Recenze - Film Můj vůdce předchází pověst kontroverzního mystifikačního snímku, v němž se Němci vyrovnali se svým národním traumatem, nacistickou minulostí země zosobněnou Adolfem Hitlerem.
Ten se samozřejmě nestává filmovou postavou poprvé, většinou jako monstrum. Ale není to ani poprvé, kdy je ve filmu zobrazen v demytizované podobě. Ohlas vzbudil nedávný Pád třetí říše, který ho zachytil jako zlomeného muže.
Poprvé ani není Hitler ve filmu zobrazen v komické poloze - té cti s mu dostalo už v Chaplinově Diktátorovi i v české komedii Zítra vstanu a opařím se čajem.
Režisér Levy, ve Švýcarsku narozený Žid, který žije v Berlíně, učinil hrdinou svého filmu Adolfa Grunbauma, židovského herce ve vynikajícím ztvárnění nedávno zesnulého Ulricha Müheho. Z pekla koncentráku ho na sklonku války vytáhne zvláštní úkol. Má na Goebbelsův příkaz secvičit s Hitlerem novoroční projev, který pomůže zmobilizovat síly válkou zdecimovaného obyvatelstva - i Hitlera, který ztratil víru v budoucnost Třetí říše.
Grunbaum se pustí do nelehkého úkolu, ale řeší rozpor mezi zakázkou, která ho vysvobodila z koncentráku, a tím, že to je právě Hitler, jehož krutovláda ho tam uvrhla. A čím víc pod jeho vedením Hitler získává na sebevědomí, tím víc ohrožuje kliku jeho spolupracovníků, která doteď fakticky vládla; Hitler byl jen loutkou, kterou občas vystrčili na tribunu.
Hlavní tu nicméně nejsou a nemají být Grunbaumova dilemata, ale zosobnění Adolfa Hitlera Helgem Schneiderem. Jeho vůdce vystupuje jako troska, oběť otcova bití, osamělý sexuální impotent se židovskými předky.
Je spíš k politování než k smíchu, na to je tu málo opravdu vydařených gagů. Z těch pár vtipů často sklouzává k trapnosti - třeba v momentě, kdy je Hitler přinucen štěkat, nebo ho nalézáme ve vaně s maketou křižníku.
Komediální nadsázky tu divák nenajde ani zbla, film žánrově kolísá: jednou se blíží spíš ke komunální řachandě než k ironii a sarkasmu, pak zase zvážní při pohledu na tragický osud Židů. Ale ani jedna z rovin není dost silná, natož aby spolu fungovaly dohromady.
Pár vtípků pobaví: "S tím konečným řešením si to nesmíte brát osobně," říká Goebbels Grunbaumovi. Ale jinak se humor spokojí s tím, že nacisty představuje jako tupé panáky posedlé hajlováním a byrokracií; případně je převlékne do županu (Goebbels) a teplákové soupravy nebo počůrané noční košile (Hitler).
Víc vyostřené legrace nabízí tříminutové video na YouTube, ve kterém německý student předaboval Hitlera na dobovém záznamu. Vůdce v projevu huláká na obchodníka, že mu dal drahý leasing na auto.
Nevyrovnaný scénář ani matný výkon Helgeho Schneidera také mnoho nezachrání. Výsledek už předem diskvalifikuje jakoukoli odpověď na otázku, jestli a proč si dělat legraci z války.
Film uvozuje citát Líbejte fašisty, kdekoliv na ně narazíte - odkazující k tomu, že je třeba přijmout svou minulost a že rozpuštěním zla v humoru je zlo poraženo.
Fakt, že herec Ulrich Mühe je už po smrti, dodává filmu mrazivost. Ale pokud má být Můj vůdce vysněnou německou autoterapií, svádí to k lacinému konstatování, že Němci svou minulost ještě nepřijali nebo ji vytěsnili.
Stejně lehce si můžeme oponovat, že se o něm vedly obsáhlé diskuse v tamních médiích, i fakt, že v zemi vzniku patří Můj vůdce mezi divácky nejúspěšnější filmy. Jestli to tak bude i za hranicemi, lze s úspěchem pochybovat.
Můj vůdce: Skutečně skutečná skutečnost o Adolfu Hitlerovi, Německo 2007. Scénář a režie Dani Levy, hrají Helge Schneider, Ulrich Mühe, Sylvester Groth, Adriana Altaras a další. 89 minut, distribuce Bontonfilm.