Recenze - Filmy nám neustále nalhávají, že příběhy, které vyprávějí, by se eventuelně mohly udát. A že postavy v nich jsou skuteční lidé, s nimiž lze navázat citové pouto. Tedy, i když víme, že je to „jen jako", náš smích, úlek i slzy jsou skutečné.

Každý kinozážitek je tak vlastně vystaven na lži, na nalhávání si. Ale jen některé filmy z tohoto faktu dovedou uhníst svou zápletku. Užít téma „lži jako krásného umění".

Foto: archiv

Primitivní formou takové (auto)reflexe je např. žánr „filmu ve filmu". Co ale s ním v éře DVD-bonusů a amatérských platforem typu YouTube? Ještěže pro nás, kteří potřebujeme občas vykopnout z prožívané fikce - uvědomit si, že je všechno nahrané a zároveň máme rádi i přímočarou zábavu, existují podrazácké filmy.

Ty se pak stávají dokonalým zrcadlem filmové iluze tím, že předvádějí herecké představení v kulisovitém světě zbudovaném pouze na jedno použití. Pro dramaturgii jednoho příběhu, resp. pro provedení jednoho dokonalého podvodu. 

Švindlíři

Stephen Bloom (Mark Ruffalo s mefistofelsky mhouřeným okem) je hlava podvodnické grupy, geniální manipulátor s citem pro inscenaci, psychologii postav a vkládání nenápadných přesahů v podobě odkazů na literární klasiku. Zároveň také dokonalý prototyp autorského režiséra hollywoodského typu.

Tvůrce, z jehož díla nakonec každý dostane, co si žádá. Ať už prahne po zábavné žánrové hře s překvapivými zvraty, nebo autorské výpovědi o nemožnosti dokonalého přiblížení se druhému člověku - vžití se do jeho role.

Foto: archiv

Režisér a scenárista Rian Johnson si skrze něj prostě stvořil ideální a idealizované alter ego - sama sebe o pár filmů dál. A právě díky němu se mohl sebevědoměji postavit nejen své pozici "hollywoodského debutanta" - debut skutečný, detektivka Zmizení (2005) v duchu "drsné (středo)školy", vznikl za pár šupů v nezávislých podmínkách.   

Ale také a především ho používá jako posilu proti vzpouzejícímu se herci i diváku v jedné osobě, Bloomovi Bloomovi (Adrien Brody coby melancholický hříšník). Bratru (= herci), bez jehož dokonalého napojení ztratí Stephenovy (= Johnsonovy) podvody (= filmy) svůj esprit. Bezejmennému a náročnému diváku, kterého je potřeba přesvědčit co největším zživotněním zápletky, aby podlehl vyprávění a začal skutečně prožívat.

Parafrázujeme-li nadčasového vypravěče (jehož hlas patří karetnímu mágu Ricky Jayovi): Herec má režiséra a režisér diváka a víc už nepotřebují. Chyba lásky.

Je tu totiž ještě pohádkově bohatá Penelope Stampová (Rachel Weiszová v roli dívky nevinného úsměvu), která ve Stephenově ďábelském plánu plní funkci publikem milované milostné pletky. Zároveň je i přesným opakem Bloomova diváckého typu - nekomplikovaným hltounem čehokoli, co zavání dobrodružstvím. 

Spojenec

Bratři pak tuto „naivní divačku" zatáhnou do své komplikované hry rozprostřené přes několik kapitol a světadílů (patrioty jistě potěší, že nezanedbatelnou úlohu odehraje Praha a komolená čeština hollywoodských hvězd), jejímž účelem ale ani zdaleka není jen mamonění… Aby Steven získal zpět svého bratra, musí totiž svou roli Bloomovy životní opory přenechat Penelope.

Foto: archiv

Jde tu tedy vlastně o řešení starobylého dilema: volby mezi pokrevním a milostným poutem. Volbou mezi bezpečným podřízením se roli a nevyzpytatelnou integritou; předurčeností a náhodou. Bojem o autentické žití bez masek ztíženým ještě tím, že se odehrává v ustavičně měňavém světě lži a přetvářky.

Žánrově jsme totiž jak v podrazáckém filmu, tak v jeho důležitém předchůdci: v převlekové komedii plné omylů, která chování dospělých lidí přehrává do pubescentního zjitření emocí.

V tom se Johnsonova poetika přibližuje k teskně komickým „peterpanovským" výpovědím Jareda Hesse (Napoleon Dynamit, Boží zápasník) o zaostalých hrdinech, kteří navzdory své hře na dospělost nikdy skutečně nedospějí. A ještě blíž má k existenciálnímu prozkoumávání dětinskosti ve filmech Wese Andersona (Taková zvláštní rodinka, Život pod vodou), především k Darjeelingu s ručením omezeným - spřízněnému i tématem „bratrské soudržnosti".

Foto: archiv

Stejně jako jeho spojenci, zasazuje Johnson své ryzí postavy do světů vyšlechtěných spíše ze zkušenosti s filmy a popkulturou než s „reálným životem". I on však namísto vyplňování žánrových potěšení upřednostňuje pozorování křehkých vazeb mezi nehrdinskými hrdiny, kteří jsou přes bizarní stylizaci vlastně docela realističtí. Stačí si jen místo čtyřicátníků představit patnáctileté teenagery; ono lhaní je velice dětinská záležitost.

Podraz

Hlavním podrazem Johnsonovy podrazácké komedie je potom především nezvyklé pnutí mezi puberťáckou přepjatostí - čili expresivním ukazováním expresivního chování postav - a žánrem, který vyžaduje delikátní jemnost gest a pokerovou tvář, tedy přesvědčivé civilní herectví.

A nakonec i mezi klasicky vysoustruženou dramaturgií, kde do sebe všechna kolečka zapadnou ve správném pořadí a rytmu, a rozvolněnějším modelem vyprávění, který se snaží v rámci možností simulovat nevyzpytatelný vývoj našich životů.   

Pokud Bloomovy přijmeme jako naplnění žánru, budou se nám jejich promyšlené rozpory zdát jako kontroverzní a kontraproduktivní. Je ale možné připustit, že žánr není nutné vždy jen naplnit, ale že on sám může být občas naplňující. Třeba tím, že se svou podstatou vyjádří ke zmatení člověka, který se poctivě pokouší nahlédnout pravdu o svém životě a o soužití s ostatními - že poslouží k jasnějšímu zviditelnění pocitů postav. 

Potom už se dá jen diskutovat, nakolik je přípustné , aby autorský režisér (čti velký manipulátor) záměrně „ničil" divákům zážitek ze svého filmu radikálními a nepředpokládanými změnami nálad, či nevyrovnaností předložené storky. Ptát se, zda mohou být některá selhání strhující svou vášní? A nemůže-li být někdy i příjemné cítit se podvedený?

A že jsme u toho příjemného „podvodu": moje žena, ač film neviděla, i tentokrát přispěla svojí troškou, resp. odstavcem. Nutno dodat, že informativnost textu nedošla úhony (luštitelé záhad nechť to berou jako malou nápovědu).

Stejně jako Bratři Bloomovi tím i tato recenze odhaluje svůdnou nejistotu zdánlivě jasných tvarů a sdělení.

(Tajemství „cizího odstavce" bude všem hledačům pravdivé podstaty světa odhaleno v diskuzi přesně o pondělní půlnoci.)