Recenze - O postapokalyptické vize zdivočení a nezvratitelného zániku „dnešní" civilizace projevují už dobrých čtyřicet let nejčastěji zájem buď notoričtí béčkaři, nebo režiséři-myslitelé.
Má to svou logiku. Béčkaři je mají rádi jednak proto, že svět po globální katastrofě je sám o sobě skvělou motivací, aby si přeživší navzájem surově ubližovali, jednak je to nepřijde ani moc draho. Myslitelé zas skrze popis skomírajícího lidstva i lidství mohou snadno předávat varovné alegorie o stavu současné společnosti a… překvapivě, ehm, je to nepřijde ani moc draho!
Umění lacinosti
Rovněž se dá vysledovat fenomén, že ve chvíli, kdy se někdo pokusí navýšit rozpočet a natočit divácky vděčnou středoproudařinu, diváci většinou moc vděčně nezareagují. Apokalyptický pád zažil nejen Kevin Costner v pozoruhodném „dvojpropadáku" Vodní svět (1995) a The Postman - Posel budoucnosti (1997), ale třeba i producenti „zaručeného trháku" v podobě čtvrtého Terminátora (2009).
Domyšleno do důsledků: je to tedy především „umění lacinosti", co dobrá postapokalypťárna potřebuje, ať už je tvůrčí záměr jakýkoli. A nejen té finanční lacinosti - která se asi nejvíce přičiňuje o autentický dojem nešlechtěné syrovosti v zobrazování důsledků fatálního lidského selhání.
| Čtěte také: Lidstvo jde po cestě, na které zítřek nic neznamená |
Laciností vždycky zavání už sám model společnosti, jenž v podstatě pouze dokolečka ilustruje neodarwinistické teze o člověku-bestii. A pocitu laciného dryáčnictví se nevyhne ani ono žánru vlastní bububu a tytyty, postavené na silně typizovaných obrazech „pekla na zemi".
Jak adoptovat rodokaps?
Letos sedmasedmdesátiletý „jižanský" spisovatel Cormac McCarthy se ale s brakovou laciností popasovává ve své tvorbě rád. Bere si z populárních žánrů - nejčastěji pak z westernu - až na kost sežvýkané archetypální postavy i situace. A ty potom obestře stylem kombinujícím postupy předrománových forem vyprávění s literární modernou i chlapáckou strohostí, která nechá o to víc vyniknout občasný moment čiré poezie.
To z jeho románů dělá bohatě vrstvená komplexní díla, jež můžeme číst jako literárně ozvláštněné napínavé čtivo, filosofickou rozpravu o principech fungování života a světa či svého druhu teologické mystérium. A taková je i Pulitzerovou cenou zviditelněná Cesta - údajně vlastním otcovstvím inspirovaná, varovně podmračená oslava otcovské lásky a neustávajícího lidského směřování za nadějí.
Muž (Viggo Mortensen) a chlapec (Kodi Smith-McPhee) - otec a syn - jsou na cestě Amerikou zničenou jakousi nedefinovanou ekologickou katastrofou, která stále doznívá v sugestivních obrazech padajících mrtvých stromů a hořících lesů.
Civilizace i civilizované chování je v troskách, nejsnazším způsobem obživy je kanibalismus. Na to ale oba bezejmenní poutníci směřující za vidinou teplého jihu nehodlají přistoupit a nekončící hlad utišují brakováním opuštěných dom(ov)ů.
Muž má v revolveru poslední dva náboje a syn moc dobře ví, co je třeba v případě beznadějné situace udělat…
Jak adaptovat McCarthyho?
Můžeme jen posmutněle spekulovat, co by asi s Cestou udělali bratři Coenovi, kteří k McCarthymu našli kongeniální klíč v čtyřoscarové adaptaci jeho předchozího románu Tahle země není pro starý (2007). Tvůrčímu tandemu se podařilo udržet strukturu, tempo i melancholicky znepokojivou atmosféru románu a zároveň jeho příběh autorsky přeinterpretovat a potměšile ho zbavit kazatelské rétoriky.
