Recenze - Podle hodnocení na Československé filmové databázi by to vypadalo, že se do české distribuce ještě nedostal tak špatný film; vyjma snad legendární Kněžny Libuše a Herkula 3D.
Nicméně docudrama Devínky masaker, jež rekonstruuje tragický případ z loňského srpna, kdy na bratislavském sídlišti vystřílel soused celou rodinu bydlící naproti jeho bytu, patří do jiného soudku.
Odsudky vůči tomuto dílu nevycházejí pouze ex post z toho, že by mělo být špatně natočené, což je diskutabilní, ale především z různých morálních předsudků. Často se něco příčí v lidech, a to i těch, kteří film neviděli, proti tomu, by vzniklo tak krátce po skutečných událostech cokoli, co je bude připomínat, dokonce detailně vizualizovat. Kontroverze vyvolá nikoli sběr dokumentárního materiálu a výpovědi svědků do kamery, ale hraná inscenace, v níž se explicitně ukazuje střílení a cákající krev.
Nástroj propagandy
Odpor však může být veden i z jiné strany a jiných důvodů, než je pieta. Vraha Ľubomíra Harmana, který v Devínskej Novej vsi chladnokrevně zblízka zastřelil šest lidí, dalších devět zranil při bezhlavé střelbě na ulici a jednu ženu takto zabil pravděpodobně omylem, nyní někteří dokonce oslavují jako hrdinu, který „řešil romský problém" či byl „obětí rasismu naruby". Snímek, jenž zpochybňuje oprávněnost takových názorů, se pak automaticky stává „nástrojem propagandy".
Film sám ovšem neposkytuje jednoznačnou interpretaci událostí - což by část těch, kteří se vůči němu chtěli stavět, mohlo uspokojit. Na druhou stranu právě tato nevyhraněnost, nejasnost a pouhé kladení otázek, či dokonce neřešené protimluvy budou dráždit zase jinou část publika. Autoři si na sebe upletli bič, protože na ně zjevně čeká pokaždé skupina odpůrců, kteří budou jejich dílo považovat nejen za špatné, ale vyloženě škodlivé. Buď tedy zavádějícím způsobem dezinformuje, nebo svou otevřeností vyvolává chaos.
Tato recenze se pokusí pokud možno co nejvíce neutrálně naznačit, v čem Devínský masaker selhává jako film, a nezabývá se tématem jako politickým problémem. Ostatně touto cestou se vydali i autoři, kteří své dílo inzerují jako „film o tom, že neznáme pořádně naše sousedy", což je možné chápat jako popis nulové komunikace mezi oběma stranami. Z palčivého sociálního problému se kvůli dotyčnému sloganu spíše cosi domáckého a soukromého. (K této oficiální verzi se ostatně přiklání i vyšetřování policie.)
Devínský masaker je zjevně rozpolcený útvar a je vidět, že ho točili dva lidé, respektive se tu střetávají dva odlišné přístupy. Vzhledem k tomu, že se o tom nelze nic dočíst, dá se jen domýšlet, že za sekvence brutálního vraždění je zodpovědný Gejza Dezorz, který režíroval některé díly seriálů Město tieňov a Kriminálka Anděl a jeho samostatným projektem byl slasher horor Fabrika smrti: mladá krv.
Druhý režisér Jozef Páleník by tak mohl být spíše autorem oné dokumentární části. Nesmíme zapomínat ale ani na osobu producenta Róberta Švédy, který s Dezorzem spolupracoval na výše uvedených projektech a spolu s ním a dělal i dokumentární cykly Najvačšie tragédie Slovenska a Záhady SK. V obou případech jde rovněž o díla v zásadě senzacechtivá a bulvární, postižená syndromem „čumila v davu u bouračky".
