící v pozadí jejich vzniku.

Americký životopisný snímek Fighter o boxerovi Mickey Wardovi a jeho bratrovi Dicky Eklundovi, jenž letos získal dva herecké Oscary, nabývá na působivosti nejen díky tomu, že oba muži skutečně žili (a žijí), ale také díky spoustě malých příběhů týkajících se tvůrčího štábu.

Foto: Aktuálně.cz

Opravdu, zážitek z Fightera se výrazně zvyšuje, čím víc víte o jeho zákulisí. Bez těchto znalostí a postřehů dokonce zůstane zdánlivě tuctový snímek o překonávání překážek. Záměrně si odmýšlet od všeho, co provázelo vznik díla, vede k tomu, že nám unikne i to, jak v širším rámci fungují legendy.

Archetyp outsidera

Mickey Ward je bývalým světovým šampionem junior welterové váhy (tj. superlehké, do 63, 5 kila), který se proslavil svou nezdolností v 90. letech, kdy dokázal vyhrát nebo alespoň ustát souboje se zdánlivě mnohem lepšími soupeři (viz wikipedii či jeho oficální stránku).

Ward, jenž je napůl Ir, se stal hrdinou nejen ve svém rodném Lowellu a také pro mnoho Irů po celém světě, ale vůbec ztělesňuje živoucí archetyp outsidera, který se vypracoval z absolutního dna na vrchol.

Foto: Aktuálně.cz

Skupina Dropkick Murphys mu věnovala titulní stejnojmennou píseň i obal svého alba The Warrior´s Code, hold mu vzdává rapová skladba Animal Rap od skupiny Jedi Mind Tricks a počítačová hra Fight Night Round 3 si vybrala jeho podobiznu na obal.

Mickey Ward přitom za úspěch vděčí svému o sedm let staršímu nevlastnímu bratrovi Richardu „Dicky" Eklundovi, který byl sám kdysi nadějný boxer (zápasil i proti Sugar Ray Leonardovi), ale pak propadl drogám. Dicky byl pro bratra vzor, rádce, a potom i koule na noze, když mu pomáhal jako trenér. Kvůli naprosté Dickyho nedisciplinovanosti Mickey nemohl naplno trénovat a kvůli své matce, jež mu nevýhodně domlouvala zápasy, se octl v pozici věčného otloukánka.

Fighter pak vypráví o tom, jak je obtížné zbavit se rodiny, která vás táhne ke dnu, a zároveň je nemožné se bez rodiny obejít; není to zdaleka pouze sportovní film. Jako mnoho jiných snímků s boxerskou tematikou, např. The Boxer (1997), Million Dollar Baby (2004), Těžká váha (2005), ale především starý dobrý Rocky (1976) a Zuřící býk (1980) se soustředí na sociální zázemí hrdinů. Box je sport, který bývá snad nejvíc ze všech ostatních spojovaný s chudobou a touhou vymanit se z determinace prostředí.

Autoři si nebyli schopni vybrat

Foto: Aktuálně.cz

Ve Fighterovi je vidět poměrně málo tréninků, a zápasy nejsou zdaleka ukázány celé (navíc chybí dokonce ty nejslavnější s Arturem Gattim, což někomu může připadat úplně na hlavu postavené). Nejvíce prostoru naopak zabírá složitá komunikace s bratrem a rodinou i navazování vztahu mezi Mickeym a barmankou Charlene.

Nejde ale ani o klasickou romanci nebo rodinné psychologické drama - film všemi těmi průtahy dává najevo a vytváří v divácích napětí, že Mickey by už měl trénovat a že zápasení je jeho život, jen mu ho pořád někdo kazí.

Na výsledný počin se pak dá dívat ze dvou úhlů pohledu: Fighter je buď dosud nejrealističtěji pojatá „pohádka pro dospělé", respektive naplnění amerického mýtu o self-mademenech - nebo film, který si na začátku dovolí být sociálně kritický, ale v závěru uhne k idyle, aby publikum moc nedeprimoval. Jak napsalo už hodně recenzentů, autoři jako by si nebyli schopni vybrat, jestli chtějí natočit spíš idealistického Rockyho nebo deziluzivního Zuřícího býka.

Za tento „smíšený stav" však může i současný styl natáčení. Děj zjevně směřuje k tomu, že hrdinu vykoupí z mizérie a dá publiku zažít silnou katarzi. Ale dostává se k tomu prostřednictvím až maniakálně detailního realismu - v herectví, choreografii soubojů i výpravě.

Foto: Aktuálně.cz

O roli Mickeyho Warda usiloval dlouho Mark Wahlberg, který se podílel i na produkci a vzdal se honoráře. Dlouho nemohl sehnat režiséra a scénář se přepisoval (jedním ze scenáristů byl i Scott Silver, který napsal napůl fiktivní kvazi-životopisný film 8 Mile, kde hrál hlavní roli Eminem).

