reklama
 
 

Ponurá Katyň splácí polský dluh minulosti

18. 9. 2008 17:43
Wajda natočil terapeutickou příručku pro přežití

Recenze - Češi pořád čekají na svůj film o mnichovské dohodě nebo o vypálení Lidic - i když jeho natáčení už chystá Alice Nellis a o Mnichově hodlá (příznačně) točit Miloš Forman.

Poláci nás v ohledávání traumatických míst předběhli. S Wajdovou Katyní, která právě vstupuje do českých kin.

Masakr, při němž sovětská tajná policie NKVD na Stalinův příkaz na jaře roku 1940 vyvraždila 22 tisíc polských vojáků i civilistů, nahlíží režisér očima žen obětí.

Mezi důstojníky je také mladý Andrzej, jehož žena Anna s dcerkou se usilovně snaží po válce dozvědět, kde jeho stopy skončily. Po svých blízkých teskní i Annina tchyně a žena Andrzejova generála.

Wajda je ve svých dvaaosmdesáti živoucím a čilým klasikem polské kinematografie. Už v řadě předchozích filmů se zaobíral tématy z dějin své země.

Ve válečném velkofilmu Pan Tadeáš vyrazil do napoleonských válek, v Zemi zaslíbené na sklonek 19. století, ve slavném Popelu a démantu do těsně poválečného období.

V monumentální Katyni naplnil vlastní zadání dané i rodinnou historií - v Katyni totiž zemřel i jeho otec. Podat svědectví o masakru, za který odmítli odpovědnost převzít jak nacisté, tak Sověti, a o kterém se dlouhou dobu nesmělo ani promluvit.

To vše v zemi, kde se během války střetávaly okupační nacistické síly s lítou sovětskou mocí, stejně jako se uprchlíci před dvěma armádami střetávají v působivé úvodní scéně na mostě.

"Hitler chystá tisíciletou říši, ale komunismus je na věčné časy," říká jeden z hrdinů.

Setkání dvou zel nejen druhé světové války - nacistické ideologie a sovětského teroru - ve filmu dostává zvlášť trpký odstín v poválečném přehazování zodpovědnosti za masakr i v represích vůči těm, kteří si troufnou prosazovat pravdu ve zdánlivě svobodném poválečném období.

První část sleduje Anninu cestu zdecimovaným Polskem a paralelně Andrzejův pobyt v internačním táboře; vrcholí během odhalení obětí masakru v roce 1943.

V druhém, poválečném úseku nastupují na scénu poněkud zmatečně nové postavy, aby ukázaly, že teroru se Poláci nedočkali jen od nacistů a Sovětů, ale i z vlastních řad.

Film kvůli nim v těchto okamžicích působí nastavovaně a zdlouhavě - než přijde závěrečná část, která se vrací k masakru, když rekonstruuje Andrzejův deník z cesty do Katyně.

Absence jediného hlavního hrdiny je asi největším problémem filmu. Nástupy dalších a dalších postav občas znesnadňují orientaci, nemluvě o tom, že pro ně není dostatek prostoru, a sklouzávají tak k šablonám.

Jako by Wajda skrze to množství lidí, epizod a víc než dvouhodinovou stopáž chtěl pojmout do široké náruče celou hrůzu a všechny paradoxy, které s katyňskou tragédií souvisejí; méně by ale bylo více.

Z filmu vyčnívá i akademismus, s nímž se Wajda katyňského masakru chopil. Leckdy je až příliš doslovný, patetický a chtěně symbolický, třeba tehdy, když dá Sovětům do rukou polskou vlajku.

Vojáci ji posléze roztrhnou, aby z červené části učinili vlastní zástavu a bílou použili na ošetření zraněných nohou. Příliš efektně působí i umístění Ježíše sňatého z kříže do polního lazaretu mezi zraněné vojáky.

Doslovnost se týká i dialogů, leckdy příliš popisných a zdlouhavých ve snaze sdělit všechna stanoviska, vyjasnit situaci.

Přesto Wajda není jen černobílý, jako když Anně postaví do cesty vlídného sovětského vojáka, který ji chce zachránit nabídkou k sňatku.

I když občas nejde poznat, že jde o film natočený v 21. století, Wajdův až naturalistický realismus nepostrádá působivost.

Třeba při scéně, kdy v jediném dlouhém záběru sleduje kamera internované důstojníky o vánocích při naslouchání proslovu a následném sborovém zpěvu - nebo když Annina tchyně dostává poštou krabici ze Sachsenhausenu.

Týká se to také závěru, v němž jsou vykreslena velmi detailně a syrově sovětská jatka v Katyni.

Člověk nemusí být Polák, aby pocítil tu hlubokou beznaděj, ve filmu ztvárněnou bez příkras a bez odvracení pohledu i v těch nejhorších chvílích.

Když se v sále úplně setmí a po chvíli před němými titulky do ticha zazní starý chorál, tuhne v žilách krev.

Wajda přes všechny nedokonalosti natočil důležitý film, který musel vzniknout; a jemu ani Polákům už ho nikdo nevezme.

Jestli jde traumata alespoň částečně vyléčit tím, že si je národ znovu prožije, je možné Katyň považovat za nejvhodnější terapeutickou příručku.

Katyň, Polsko 2007. Scénář Andrzej Wajda, Wladyslaw Pasikowski, Przemyslaw Nowakowski, kamera Pawel Edelman, režie Andrzej Wajda, hrají Joachim Paul Assbock, Andrzej Chyra, Artur Zmijewski, Stanislawa Celinska a další. 126 minut, distribuce Bontonfilm. Premiéra 18. září 2008.

autor: Irena Hejdová | 18. 9. 2008 17:43

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama