Do kin už míří první půlka sedmé (závěrečné) filmové adaptace knih o Harrym Potterovi. Světová premiéra snímku Harry Potter a Relikvie smrti se uskuteční 11. listopadu v Londýně, v půli měsíce pak film nastoupí do kin.
U nás první diváci můžou přijít o půlnoci ze 17. na 18. listopadu do pražského kina IMAX - i když film nakonec nebude kompletně ve 3D. Přesto nikdo nepochybuje o úspěchu, který ještě potvrdí pozici nejúspěšnější filmové série všech dob.
Určitě k tomu dopomůže rozdělení finálového filmu, jež může přinést víc než dvojnásobné zisky. Mnozí diváci před premiérou druhé půlky (červenec 2011) jistě zajdou znovu do kin ještě jednou, aby se připravili na okamžik, kdy pak spolu Harrym Potterem definitivně dospějí.
Knihy i filmy o Harrym Potterovi totiž patří mezi fenomén, který výrazně zasáhl celou jednu generaci čtenářů i diváků. Filmy více či méně úspěšně přejímají příběhové vzorce z knih. Proto se na otázku, čím si získala série takovou popularitu, pokusme nyní odpovědět právě na základě románů.
Na začátku je dítě
Jednou možnou odpovědí je zvládnutí způsobů, jejichž prostřednictvím autorka série J.K. Rowlingová přizpůsobovala své knihy věku a nárokům čtenářů, kteří tak s Harrym Potterem „vyrůstali".
Spisovatelka každý díl své série začala prázdninami a skončila závěrem školního roku. Celá série mapuje sedm let jeho studia v Bradavicích, ačkoli s postupujícími díly obsahují všechny knihy výrazné odbočky do minulosti nebo dění mimo školu. Hlavní hrdina tedy během každého školního roku vyroste a trošku se změní.
Na začátku je dítě, s pátým dílem přijde do puberty a na konci dospěje. Mění se tedy Harryho charakter, myšlení, city i celkový náhled na svět, ale především u něj s každým dalším dílem posiluje vědomí břemena, které na něj dolehlo nejen s popularitou, ale také s faktem, že proti nebezpečí a především lordu Voldemortovi musí stát vždycky sám.
Rozhodně se nepokouším naznačovat, že by románová řada budovala postavy na základě konvencí psychologického realismu. Přesto ale určité psychologické postupy používá: postupně totiž znejasňuje jednoznačnost charakterů titulních postav. Právě to lze totiž považovat za jednu z jejích nejpromyšlenějších strategií, jak pro čtenáře ozvláštňovat stále stejnou skupinu.
Hned na začátku kladný hrdina Harry najednou neví, jestli náhodou nepatří do koleje, o níž mu bylo řečeno, že v ní studovali všichni ti, kdo přišli na scestí. I v dalších dílech se neustále setkává s nenávistí spolužáků i učitelů, s předpojatostí, všudypřítomnou závistí i s vrtkavostí popularity, která se během okamžiku může obrátit proti němu.
Představme si čtenáře, jenž začal sérii číst v desíti nebo jedenácti letech, tedy v Harryho věku. Tomu odpovídá i jazyk, konflikty a zápletka pohádkového Kamene mudrců. Ve druhém díle se schéma zopakuje, ale našemu čtenáři to vlastně nevadí - děti se přece rády vracejí k příběhům, které už znají.
Přehodnotit černobílé vidění
Při čtení třetího Vězně z Azkabanu je našemu čtenáři třináct nebo čtrnáct. I kniha je ale vypravěčsky i psychologicky o něco komplikovanější. Harry je poprvé vržen do stavu, kdy má pocit, že by měl vědět víc, než se mu říká. Před trojicí dětských hrdinů - která pokrývá škálu typů k identifikaci: oblíbenec, šašek ze zadní lavice, sympatická šprtka - je postavena záhada zakořeněná v minulosti, konflikt týkající se nedůvěry mezi přáteli i nutnost přehodnotit černobílé vidění světa.
Zlý profesor Snape je náhle postaven do úplně jiného světla. Tento posun opět vychází z problémů, které náš čtenář možná zná: školních křivd nebo šikany. Navíc se přepisuje Harryho pohled na dosud idealizovaného otce. Temnější ladění knihy, v níž tentokrát vůbec nevystupuje Voldemort, je posíleno o „depresivní" mozkomory, lakonicky vysvětlené skrze „pocit, že už nikdy nelze být šťastný". Současně je na závěr příběh ozvláštněn složitou časovou smyčkou, která by v prvních dvou románech nepřicházela v úvahu.
Když náš čtenář louská čtvrtý Ohnivý pohár, kniha mu opět vychází vstříc. Přes stále přítomnou detektivní linii klade do popředí složitější vztahy mezi studenty a studentkami, ale především pak problematickou pozici Harryho Pottera v sociálním prostředí školy. Rivalita se otevřeně přenáší z jednoduché roviny „dobrá kolej Nebelvír" versus „zlá kolej Zmijozel" na roviny vztahů mezi přáteli a mezi dalšími kolejemi.
