Analýza - Nedávno jsme se dočkali kompletního vydání hraných Star Wars na devíti blu-ray, pravidelně vycházejí Star Wars romány a Star Wars komiksy, do kin nyní vstoupila v 3D podobě Epizoda I: Skrytá hrozba. Dalo by se tedy říci, že Star Wars fenomén je stále živý.
Je ale také skutečně aktuální, nebo už spadá jeho základ - oněch šest celovečerních filmů - pouze do dějin filmu, propagace, techniky, popkultury? A dá se to zobecnit? Není lepší rozlišovat mezi novou a starou trilogií z let 1999-2005 (Skrytá hrozba, Klony útočí, Pomsta Sithů) - respektive 1977-1983 (Nová naděje, Impérium vrací úder, Návrat Jediho)?
Propojování motivů, žánrů a postupů
Star Wars představují především komplexní příklad toho, co lze nazvat motivickým eklekticismem. Ok, jinak. Představují příklad rozsáhlého propojování motivů, žánrů a postupů z řady zdrojů: klasické antické mytologie, pohádek, dobrodružných, westernových či sci-fi filmových seriálů, válečných dokumentů, béčkové filmové produkce, gangsterek, samurajských filmů, němých grotesek, politických dramat, melodramat, novozákonních biblických motivů i sandálových velkofilmů a mnohem víc.
(A to jsem zůstal jen na rovině motivů vytvářejících významovou organizaci příběhu a fikčního světa - protože celá sextalogie podobně nezřízeně využívá různých stylistických postupů, vzpomeňme jen rozsáhlou škálu stíraček či jiných trikových přechodů mezi scénami.)
Už u tohoto eklekticismu je možné najít mezi oběma trilogiemi velký rozdíl: zatímco původní čerpala skutečně ze spojování motivů, nová se obracela především k rozsáhlejším žánrovým vzorcům. Dobrým příkladem je příběh filmu Klony útočí.
Skládá se z bodyguardovského příběhu (chránit senátorku), z melodramatického příběhu zakázané lásky mezi "knězem" a ženou z jiné společenské vrstvy (Anakin a Padmé) a z detektivky (Obi-Wan pátrá po vrahovi). To je ještě doplněno o příběh pomsty (Anakin mstí smrt matky), čistě atrakční honičku v duchu klasických grotesek, „koloseovou" scénu v duchu antických dramat (závod kopírující Bena Hura už byl ve Skryté hrozbě) a souboj mistrů v závěru (Dooku vs. Yoda).
Anakinova proměna
Dynamika vyprávění už vlastně není ukotvena v konfliktu událostí, ale spíše ve střídání žánrových vzorců a prostředí, jak naznačuje třeba pro novou trilogii typické zapojování „environmentálně jednotných" planet: město, moře, velké květiny, vulkán. Pravda, tato tendence byla i v původní trilogii - les (Yavin, Endor), poušť (Tatooine), led (Hoth), bažina (Dagobah). Ale tam každá tvořila základ pro vyprávění. U nové trilogie se zdá, že na standardy hollywoodského filmu je v ní narativního materiálu tak na jedno svižné tříhodinové dílo.
Jistě, dalo by se namítnout, že nová trilogie je postavena na tom, že vypráví o temné proměně Anakina Skywalkera v Darth Vadera, která je vedena především ze tří stran: Obi-Wan Kenobi, Padmé Amidala, senátor Palpatine. (Dílčí podíl pak mají pravidla striktně dodržující Yoda a pasivně pak Anakinova matka.) Jenže to je trochu v nepoměru k množství postav, které se ve filmech objevují.
Navíc k této proměně skutečně dochází jen ve druhé a třetí epizodě, kdežto v první je Anakin klučík s dobrým srdcem. Proměnný posun k dospívajícímu Anakinovi se však neukáže a v epizodách II a III už sledujeme vypočítavého a ideologicky slepého parchanta. Padmé ho navíc za vyvraždění vesnice včetně žen a dětí ještě polituje - cože?! Nehledě na to, že Anakin pomocí Síly po svatbě Padmé pravděpodobně poškodil nějaké mozkové laloky, protože v Pomstě Sithů už permanentně jedná jako po lobotomii.
V epizodách IV-VI naopak najdeme řadu samostatných dějových řad, které se prolínají či efektivně doplňují: Obi-Wan a Luke, Luke a Leia, Luke a Vader, Luke a Yoda, Han a Leia, Han a Jabba Hutt, Han a Lando, Vader a Palpatine, C-3PO a R2-D2.
Plus samozřejmě Impérium a povstalci, ve srovnání s čímž se konflikt republika vs. separatisté v nové trilogii jeví jako dost nejasný. A rozhodně není možné říct, že by se dalo vyprávění všech tří epizod zdrcnout do jedné delší, protože by zásadně utrpěla logika vyprávění.
Tisíc tváří hrdiny
Nabízí se otázka, v čem vlastně tkví problém, který podobně propastný rozdíl mezi oběma trilogiemi vytváří. Odpověď je podle mě ve slově "hrdina" - respektive v knize Josepha Campbella Tisíc tváří hrdiny. Její autor byl vlivný americký odborník na problematiku mytologií a rozpoznal v mýtech napříč celý světem jeden univerzální vzorec zrodu a cesty hrdiny (a ke všemu ho prohnal Carlem Gustavem Jungem, čímž se zatěžovat nebudeme).
