Recenze: Ani chytrý thriller nesmí být Všemocný

Recenze - Prvních pár slov a řádků bývá vždycky nejtěžších. Dostat na bílou plochu vše, co se vám honí, ale zoufale nespojuje v hlavě, vyžaduje malý zázrak, správný záblesk mezi synapsemi. Někteří by za to obětovali babičku, někteří by kvůli tomu brali drogy.

Snímek Všemocný (Limitless) virtuálně naplňuje zásadní touhu dneška: být chytřejší. A mít to zadarmo. Lidé už tolik nechtějí být fyzicky zdatnější (čtení superhrdinských comicsů se jeví tak dětinské), nechtějí být jen jednoduše bohatší (wallstreetovské heslo „hrabivost je dobrá" přestalo být in) ani krásnější. Přinejmenším pro muže platí, že pokud je inteligentní, získá vše: čili slávu a s ní i to bohatství či přísun sexu (neboť na kondičce a vzhledu tolik nezáleží).

Stvořit nové vylepšené já

Foto: H.C.E.

Všemocný onen sen ještě umocňuje: vyšší inteligence vás učiní i přitažlivějším. A aby ne, když hlavního hrdinu filmu Eddieho hraje Bradley Cooper, jeden z největších fešáků dnešního Hollywoodu, jehož kouzlu floutkovské drzosti se dá snadno podlehnout.

Chvíli to s ním vydržíme, když ještě má na plátně trochu umolousaný vzhled pivního intoše, ale jakmile mu díky nové chytré droze s kódovým označením NRT-48 „cvakne", začne dělat sedy lehy a zajde si ke kadeřníkovi. Uklidí si v bytě a sepíše za den 90 stránek geniálního románu, který dosud půl roku jen nosil v hlavě, ale nebyl schopný hodit na papír. Pak začne vydělávat na burze, koupí si oblek a… Zpět!

Na něco jsme zapomněli. Onu drogu Eddie získal z velmi neseriózního zdroje. Od bývalého švagra, kterého hned při druhém setkání po letech nalezne, jak má v hlavě prostřelenou díru. Eddie  tak sbalí sáček s magickými pilulkami a bez vědomí vedlejších následků, které droga může mít, vyráží stvořit nové vylepšené já, které nevyužívá jen 10 nebo 20 procent mozku, ale šlape na 100 procent.

Foto: H.C.E.

Adaptace knihy Alana Glynna se v režii Neila Burgera změnila z variace na Růži pro Algernon (tedy filozoficko-psychologického příběhu o nebezpečích náhlého nabytí inteligence) spíše v adrenalinový thriller. Hlavním problémem pak ovšem je, že začneme od Všemocného na základě dráždivé premisy významových přesahů a nápaditě našlapaného stylu vyžadovat, aby byl méně zábavou a více zamyšlením; méně thrillerem a více společenskou satirou.

Chceme toho už moc

V ohlasech zaznívají přirovnání ke snímkům, jako byly Klub rváčů nebo Pláž, jiní vytahují ke srovnání Počátek - tedy hodně odlišná díla spojená jen tím, že se odehrávají „uvnitř mozku" či nějak zobrazují „architekturu mysli" a různé dimenze vědomí, nebo psychická patra vědomí a nevědomí. Jenže to od Všemocného chceme příliš a dlouhodobě nedoceňujeme, že hollywoodské filmy určené k zábavě jsou i tak stále náročnější, bystřejší - nebo aspoň nabitější informacemi.

Foto: H.C.E.

Ostatně Pokud si někdo z minulosti vezme Hitchcockovy filmy jako Rozdvojená duše ebo Psycho, těžko je může považovat za realistické zpodobnění toho, co o duši člověka říká psychoanalýza, respektive zda jde o obhajobu psychoanalýzy. Fakticky jde o filmařsky nápadité využití či zneužití psychoanalytických pouček k napínavé podívané.

Všemocný zase vychází z letitého mýtu, že mozek využíváme jen na 10 či kolik procent, od čehož se vždy odvinou úvahy, jaké by to bylo, kdybychom využívali mozek na maximum (my - aspoň většina z nás - to ovšem děláme běžně, akorát jen e v různou dobu zapínají, vypínají a komunikují mezi sebou různé části mozku).

