V něčem jeho Pravidla lži připomínají jiné české hrané debuty: Martu nebo film Všichni do jednoho. Uzavřené společenství s jeho podivnými pravidly a vypjaté dramatické situace, zároveň tahle uzavřenost a jistá modelovost nedává možnost vytvořit si k postavám vztah.
Sedláčkův film Pravidla lži je ale o krok dál, přestože snímek je i tentokrát budovaný dost schematicky. Komunitu protidrogové léčebny rozvíří příchod nového člena Romana, který se tu po letech setkává se svým (možná) starým známým, drsňákem Milanem.
Provalí se tu několik průšvihů, ožívají tu a řeší se malá i velká traumata z minulosti a jejich nejasnost dává filmu hlavní náboj
Prostředí určitě nelze označit za přirozené a uzavřenost hrdinů do jediného prostoru ještě zvýrazňuje modelovost příběhu. Bublinu ale vždycky prolomí excelentní herecké výkony. Sestava herců vzešla převážně z divadel a na plátně působí svěže - a přitom ne nezkušeně.
Je tu neúspěšný sebevrah Jaroslav Plesl Jana Budaře s neurotickým vtipkováním a letargický pankáč Igor Chmela; hned za nimi pak ústřední duo nového člena komunity Davida Švehlíka a manipulativního drsňáka Jiřího Langmajera s jejich dávným tajemstvím.
Ženské postavy už tak zvládnuté nejsou, drží se v pozadí a zůstávají nevýrazné, vyniká jen Petra Jungmannová v roli Jolany. To se týká i terapeutů konstruovaných pouze typově ve stylu polepšený feťák, chápavý vůdce nebo smířlivá terapeutka Kláry Issové.
Právě dialogy léčitelů občas skřípou, těch správňáckých řečí o překonání sebe sama je až příliš; přinejmenším pro člověka bez autentické zkušenosti. Hlavně tyhle sociologicky popisné pasáže film zdržují a ničí pečlivě budované napětí.
Ale výborní představitelé klientů naštěstí z těch bludných vod vždycky vybruslí; hlavně proto ve výsledku převažují klady. Pravidla lži jsou filmem ambiciózním a v mnohém překračujícím současnou českou produkci.
Nepinoží se v domácím rybníčku, především se zříkají českého srandičkování. Je to až sveřepě vážné drama, které občas sklouzává ke zmíněnému patosu třeba ve scéně odchodového rituálu s zapalováním "plamene abstinence".
A pak tu jsou naprosto životné scény. V nich se o postavách dozvídáme nejvíc, sledujeme je, jak při večerním volnu hrdinové posedávají kolem stolu a improvizují na téma písně Svět je krásný, jindy provádějí letargickou rozcvičku a na dvoře při sekání dříví úpěnlivě čekají na "padla".
V ostrém kontrastu k tomu jsou drsné a děsivé flashbacky, které odkrývají minulost hrdinů. Vyhrocují film v psychodrama náročný nejen pro své protagonisty, ale i pro diváky, kterým nabízejí zážitek na hranici zešílení.
Ani slabší výkladové pasáže nezabrání tomu, aby film zaplétal diváky do svých thrillerových osidel, ze kterých je pořád těžší se vymanit. A po promítání je dostat z hlavy stejně jako drogy.
Pravidla lži, ČR 2006. Scénář a režie Robert Sedláček, producent Radim Procházka, kamera Petr Koblovský, hudba Tomáš Kympl, střih Matouš Outrata, hrají Jiří Langmajer, David Švehlík, Petra Jungmannová, Klára Issová, Igor Chmela, Jaroslav Plesl, Jaromír Dulava, Jan Budař, David Novotný a další. 115 minut, distribuce Bontonfilm.