Coeni navíc dokonale uchopili právě i onen neoddiskutovatelný laciný povrch tím, že ho ještě posvětili a naleštili svou zálibou ve vytváření žánrových světů, které jsou kresbou prostředí i charakterů přesně na hraně mezi civilností a expresivitou. Psáno bez vytáček: nic takto tvůrčího se v primitivním převodu Cesty režiséra Johna Hillcoata (Proposition) a scenáristy Joe Penhalla (adaptace Nezničitelné lásky Iana McEwana) nekoná.
Coenové svého autora pečlivě citují, ale lehkou změnou důrazu a občasným „prohozením slovosledu" vytvářejí novou kvalitu, aniž tím trpí předloha nebo divák-čtenář. Naopak Hillcoat s Penhallem pouze zbožně laskají každé mistrovo slůvko, a aby náhodou nezůstalo nepochopeno, tak ho pro jistotu ještě dovysvětlí - dopoví nám, co přesně jím mělo být řečeno. Navíc to dělají s tak škrobenou vážností, až nabudete pocit, že to nejsou jen ústa, co mají při zbožné recitaci sevřené.
Laciné umění
Že je ceněný videoklipař Hillcoat neléčený romantik a estét, muselo být jasné každému, komu neunikl už jeho předchozí australský western Proposition (2005). Tam se ale jeho tvůrčí naturel potkal s drsnou krasomluvou scénáře Nicka Cavea. V Cestě ovšem kvůli režisérově inscenační unylosti Penhallův už tak doslovující scénář vrávorá jednou nohou za hranicí intelektuálního kýče.
Zapálí se svíčka a Caveova a Ellisova hudba (Warren Ellis mimochodem víc než cituje svůj sountrack pro Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem z roku 2007) jako v němém filmu zahudlá: „prááávě se zapálila svíííčka!!!"
Postavy jsou neustále zabírány buď v esteticky naleštěných „kochacích" celcích nebo v rozhovorových blízkých detailech tváře, což začne být po chvíli tak znehybňující, až se člověk div nedojme nad jakoukoli změnou úhlu nebo velikosti záběru.
V oněch „hereckých detailech" navíc střih nepřirozeně, „technicky" zpomaluje tempo, protože často čekáme, až se v tom úžasném hereckém rozpoložení někdo konečně vyžvejkne. Rozčilující to dokáže být i přesto, že prakticky všichni herci, kteří mají v ději alespoň minimální prostor, vytvářejí své figury tak plastické, jak jim to jen role dovoluje.
Cesta k Cestě
Dramaturgicky je samozřejmě struktura úplně odlišná, neboť film hollywoodsky staví na dramatických nebo emocionálních uzlových bodech knihy - zastávkách. Román je naopak monotónním cestováním, opakováním navzájem si podobných mikrosituací: ty musí hrdinové motivováni touhou po přežití absolvovat, aby se i tak stále vraceli do výchozí situace, jíž je pro ně vyčerpání hladem a zimou.
Jenže právě opakování a monotónnost je to, co čtenáře románu dostává do doslova tělesného souznění s trpícími hrdiny. Co vás dokonale vpraví do bezvýchodnosti světa kolem nich. Nejsou to okaté digitální postprodukce ani k nepoznání ušmudlané obličeje pěstěných hereckých hvězd, je to právě prožití „nepodstatnosti času" - což vám ale film ve svých dvou hodinách trvání není schopen ani ochoten nabídnout.
Vnímejme ho tedy jako další zbytečnou a nesprávně směrovanými ambicemi přebujelou, byť vlastně v hollywoodském slova smyslu „poctivou" ilustraci dobré knihy. Osobně pro mě byl asi největším přínosem moment, kdy jsem si při pohledu na zbídačené postavy v bezdomoveckých hadrech najednou uvědomil, že podobných příběhů zoufalého přežívání skrývá i v současnosti každá nádražní hala hned několik. Příště jim možná přece jenom dám na tu polívku!
…a mojí ženě jsem film zakázal! Teď má u postele knížku.
| Cesta | |
| The Road | |
| Žánr: | Dobrodružný, Drama, Thriller |
| Režie: | John Hillcoat |
| Obsazení: | Viggo Mortensen, Charlize Theron, Guy Pearce, Robert Duvall, Kodi Smit-McPhee, Garret Dillahunt, Michael K. Williams, Molly Parker ad. |
| Délka: | 113 minut |
| Premiéra ČR: | 29.04.2010 |