Jestliže vizuálním stylem film v něčem připomíná a možná i předčí Klub rváčů nebo Pláž, neznamená to však, že jeho hlavním cílem je poskytnou komplexní a věrohodný obraz „společnosti závislé na práškách".

Hrdina má vyřešit několik problémů (zbavit se závislosti a zjistit, kdo za tím vším stojí) a jeho příklad nemá sloužit jako varování ani psychologická studie či ještě něco podobného. Ano, jsme k tomu sváděni, protože se film jeví jako „příliš chytrý" na to, aby šlo jen o žánrovou hříčku.

Foto: HCE

Ale stejný případ je i Počátek - také se jedná hlavně o lupičský film (heist movie), který si nečiní nároky, že by jeho pojetí snů či možnosti proniknout do něčího mozku měly přesně odpovídat tomu, co nám říkají vědní a humanitní obory. Zmiňování Počátku přitom lze dovést do konce.

Režisér Neil Burger je totiž takovým slabším Christopherem Nolanem. Už jednou spolu soupeřili na podobném poli. V roce 2006 Nolan natočil zamotaný kouzelnický thriller Dokonalý trik a Burger ve stejném roce snímek Iluzionista, který rovněž stál na překvapivé pointě.

Scánář s vámi počítá

Nolan nad Burgerem dominuje přinejmenším v tom, že se mnohé jeho filmy (Memento, Dokonalý trik, Počátek) prakticky nedají literárně nebo slovně převyprávět. Schválně, zkuste si to; během chvilky selžete, protože různé roviny reality, verze pravdy a časové linie se vám nespojí.

Foto: HCE

Burger je ve všech ohledech méně rafinovaný a všechny kamerové průlety volným prostorem i skrze hmotu ve Všemocném mají spíš podobu exhibice formálních a technologických možností. Podobně točí na poli současné umělecké kinematografie (tj. filmů bez zájmu o příběh) Gaspar Noé. Ne nadarmo někomu bude vizualita Všemocného připomínat i nedávné Noeho orgie z Vejdi do prázdnoty.

Existují potom dva přístupy. Můžete říct, že Burger natočil příliš lehkomyslné dílo, které neukazuje do důsledku problémy závislosti, rezignuje na to být výmluvnou satirou a vysvobodí nás z  deziluze pomocí happy endu, kdy „chytřejší vyhrává". Druhý pohled naopak odhalí, že se běžný studiový produkt obohatil o formální a tematické podněty z děl tvořících „umělecký předvoj" a že vstupujeme do éry, kdy thrillery s lákavými zápletkami udržují pozornost na maximu díky množství dat, které na nás chrlí a nutí zpracovávat.

Když jste v pozici diváka, který se nezabývá vedlejšími významy (nakolik západní společnost oceňuje inteligenci či přesněji jaký typ inteligence) a soustředí se jen na děj, záhy zjistíte, že vám film pořád dává velkou převahu nad hrdinou.

Divit se, proč se "superinteligentní hrdina chvílemi chová jako idiot, když na tohle by přišel nebo se zeptal každý",  nebo protestovat "proč by ostatní lidé, již užívají stejné pilulky, dávno nepřišli na to a to",  ale znamená, že jste dokonale zapadli do soukolí scénáře. Ten totiž s těmito úvahami počítá.

Aby se příběh rozjel a aby mohly nastat konflikty, hrdina se nesmí zabývat potenciálními problémy, musí jen být okouzlen svými schopnostmi. Zároveň v určitou chvíli musí mít vymyšlený záložní plán, o němž my nic nevíme - aby jím nás (a své protivníky) pak mohl ve finále překvapit.  Ona účelovost všech „aby" zde skutečně platí z vůle scénáře a je nutná, aby snímek stačil pobrat i mírně inteligentně nadprůměrný divák či divačka.

Jinými slovy, film musí sám pracovat tak zhruba na 70 procent své kapacity, jinak by se stal nepřijatelný: všechny problémy by se buď vyřešily v zárodku, nebo by se hrdina nikdy nedostal tak daleko; a každopádně by tu nebylo o čem a o co hrát.

Z čistě uživatelského (a nikoli uměleckého) hlediska si lze jen postěžovat, že Všemocný k tomu, aby dotlačil s thymolinovým úsměvem svou káru až úplně do konce, potřebuje těch přestupných dočasných konců hned několik.