Recenze - Dnes už více méně nelze uvěřit, že filmy vydávající se za záznam reality jimi opravdu jsou. V 70. letech bylo možné lidem nakukat, že při natáčení vraždy ve filmu Snuff zemřela herečka, v dobách pirátského videa mohli na někoho zapůsobit italští Kanibalové a v začátcích internetové éry mohla někoho zmást Záhada Blair Witch.
Teď tvůrci hrají s diváky hru na "já vím, že ty víš". Každá mystifikace má k sobě zároveň přidruženou explikaci - kolem filmu se rozpoutá kampaň slibující autenticitu, ale do kina už jdou poučení diváci s tím, že je to podfuk.
Učebnicový příklad
Filmy kalkulující s dojmem, že nedokonalý záznam je svým způsobem reálnější než dokonalý, využívají množství simulačních technik k tomu, aby vypadaly jako domácí video, a přitom nevadí, že je podezíráme z nepravosti.
Americký katastrofický snímek Monstrum může sloužit jako učebnicový případ této postmoderní tendence. Touha po reálném, až fyzicky hmatatelném zážitku spojená s touhou nechat se klamat a vtáhnout do iluze.
V Monstru se nádherně mísí protiklady velkého bijáku s obřími destrukcemi vhodnými na velké plátno a intimní amatérský snímek natočený na třepotající se videokameru, v němž si partička řeší osobní vztahy.
Právě vykročení k akci a apokalypse přes několikaminutové večírkové plkání umožňuje zažít to, co velkorozpočtové trháky téměř nenabízejí: totální šok, jenž přijde po okamžicích nudy.
Dech beroucí akce
Postavy, typičtí party people z velkoměsta, prostě jen tak točí rozlučku jednoho z nich, když v tom je New York napaden, hroutí se domy a socha Svobody přijde o hlavu. Nevíme, jestli jsou to zase teroristé, ale jakmile začne hromadný úprk, jsme taženi s davem a náš pohled je natrvalo srostlý s hledáčkem.
Je jasné, čeho chtěli tvůrci dosáhnout: rekonstruovat pocity, které zažívali účastníci zářijového útoku na WTC v roce 2001. Smyslem toho všeho ale není hyenistická senzacechtivost.
Jistěže Monstrum působí hlavně jako jízda na horské dráze, koneckonců z necelé hodiny a půl je tu sedmdesát minut čisté, ostré, chaotické a dech beroucí akce! Navíc nastříhané téměř v reálném čase, s minimem proluk.
Zápletka je přitom podružná: nikdy se nedozvíme, odkud Monstrum přišlo, jak skončilo, jestli bylo jenom jedno.
Ani romantická podzápletka, kdy mladík jde s kamarády zachránit dívku svého srdce z polorozbořeného mrakodrapu, neobsahuje nic, co by stálo za interpretaci a obohacovalo žánr příšeráckých podívaných.
Učinit z hrůzy zábavu
Film ovšem poskytuje, tedy až poté, co se nadechneme, obecnější výpověď o tom, jak funguje lidský strach a základní obranné reakce. A hlavně o potřebě Američanů být strašeni, mít své "terapeutické" bubáky pro všední den.
Číst si komiksy o mutantech nebo na nějakého obřího přímo natrefit mezi mžouráním do naditého výstřihu koktejlové dívky.
Samozřejmé, i když nikterak okaté, jsou narážky na Godzillu: hlavní hrdina odjíždí za prací do Japonska, v závěrečných titulcích zazní invenční vykrádačka klasického hudebního godzillího motivu atd. Vzhledem však Monstrum, spíše než šikmookou ještěrku, připomíná zrůdy z knih H. P. Lovecrafta o mýtu Cthulhu.
Z filmu zkrátka čiší potřeba vyfreudovat si 11. září z hlavy. A jak to udělat lépe než filmem, který z hrůzy učiní zábavu? Hollywood tohle umí nejlíp. Protentokrát si něco vypůjčil od televizních zpráv a z nouze "postřehnout něco jen mžikem a na okraji záběru" udělal ctnost.
Jako v tradičním správném hororu vidíme málo, ale o to víc slyšíme a taky si domýšlíme. Navíc se ona záměrná obrazová "nekvalita" tvůrcům a producentům velmi hodí: na film prostě musíte jít do kina, pirátské kopie už poskytují příliš málo rozluštitelných dat.
Náš život s médii
Monstrum tak nakonec může sloužit i jako komentář k našemu životu s médii. Je to film o tom, jak "potřebujeme" věci zaznamenávat, jak hrajeme i na imaginární kameru, jak máme všechno někde uložené a zálohované.
A jak dovedeme chladně něco snímat, zatímco ti ostatní nekrytí "štítem objektivu" propadají hysterii, jak zničení techniky a destrukce "obrazu" signalizuje i konec lidského života.
Koncept filmu i jeho realizace se podařily. Jistěže by šlo debatovat o tom, nakolik je vše dobře motivované, jak daleko by s baterkami z inkriminované kamery doběhl králíček Duracell a zda herci vyznívají vždycky přesvědčivě jako neherci.
A možná také s odstupem klíčí pochybnosti o tom, zda jde o film, jemuž prospěje opakované sledování. Ale ve chvíli, kdy se prosmýknete obludě pod chňapající tlamou do podchodu metra, jsou všechny tyhle výtky zapomenuty.
Cloverfield (Monstrum), USA 2008. Režie Matt Reeves scénář Drew Goddard, hrají Michael Stahl-David, Mike Vogel, Lizzy Kaplanová, Jessica Lucasová a další 85 minut, distribuce Bontonfilm. Česká premiéra 24. ledna 2008.