Dva nejlepší kamarádi se rozhádají na základě konfliktu v otázce společenského statusu, protože Harry je vidět víc než Ron. Studenti ze spíše upozaďované koleje Mrzimor jsou na Harryho naštvaní, protože se záhadně dostal do turnaje tří kouzelnických škol a „ukradl" tak plnou pozornost jejich Cedricovi.
Na závěr přichází nečekaná smrt kladné postavy, Voldemortův oficiální návrat a definitivní přesun od uzavřených příběhů k rozsáhlejší „mytologii". Otevřené konce se odteď budou jen posilovat a s nimi i aktivita našeho čtenáře, který musí přemýšlet nad tím, „co přijde dál"…
Velký věkový posun
Pátý Harry Potter a Fénixův řád přišel po mezeře. Dejme tomu, že čtenáři je šestnáct až sedmnáct, jeho zájmy už výrazně přesahují sociální prostor školy a považuje se už za „platného člena společnosti".
Harryho charakterový posun mezi koncem čtvrtého a začátkem pátého dílu je nečekaně silný, ale odpovídá věkovému posunu rostoucích konzumentů. Harry je „spravedlivě" rozzuřený, má neustálý pocit křivdy a podceňování, uzamčení mezi světem studentů a světem dospělých kouzelníků. Navíc mu nikdo nevěří, že byl svědkem Voldemortova návratu.
Rowlingová stejně ostře změnila žánr. Obrátila se od detektivky k politickému thrilleru, operuje s verzí totalitního systému a nejvýrazněji ze všech dosavadních dílů přesouvá příběh mimo školu. Iluze nedotknutelnosti Bradavic před zlem za jejich hranicemi je narušena nástupem zákeřné profesorky nasazené ministerstvem kouzel. V závěru navíc zemře jediný Harryho osobní spojenec strýc Sirius, záruka šťastné budoucnosti. Potter si to (oprávněně) dává za vinu, což je definitivní facka jeho pubertálně přebujelému sebevědomí.
Mezi pátým a šestým dílem se definitivně ustavila početná internetová komunita, v rámci níž náš čtenář mohl s obrovským množstvím dalších fanoušků rozvíjet nekonečné teorie o budoucnosti příběhu a podobě jeho světa, případně v podobě fan-fiction psát jeho vlastní verzi. A co udělá Rowlingová?
Pán prstenů i Matrix
V šestá knize tuto aktivitu otevřeně reflektuje a soustředí veškerou pozornost na minulost potterovského světa, život padoušského Voldemorta, na spousty vztahů a informací zdánlivě bez jasné návaznosti na příběh. Čtenář(i) dostal(i), po čem toužil(i) - už nejde jen o pasivní čtení, ale o možnost srovnávání fan-verze s oficiální, o přísun mnoha informací nad rámec vyprávění - a napojení i přes pokročilejší věk zůstává udrženo.
Pozice sedmého dílu je pak poněkud komplikovanější, protože závěr série od autorky vyžadoval, aby odpověděla na maximální množství dosud položených otázek. Zároveň se musela vzdát jistoty centralizování děje do Bradavické školy a otevřít pozornost dosud neaktualizovaným žánrovým vzorcům - nejvýrazněji se přitom přibližuje sériím jako Pán prstenů („bezcílné" bloudění postav) a Matrix (celá závěrečná pointa, scéna na nádraží).
Náš čtenář už je ale stejně dospělý jako sám Harry, takže je schopný si spoustu detailů z minulých dílů série doplnit do nových souvislostí, díky intenzivním internetovým disputacím je obeznámen s řadou informací o všech složkách fikčního světa. Sedmý díl mu tak umožňuje využít všechny nabyté zkušenosti a proces čtení (přepisující mnohé jistoty zminula) si vychutnat jako stejně dobrodružnou cestu, jakou prožívají hrdinové.
Rowlingová zručně ovládla způsoby, jejichž prostřednictvím své romány sladila s požadavky i vývojem předpokládaných čtenářů. Tato strategie pro ni byla vlastně mnohem důležitější než vnitřní kontinuita příběhu.
Co do návaznosti uvnitř světa je zmíněný vývojový skok v Potterově charakteru mezi čtvrtým a pátým dílem během několika týdnů nejasně motivovaný - ovšem z hlediska proměny předpokládaného čtenáře v mezeře mezi vydáním čtvrtého a pátého dílu naprosto obhajitelný.
Ovládnutí konceptu, kdy fanoušci mají pocit, že jejich milovaná knižní řada s nimi vlastně komunikuje, je určitě jedním z důvodů, proč sérii zůstali a vlastně zůstávají věrni dodnes.
