Minulost člověka vždycky dostihne. Jako ta, na kterou nemůže zapomenout bývalý šéf bloku E, dozorce Paul Edgecomb, který ve věznici Cold Mountain vedl popravy. Někdy stačí málo. Třeba několik taktů z písničky Cheek to Cheek, kterou Fred Astair zpívá ve filmu Páni v cylindrech, kvůli kterému byl příběh ukotven v roce 1935.
Byl to rok, kdy Paul trpěl krutým zánětem močových cest a ve kterém potkal „mrtvého muže" - boží zázrak Johna Coffeyho. A také to byl rok, kdy k „výbojce" (elektrickému křeslu) na zelené míli vedl naposled odsouzeného, aby ho "svezl na blesku" - zřejmě do lepšího světa než tento, neboť se odtud ještě nikdy nikdo nevrátil.
Od chvíle, kdy přivezli černého obra Johna odsouzeného za vraždu dvou děvčátek, se na bloku E začaly dít zázraky, díky kterým se Paul uzdravil, pochopil, že každý kráčí po své zelené míli a odmítl dál provázet po poslední cestě ostatní.
Mysteriózní vězeňské drama je vyprávěno jako retro více než stoletým Edgecombem, jenž ví, že dřív než si ho smrt najde, dávno si ji bude přát - a natočeno podle netradiční předlohy Stephena Kinga režisérem Frankem Darabontem, který rád vstupuje dvakrát do stejné řeky.
Pět let po vězeňském hitu Vykoupení z věznice Shawshank (sedm oscarových nominací) sáhl po další Kingově předloze zasazené znovu do zamřížovaného světa, jejíž zfilmování (za 60 milionů dolarů) získalo kromě diváckého ohlasu a uznání kritiky i čtyři oscarové nominace (nejlepší film, zvuk, scénář a vedlejší role nepřehlédnutelného Michaela Clarka Duncana, jenž tvoří s vynikajícím Tomem Hanksem kontrastní tandem).
Archetyp brutálního sadistického bachaře je tu nahrazen Paulovým empatickým týmem, který ví, že všichni, kdo procházejí zelenou mílí, sem přišli splatit svůj dluh (s výjimkou úchyla Percyho, jenž je jako dozorce mezi k smrti odsouzenými zločinci paradoxně nejodpornějším záporákem). Čekání na smrt, kdy se charaktery všech zúčastněných obnažují, je tu proto možná o něco méně děsivé (nikoli však méně působivé) a také důstojné, neboť je to zároveň i čekání na vykoupení.
Skvělé herecké výkony s téměř biblickým přesahem Duncanovy postavy, nečekaně magický kontext v rámci žánru, Darabontova trpělivá režie útočící na emoce - to vše směřuje k nadčasovému poselství o tom, že cesty jak zbavit člověka utrpení a bolesti, mohou být rozmanité, že to co máš v srdci, stejně neschováš a být sám jako vrabec v dešti je k neunesení i pro toho nejslnějšího.