Slovenské kino hnusu
V kombinaci s „akčními vsuvkami", jejichž řemeslo si Dezorz osvojil u uvedených kriminálek a hororu, se pak Devínsky masaker posouvá spíše do hájemství čiré exploatace. Vznikl vlastně první slovenský grindhouse, kino špíny a hnusu - což je korunováno plakátem, na němž jsou vidět stříkance krve, a potom titulkovou grafikou, kde se „krev" rovněž rozstříkává a stéká po plátně.
S jistým citem pro černý humor to lze brát i jako zábavu, Jenomže, nejsme v 70. letech, kdy vrcholila éra grindhousu v USA, ale v mnohem korektnějších časech - a v éře, kdy veřejný prostor ovládly formáty reality show, přímé přenosy a mystifikační hry s realitou.
Devínský masaker (což je název, který vyloženě vyvolává v paměti Texaský masakr motorovou pilou) přitom není propracovaný ve hře s různými obrazovými fragmenty. Jeho cílem zřejmě není prolomit hranici, kdy bychom měli nějak začít věřit v reálnost obrazů, nebo nám naopak mělo být naznačeno „nevěřte mediálním reprezentacím".
Jediné, kdy může dojít k záměně reálných (nyní již nežijících) osob a jejich filmových představitelů (nakombinovaní herci a neherci), nastane v civilních momentech. Sám výběr určitých lidských typů může v divácích vyvolávat jisté asociace „toto je cikánská lůza" apod.
Za vrcholný paradox tak lze pokládat, že vyloženě atraktivně nasnímaný masakr (zpomalené záběry na odlétávající nábojnice, v podkresu znějící elektronicko-metalová hudba), kdy „bílý muž střílí cikány", natočil někdo, kdo se sám označuje za „cigána bretoňského původu". Sekvence se nepochybně musí líbit všem otevřeným i latentním rasistům a jde o podobně nepochopitelný úkaz, jako když Zdeněk Troška do svých filmů vkládá stereotypní karikatury degenerovaných homosexuálů.
Opravdu zůstává pouze otázka „proč". Domýšlet si, zda se tak autoři chtějí vymezit vůči vlastní identitě a jde o druh sebemrskačství, nebo jim naopak připadá, že tak vytvářejí mučednické obrazy, podbízejí se stereotypům většinové společnosti s cílem zapadnout, anebo prostě nepřemýšlejí nad jakýmikoli důsledky a kontexty? Všechno tázání končí ve slepé uličce. Jen částečně přijatelným vysvětlením může být, že bylo potřeba natáhnout stopáž aspoň na výsledných 69 minut.
Kdo je tday Rom?
Pozoruhodné je, že se Devínský masaker zároveň snaží vysvětlovat, že dotyčná rodina Slezákových vlastně nebyla romská, ale Rom byl jen otec chlapce a do rodiny pouze docházel. Otázka, jak určit romský původ nebo proč by dotyční neměli být Romové, když filmem defilují lidé, kteří „vypadají romsky", opět vyvolá jen zmatek. Obrazové stereotypy vítězí nad přesnější analýzou.
Snímek do určité míry rozptyluje různá obvinění - například, že vyvražděná rodina byla sociálně problémová, respektive, že šlo o neplatiče nájemného a dealery drog. Ukazuje se, že neplatičkou nájemného (a typicky konfliktní osobou) byla pouze jedna z dcer Ružena Halászová, která opět do dotyčného bytu docházela pouze na návštěvy. Jeden ze synů pravděpodobně byl uživatelem drog, ale drogy se v bytě ani neprodávaly ani nevařily. Sousedé - vyjma Ľubomíra Harmana -se s rodinou stýkali a občas jim vypomáhali z finanční nouze, dluhy přitom byly spláceny.
Jediný, kdo vůči dotyčné rodině vznese nějaká obvinění - totiž že Slezákovi Harmana šikanovali a dělali výrazný hluk - je předseda střeleckého oddílu, jehož byl Harman členem. Tento muž papalášovitého vzhledu a projevu ale v domě nejspíš nikdy ani nebyl, protože Harman žádné návštěvy za zhruba dvacet let neměl.
