Jihlava - Shlédl jsem tu všechno, co tu bylo k vidění. Témata jsou to zajímavá, i jejich zpracování ale divák je většině těch filmů úplně ukradený, řekl zástupce Novy Radek Bajgar na čtvrtečním panelu o digitálních televizích.

Skepsi zástupce komerční televize mohou sdílet i diváci některých festivalových filmů - navzdory tomu, jak moc  se jejich měřítka liší od měřítek zástupců Novy.

Plně to dokázal odpolední čtvrteční blok studentských snímků pražské FAMU nabídl čtyři filmy, které tu v poslední době vznikly.

Jan Foukal představil ukázku z připravovaného filmu o Egonu Bondym, Helena Horáčková Papírníková snímek s vachkovsky opulentním názvem Ivan Martin Jirous čte dopis od Dášy Vokaté při mši u Tyrolského domu v oboře knížete Schwarzenberga, Radovan Síbrt cvičení Domácí násilí v televizním ateliéru a Helena Všetečková bakalářský film Rula, Ticho, Čumba Ladislav, doc. Karel Floss a další hrdinové našich demonstrací v roce 2007.

Snímky spojovala právě absence zájmu o divákovo blaho. Předkládaly spíše neobratnou formou zahalenou, do sebe uzavřenou touhu tvůrců o portrét určitých osobností umírajícího Egona Bondyho, průkopníků českého undergroundu ve snímku Horáčkové-Papírníkové, autora samotného v Domácím násilí či figurek z demonstrací u Všetečkové.

Z představeného kvarteta působil nejzajímavěji snímek o Egonu Bondym; i ve své fragmentárnosti a nehotovosti. Režisér přiznal po projekci, že z plánovaných tří setkání s filozofem se podařilo zrealizovat jen dvě, film doplnil o sekvence zachycující přípravu divadelního čtení z Bondyho děl v Boudě na piazzetě ND a o tragikomické záběry z tryzny za Bondyho u jeho hrobu, která vyvrcholila zpěvem písně Muchomůrky bílé.

Síbrtův film Domácí násilí v televizním ateliéru vznikl jako cvičení, které mělo ověřit režisérovu zdatnost v práci s herci. Mělo formu psychoterapeutického se vyrovnávání režiséra s vlastním rozchodem. V psychicky trýznivém kuse s nejasným poselstvím si zahrála i jeho bývalá dívka a její nový přítel; to jen prohloubilo interní charakter díla, z něhož nezasvěcený divák příliš moudrý není.

Dva ze čtyř představených snímků jsou také v soutěži Česká radost, nelze ale tipovat, že by do výsledků výrazněji zasáhly.

Zmíněný panel o digitálních televizích skepsi nad budoucností českého dokumentu jen prohloubil. Zástupci televizí, tvůrců i teoretiků médií se shodli na tom, že v oblasti připravovaných digitálních televizí nejspíš čeští dokumentaristé nezískají o moc větší prostor, než mají v současné televizi.

I filmy z hlavní české soutěže jsou často spíše publicistickými žánry, o které je v televizi větší poptávka, než filmy aspirující na uměleckou výpověď.

Je to nelichotivé svědectví o stavu českého dokumentu a ještě nelichotivější o stavu českých televizí.