Wahlberg údajně po dobu pětiletých příprav stále denně trénoval, aby se udržel ve formě a mohl být v ringu přesvědčivý. (Jedinou větší změnou je, že se Wahlberg přese všechno nepřeučil z leváka na praváka a jako dominantní používá opačnou ruku než Ward.)

Okázalý herecký koncert

Bratra Dickyho měl původně hrát Brad Pitt nebo Matt Damon, ale nakonec se pro ni doslova obětoval Christian Bale. Již poněkolikáté v kariéře Mechanik, Temný úsvit) drasticky zhubnul, naprosto změnil akcent a nebál se působit ošklivě. Baleův Dicky je až okouzlující gaunerská smažka, člověk stejným dílem odpudivý i politováníhodný. Člověka snad jen napadne, že Baleovi z podstaty Dickovy chvastounské nátury byla dána až příliš okatá možnost předvádět „strhující a okázalý herecký koncert".

Foto: Aktuálně.cz

Právě Baleova postava funguje jako ukázka odvrácené tváře amerického snu - tak končí ti poražení. Díky tomuto kontrastu o to víc vynikne Mickeyho úspěch. Film se natáčel přímo v Lowellu; oba herci měli na place neustále přizvané své předobrazy a okoukávali jejich gesta a chování, aby je převedli co nejvěrněji na plátno.

Do role Mickeyho druhého trenéra byl dokonce obsazen skutečný Wardův trenér Mickey O´Keefe a po letech si před kamerou musel užít ponižování ze strany Wardovy matky, kterou zde ztvárnila Melissa Leo. I ta se změnila k nepoznání a přesně vystihla mentalitu ženy pocházející ze společenské třídy, jíž se v Americe říká white trash (bílá špína). Jak Bale, tak Leo pak letos za své výkony obdrželi Oscara.

Filmem se mihne i skutečný Sugar Ray Leonard, všechny zápasy jsou jednak podkreslené záznamy tehdejších komentářů, dokonce jsou i natočené stejnými kamerami a na stejný materiál, jaký se používal v 90. letech. O Dicky Eklundovi navíc v roce 1995 vznikl i dokument pro HBO, kde byl prezentován jako výstražný případ drogové závislosti - a autoři Fightera nechali stejné dokumentaristy jejich film znovu přetočit s Balem a spol.

Zkrátka - hollywoodský film už nemůže být důslednější. Že zde občas zaznějí občas i písně, které v době, kdy se děj odehrává, ještě neexistovaly, nebo se tu objeví pár log firem v současné a nikoli dobové podobě (viz výčet zde), je spíš snaha dodat retru punc aktuálnosti.

Nekritizovatelné šidítko

Byl to prý nápad Christiana Balea, aby film režíroval David O. Russell.  Wahlberg, jenž s Russellem už kdysi spolupracoval na Třech králích, u nichž natáčení provázel velký stres, byl původně proti, prosazoval raději Darrena Aronofského (Wrestler) a na počátku dokonce oslovil Martina Scorseseho (výše uvedený Zuřící býk). Russell totiž proslul asi jako nejcholeričtější režisér v moderních dějinách - legendárním je jeho výstup při natáčení komedie I Heart Huckabees.

Ve finále to dopadlo tak, že stejně jako se Fighter stal definitivní satisfakcí pro Warda coby jednoho z nejpodceňovanějších boxerů v dějinách, velkým zadostiučiněním je i pro Wahlberga, který dotáhl svůj nápad do konce, dále představuje opojné vítězství pro Balea, jenž přes veškerý svůj talent nikdy ani nebyl nominován na Oscara, a rovněž pro Russella bylo režírování určitou záchranou. Konečně natočil umělecky i komerčně úspěšný film, při němž si na place neznepřátelil štáb (u žádného z předchozích titulů se mu to nepodařilo skloubit).

Pro mnoho sportovně založených diváků a publicistů zosobňuje Fighter dokonce jeden z nejlepších boxerských snímků všech dob nebo přinejmenším nejlepší sportovní film dekády. Za sebe bych jen řekl, že Aliho (2003) pokládám za lepší dobový film o boxu (a s lepší atmosférou), že u Million Dolar Baby jsem byl dojatější a větší příliv adrenalinu mi přinesla jihokorejská Plačící pěst (2004).

Absolutní přesvědčivost Fightera v herecké rovině se téměř vymyká kritice. Ale velebit nějaké dílo jen proto, že nás přenese do kůže někoho, kdo si odříká a okolí ho podceňuje, a pak ho najednou všichni začnou oslavovat, jde těžko; už proto, že těch Mickeyů je o dost méně než Dicků. A taky proto, že pro většinu diváků slouží podobné příběhy jako šidítko, že by taky mohli být něčím víc, ale nic pro to fakticky nedělají.