Recenze - Uvádění studentských filmů do běžné distribuce má svoje plusy i mínusy. V rámci naší kinematografie musí školní práce aspoň v základu obstát, protože od sterilní a diletantské rutiny průměrného českého filmu už téměř není kam klesat. Zároveň se ale stává problémem, jaká vzít na studentské snímky promítané mezi profesionálními díly hodnotící kritéria.

Bakalářská práce Zuzany Špidlové Bába získala mimo jiné ocenění v Cannes v sekci studentských filmů. Dvacetiminutový snímek se proto Asociace českých filmových klubů rozhodla uvést do kin společně s dalším bakalářským filmem Druhé dějství režiséra Olma Omerzua.

Z kritika školitelem?

V případě tolik mediálně zviditelňovaného filmu, jako je Bába, má uvedení jistě smysl, i když nejde ani o absolventský snímek. Recenzenta to ale nutně staví do problematické pozice, protože musí pečlivě vybírat, co si může dovolit napsat.

Bába | Foto: Aktuálně.cz

Tvůrci školních prací v principu mají právo dělat řemeslné chyby a nepoučeně experimentovat s filmovým médiem. Právě tyto přehmaty a pokusy bývají na snímcích vznikajících pod ochranným křídlem vzdělávací instituce tím nejcennějším, protože posouvají tvůrce někam dál. Školní filmy vznikají v první řadě kvůli studentům, nikoli pro vnější diváky, mezi něž se řadí i kritici.

Recenzentovi hrozí, že se hodnocením řemeslné stránky dostane do pozice oponenta, či ještě hůře školitele. Studentské filmy ovšem mají i těsný vztah s profesionálními snímky. Už proto, že studenti FAMU se musejí k naší kinematografii nějak vztahovat - očekává se, že do ní budou chtít sami vstoupit.

Menší sebejistota, větší přínos

Bába i Druhé dějství směřují jednoznačně k festivalové tvorbě,  a ne k populární kinematografii. Přebírání festivalových trendů je vidět na zvukové složce obou filmů, v níž je nápadná práce se zahlušujícími ruchy či autentickými zvuky prostředí.

V Olziho filmu se dají nacházet i paralely s dějově vyprázdněnými civilními filmy, stavějícími na náznaku a nečitelnosti postav. Bába není stylově příliš ukotvená, ale celkově má blízko k sociálně realistickým dramatům, kde je jednání postav formované tíživou vnější situací.

Druhé dějství | Foto: ACFK.cz

A přes menší řemeslnou sebejistotu je nakonec Špidlové film přínosnější dílo než Druhé dějství. Hlavním důvodem úspěchu je schopnost vytvořit konfliktní situaci a postavit se k ní bez kompromisnické tragikomičnosti - která není ani tragická, ani komická, zato typická é pro většinu našich současných profesionálních filmů.

Děj předkládá civilní variaci na staré téma tří věků ženy a v jeho současném ztvárnění objeví několik citlivých nervů, do nichž také udeří. Na české poměry je výjimečné už to, že hlavní hrdinka dokáže někoho upřímně nenávidět a v souladu s tím jednat.

V jejím vztahu k invalidní babičce, o niž musí ve společné domácnosti pečovat, bychom těžko hledali smířlivost. Ta se objeví až v závěru filmu, a to ještě náznakově. Jinak v jejím chování čteme jen povinnost vykonávanou s odporem a strachem z podobného osudu.

Stáří s monstrózními rozměry

Stejně razantně snímek pojímá i postavu báby, která je redukovaná na pasivní chátrající tělesnost a děsivé memento předznamenávající možný osud hlavní hrdinky. Dílo dává titulní figuře až monstrózní rozměry, když ji nechává komunikovat zkresleným hlasem skrz lacinou dětskou vysílačku, nebo volat o pomoc v situaci, kdy u postele stojí kamarád její vnučky. Stáří tu zůstává cizím znepokojivým elementem, k němuž se snímek ani jeho hrdinové nesnaží přiblížit a pochopit jej.

Druhé dějství | Foto: ACFK.cz

Omerzuův film naopak trpí nedostatkem napětí a dramatu. Hrdina příběhu o manželské krizi možná měl mít společné znaky s  neprůhlednými protagonisty současných minimalistických filmů, ale snímek ho staví do takových situací, že vyznívá spíš jako iritujícím způsobem lhostejný a slaboduchý zombie. Snímek mu na začátku přisuzuje něco jako syndrom vyhoření, ale nenechá ho tomu smysluplně vzdorovat.

Místo toho jej buď staví do pozice „mouchy, snězte si mě" nebo ho ve výjimečných situacích pudí k aktivitám, kterými provokuje okolí. Druhé dějství tak zapadá do tradice českého chcípáckého filmu, které se soustředí na mátožné mužské postavy. Vtipné přitom je, že hlavního hrdinu hraje Petr Marek, který sám termín „chcípácký film" vymyslel a poprvé použil v kritice filmu Mrtvej brouk.

Ivana Uhlířová podává nejpřesvědčivější výkon

I mnohem živější a lépe zahraná postava hrdinovy manželky (Ivana Uhlířová podává jednoznačně nejpřesvědčivější výkon ze všech herců v obou filmech) podléhá egocentrickému duchu chcípáckých filmů. Je postavena do pozice téměř bezmezné odevzdanosti a nepochopitelné tolerance vůči mužově roztrpčené náměsíčnosti.

K současnému festivalovému minimalismu má film blízko pomalým tempem a dlouhými nedějovými záběry. Tito tvůrci však mívají ve zvyku vrhnout diváka doprostřed dění a pak pozvolna, pomocí náznaků, odhalovat celou situaci.

Druhé dějství ale napětí povrchu a toho, co je pod ním, nemá na čem budovat. Základní situace hrdinů je zřejmá z první scény; jak jsou postavy načrtnuty, se chovají v celém filmu. Pomalost neznamená předstupeň k nudě a v Druhém dějství je dána situací: vleklou psychickou krizi nelze zobrazit ve videoklipovém tempu.

Nicméně u řady diváků ho může s dynamikou Báby ostře kontrastující tempo znevýhodnit;  i když ve srovnání se současnými argentinskými festivalovými filmy nebo tvorbou Bély Tarra je to pořád poměrně svižné. Pomalost ale ve filmech samozřejmě neznamená jen předstupeň k nudě a v Druhém dějství je dána zachycovanou situací. Druhé dějství ale každopádně stojí vedle Báby jako nevýrazný partner do počtu.

Společné uvedení do běžné distribuce má nepochybně zásadní význam pro jejich tvůrce a úspěch Báby má šanci k nim přilákat i diváky. Snímky přesto na první pohled nespadají do profesionální tvorby, tudíž k ní mohou tvořit jen alternativu, a ne konkurenci. S tím, že alternativa může hlavní proud v mnohém překonávat.