Autoři snímku se nepokoušejí pátrat hlouběji, jaký byl vztah mezi Harmanem a Slezákovými, případně, nakolik Slezákovi skutečně odpovídali byť jakkoli zkratkovité představě „problémových spoluobčanů". Nutno hlavně podotknout, že Devínská Nová ves je chudá čtvrť, ale zároveň nejde o monokulturní romské ghetto.
Při sledování snímku překvapí, jak jsou zpovídaní (sousedi, známí a příbuzní) až neuvěřitelně klidní, někteří dokonce mírně pobavení, když líčí, co se dělo, či co se naopak stát nemohlo. Těžko říct, zda za to může časový odstup - ten nebyl velký - nebo zkrátka to, že ona zdánlivá „obrovská tragédie" není jako tragédie dotyčnými většinou vnímána. City projeví snad jen dvě ženy ze strany rodiny Slezákových, jinak vše zůstává podivně neemocionální.
Film nadhazuje více teorií, proč Harman spáchal svůj čin. Vzhledem k tomu, že se zřejmě odmítli vyjadřovat jeho příbuzní, kteří s ním v domě nežili, nezjistíme vůbec nic. Nezazní ani verze či dokreslující informace, že Harman byl při útoku pod vlivem drog. Což je jedna z věcí, které při pohledu na jeho postavu a zvláštně nepřítomný pohled a pohyby viditelné na všech i starších záznamech, napadnou člověka jako první.
Ve své nejistotě pak doprovodný komentář kolísá mezi zcela odlišnými významy. Harman je jednou „elitně cvičený střelec", pak se ukazuje, že zdaleka tak elitní nebyl a jeho (zlo)čin byl provedený mimořádně amatérsky. Byl sice nachystaný (proslulá „otíkovská" sluchátka na uších, zásoba střeliva), ale při útoku pokazil, co mohl; navíc se mnohokrát nebyl schopný trefit. Při pokusech o diagnózu film nadhazuje varianty, že šlo o „normálního člověka" i „šílence".
Namísto toho, aby dokumentaristé šli po některé stopě a snažili se vyloučit méně pravděpodobná vysvětlení (a namísto toho, aby se inscenátoři hrané části krotili), přichází neuvěřitelně otravné mudrování „kdo může vidět do hlavy takovému člověku".
Jestliže Devínský masaker měl být v něčem protiváhou bulvárním médiím s rychlopalnými soudy, jde spíše o pokračování a zintenzivnění bulvárních praktik přenesených do formátu (takřka) celovečerního filmu. Některé postupy a tupá rétorika si vyloženě žádají o vymýcení povinnými lekcemi mediální gramotnosti.
Komu dnes už nevadí věty typu „a ještě včera nikdo netušil, co se v tomto domě stane za hrůzu"? Žijeme snad, herdek, ve světě Minority Report, kdy věstci předvídají zločiny? A kdyby to někdo náhodou tušil, nebyl by tím pádem z něho spolupachatel? Jak někdo s půlkou mozku v hlavě může napsat takovou větu a jak ji někdo ještě může po něm přečíst a neohradit se proti její nesmyslnosti?
Na mírnou obranu Devínského masakeru lze snad říct jen to, že film není zase tak brutálně krvelačný a nepůsobí návodně, Ĺubomíra Harmana nijak neobhajuje a snahou uchopit nepříjemné téma není tak protivný, odporný a hlavně nudný jako například český Klíček o mučení politických vězňů v 50. letech.
| Devínsky masaker | |
| Devínsky masaker | |
| Žánr: | Dokument, Drama |
| Režie: | Gejza Dezorz, Jozef Páleník |
| Obsazení: | Pavel Vrabec |
| Délka: | 69 minut |
| Premiéra ČR: | 09.06.2011 |
