Recenze - Rozhodně to není film disco-houseových supermanů, kteří jsou zvyklí, že jim každý večer s rukama nad hlavou aplaudují plné koncertní sály.  Není to film floutků, jejichž djské sety vzbuzují mezi smetánkou chutě na lajnu koksu. Fakt ne.

Už jen proto, že na soundtracku filmu s titulem Daft Punk's Electroma nenajdete jedinou skladbu tohoto francouzského dua; nejblíže k pařížské elektronické scéně zabrousili se Sébastienem Tellierem. A i když v průběhu 74 minut dlouhé meditace zazní skladby Briana Ena, Curtise Mayfileda, nebo dokonce takového hitmakera, jako byl Franz Joseph Haydn, promlouvá Electroma především tichem pouště. 

Electroma - Daft Punk | Foto: Aktuálně.cz

Electroma, která se do české distribuce dostává tři roky po svém vzniku, je film perfekcionistů a fanoušků, kterým je najednou milejší publikum v klubovém kině než vystoupení na udílení Grammy po boku Kanye Westa. Film cinefilů, kteří se během příprav začetli do dvou set čísel měsíčníku American Cinematographer, jak Thomas Bangalter v rozhovorech rád tvrdívá.

Když totiž ze hry vyloučíte jeden francouzský stereotyp - blog-houseovou scénu reprezentovanou potomky Daft Punk, jako jsou Justice, Busy P, DJ Mehdi nebo Mr. Oizo - zůstane vám stereotyp druhý: intelektuál v saku se záplatami na loktech, žlutými nehty od cigaret a rozečtenou Baudrillardovou Amerikou.

"Momentka nestačí - museli bychom mít celý film této cesty v reálném čase... Rozprostírání pouště má nekonečně blízko k věčnosti filmového pásu," píše se tam a Electroma vás o tom přesvědčí hned v úvodních sedmi minutách, kdy dva roboti nasedají do ferrari a vydávají se skrz pouště Nového Mexika na pouť za lidskostí.

Filmový debut Thomase Bangaltera a Guy-Manuela de Homem-Christa nese všechny znaky moderních fascinovaných cestopisů, v nichž se minulostí zatížení Evropané konfrontují s naprostou prázdnotou americké pouště. Ať už jde o zmíněného Baudrillarda nebo Antonioniho Zabriskie Point, na nějž Electroma v mnoha místech odkazuje, vždy se jedná o ohromení evropského intelektuála, který si minulé časy vždy ztotožňuje s kulturní tradicí.

Electroma - Daft Punk | Foto: Aktuálně.cz

Hledá je ve svědectvích, vykopávkách, historických středech měst, ale při cestě po americké dálnici je najednou vystaven minulosti nelidské. Minulosti, která je lhostejná stejně jako miliony let trvající geologické procesy. Minulosti, která s člověkem nikdy nepočítala. Proto se tu dá vždy znovu začínat, očistit se od nánosů kultury.

Je to příhodné místo, které se stane východiskem i konečnou stanicí proto, aby v něm podobně jako krajina "bezcitní" roboti zahájili i ukončili svoji nijak neodůvodněnou snahu stát se lidmi. 

Kromě centrální scény v městečku, kdy se roboti v perfektních kožených oblečcích - navrhl je Hedi Slimane, tehdy designer značky Dior Homme - pokouší získat ve vědecké laboratoři latexové obličeje a s nimi jedinečnou identitu, nezabírá kamera nic jiného než jejich cestu. U níž velice záhy přestane být zřejmý cíl. Prostě trvá a není důvod, aby skončila. Roboty, kteří možná měli při trmácení se prostorem pouště a solných plání nějaký vlastní směr, začne prostor lačně polykat.  

Trik Electroramy spočívá v tom, že jediné místo, kde oba roboti mohou najít lidskost, je v interpretaci publika. Divák sám vedený pohledem kamery a hudebními emocemi je ponoukaný k tomu, aby připisoval jejich putování záměr, aby hledal v jejich pohybech a postojích projevy přátelství, oddanosti, vůle, pokoušení se, překonávání, zklamání, smutku, únavy, bezvýchodnosti. 

Film vás uvede do stejné empatické pasti jako klip All is full of Love,  který Chris Cunnigham natočil pro Björk a v němž se dva roboti líbají přímo na montážní lince krátce po své výrobě (nebo stvoření?).

Přitom ani v jednom z případů není nijak zřejmé, že by chování robotů nebylo v souladu s jejich programem. Nic nenasvědčuje, že by se mohli chovat jinak, že by měli na výběr, pochybovali, a pak se rozhodli srdíčkem.

Jenomže jako diváci nemůžete příliš volit. Za projevy a náznaky emocí jste zvyklí vidět emoce samotné. Kdybyste se zapřeli, natruc odmítli věnovat robotům svůj soucit a nezúčastněně sledovali jejich výpravu jako nevyhnutelný projev programu, byli byste ještě bezcitnější než poušť.