Vědec se spřátelil s Georgem Lucasem, jenž v jeho knize vycítil potenciál pro vyprávění moderního mýtu, který ze svých Star Wars chtěl udělat. Campbellova kniha se stala modelem pro Novou naději, která se primárně soustředí na Luka Skywalkera. Ten je z běžného života zasvěceným mistrem povolán do kvestu - mistr ovšem musí zemřít, aby mohl hrdina objevovat svůj potenciál sám. Z téhož důvodu musí v pravou chvíli zmizet Han Solo, který se vrátí už jen jako pomocník, takže je to v důsledku Lukova intuice a víra ve vlastní využití Síly, jež zničí Hvězdu smrti.
Tisíc tváří hrdiny na rozdíl od podobně koncipované Proppovy Morfologie pohádky zásadně ovlivnilo nejen (hollywoodskou) scenáristiku a stalo se vzorem, který jsme mohli v následujících desetiletích rozpoznat v řadě dalších románů i filmů, namátkou Matrix, Harry Potter a Kámen mudrců či Spider-man.
Ovšem v dalších dvou epizodách klasických Star Wars je Campbellův vliv mnohem menší: řídící silou je pravděpodobně tehdy začínající scenárista Lawrence Kasdan, jenž čerpal spíše z klasických hollywoodských norem.
V nové trilogii je však znovu zřetelná snaha aplikovat Tisíc tváří hrdiny na všechny tři filmy, a to je problém. Příběh hrdiny - jehož osud navíc od začátku známe - prostě nedokáže utáhnout sedm hodin času projekce. Narativní hutnost se tak nahrazuje tendencí k rozpínání fikčního univerza, která je koneckonců pro Star Wars typická. Vlivem románů, komiksů či počítačových her je dnes fikční vesmír Star Wars neuvěřitelně rozsáhlý.
Podobné snahy můžeme vidět v některých televizních seriálech (Ztraceni, Hranice nemožného, Battlestar Galactica, Babylon 5) - ty ovšem používají jeden zásadní trik, k němuž se nová trilogie Star Wars neobrátila. Zapojí velké množství různých postav či flashbacky/flashforwardy/alternativní reality a vytvoří dojem rozlehlosti fikčního univerza, čímž útočí na divákovu zvědavost a nutí ho zkoušet poznat svět v jeho úplnosti; respektive poznat řád, kterým je tento svět řízen.
Na to je ale George Lucas zřejmě málo schopný scenárista, což lze tvrdit, protože epizody I a III napsal sám a na epizodě II mu při tom spíše asistoval televizní scenárista Hales. Takže se tu sice neustále zmiňují politické půtky, armády a ideologické konflikty, ovšem není příliš zřejmé, o co určitým postavám či skupinám postav jde, případně proč všeho dosahují tak složitými postupy. V důsledku tak před divákem pořád defiluje několik málo postav: Anakin, Obi-Wan, Padmé, Palpatine - a banálně mudrující Yoda.
Sledování I-VI
Divák byl v době premiér tvor důvěřivý a s každým dílem doufal, že všechny zkratkovité informace nabudou v další epizodě na významu; ve třetí části byl pak příliš ohromen očekávanou proměnou Anakina ve Vadera, aby to "řešil". O to palčivější je ale sledování nové trilogie s odstupem času.
Záměrně jsem sledoval epizody v pořadí I-VI, abych si ověřil, nakolik to promění vnímání starých dílů. Novým divákům bych rozhodně doporučil sledování v „klasickém" pořadí IV-VI, I-III; pokud bych novou sérii nevynechal. Stará trilogie je příběh, kdy divák společně s Lukem objevuje tajemství vlastní rodiny i Jediů vůbec (takže vlastně doufám, že nikdo takový tento text nečte).
I přes snahy o co nejtěsnější spojnice se některým paradoxům nedalo vyhnout a dochází k několika komickým dvojsmyslům. Z Obi-Wana se třeba stává hned dvojnásobný lhář (nejdřív Lukovi "lže" o tom, že jeho otec je mrtev, podruhé, když mu říká, že Anakina poznal až jako schopného pilota). Z Leiy je pak žena s bujnými vzpomínkami (z dětství si pamatuje, že její vlastní matka byla smutná).
Naopak původní předpoklad, že se po nové trilogii změní vnímání Vadera z padoucha na tragickou postavu, se nepotvrdil. Vader jedná natolik jako prototypický padouch, že až do závěrečného konfliktu s Lukem nelze o nějaké tragičnosti mluvit (a tento souboj byl významově tragický už původně).
Nová trilogie Star Wars tak paradoxně esteticky zestárla mnohem více než trilogie původní, kterou s dobrou vůli ničí sám její "duchovní otec" George Lucas neustálou snahou o vylepšování. I když jsou však trikové, scénické či zvukové dodatky poněkud otravné, na komplexnosti a vypravěčské podmanivosti unikátního motivického guláše nic neubírají.
Nová trilogie z mého pohledu dávno není aktuálním fenoménem, ale stala se slepou uličkou filmové historie, zatímco ta stará stále zůstává aktuálním představitelem filmařsky vypiplané filmové zábavy.
