Prosluněná atmosféra, líbezně se usmívající vymydlené tváře známých českých herců, hřejivý humor - takový je fenomén hezkého českého filmu, který umrtvil českou kinematografii - včetně adaptace Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále.
Film z knihy vybírá nejdůležitější milníky na cestě Jana Dítěte; od pikolíkování na nádražích přes obsluhování habešského císaře až po temný konec kdesi v sudetských lesích. Chybí tu řada dramatických a vyloženě filmových situací - byť nejspíš proto, že jde o obrazy spíše epizodní a rozvíjející příběh vedlejších postav.
Naopak oproti knize film dává svému hrdinovi mnohem víc iniciativy. Dítě sbalí servírku od Tichoty, způsobí pád vrchního Karla a sám si zařídí řád habešského císaře. Umně je do děje vpleten příběh obchodního cestujícího Waldena, který tu má větší prostor než v předloze. Marián Labuda v této roli podává skvělý výkon, to se ostatně týká téměř všech zúčastněných.
I bulharský herec Ivan Barnev je až na skřípající dabing skvělým Janem Dítětem, ačkoli jeho konstantně culivý výraz duchu předlohy příliš neodpovídá a po chvíli začne trochu iritovat. Oldřich Kaiser v roli staršího Jana Dítěte po propuštění z vězení a odchodu do Sudet je poněkud bezbarvý, ruce mu ovšem svazuje hlavně nedostatek dialogů.
Ženy jsou zato zploštěny jen na líbezně se usmívající, v trávě či posteli křepčící blonďaté nositelky ňader: od přehrávající Jarušky od Rajských až po germánské ploditelky z projektu Lebensborn. Výjimkou je Julie Jentschová, která Líze dává tu správnou kombinaci pinktlich germánství a něžnosti.
Ale ani herecké výkony nezmění výsledný dojem. Menzel má dar filmového vidění, jenže se ho trestuhodně často vzdává v příliš devótním vztahu k předloze, lépe řečeno k ilustrování děje předlohy. Nikoli tónu.
V některých momentech to připomíná spíš němou grotesku než film z 21. století. Hlavně kvůli takřka všudypřítomnému komentáři pod obrazem, který často popisuje to, co ilustruje obraz.
Druhdy se posuneme dál, ale jen k filmům pro pamětníky. Poetický a zároveň vířivý styl Hrabalovy knihy se Menzel snaží evokovat topornou choreografií herců, nezřídka se tu vyskytnou scény, v nichž se číšníci, jedlíci či dívky pokoušejí spíš tančit. Výsledkem je ale jen pseudopábení zubících se odhalených dívek, slintajících starých pánů a sladké hudby.
Režisér přiznává, že se chtěl vrátit k poučení ze starých filmů a pokusil se vyprávět především obrazem. Film ale nabere na zajímavosti právě v momentech, kdy se Menzel komentáře zřekne a zapojí dialogy.
Větší spád přidají i vizuální efekty, když Menzel nechává vzduchem létat známky, peníze, etikety či na sekundu přeměnit tvář Lízy na Adolfa Hitlera. Postavy se přestanou culit právě až s příchodem nacismu a tyhle temné momenty filmu dodají další rozměr.
Čím vážnější Menzel dokáže být, tím působí film věrohodněji a hlouběji. Jenže Menzel podle Hrabala, to je spíš magie pivní pěny a poetika "malých lidí".
Hlavně v pozdějších filmech krotí autorovy rabiátské texty; vyzobává si obrazy, které se mu hodí, a čte je tak, že všechno vyústí až v ilustraci středostavovské idyly. Tentokrát se škleb dějin v Menzelově zrcadle mění spíš v laskavě smířlivý úsměv.
Ani to by nevadilo, kdyby podobně jako ony staré filmy nabídnul aspoň trochu konzistetní nadsázky. Každopádně by snímku prospělo méně pokornosti k předloze a více filmařské odvahy. Pak by se víc přiblížil hrabalovskému duchu.
Takhle je výsledkem spíš další typický hezký český film - produkt toho typu, na které má Jiří Menzel (a jeho pokračovatelé Jan Hřebejk či Jan Svěrák) téměř monopol. Lis na dojemnost a na city, který paradoxně kvůli té doslovnosti a popisnosti nechá člověka chladným.
Obsluhoval jsem anglického krále, ČR 2006. Scénář a režie Jiří Menzel, kamera Jaromír Šofr, střih Jiří Brožek, architek Milan Býček, hudba Aleš Březina, hrají Oldřich Kaiser, Ivan Barnev, Julia Jentschová, Martin Huba, Marian Labuda, Milan Lasica, Josef Abrhám, Jiří Lábus, Jaromír Dulava, Pavel Nový a další. 120 minut, distribuce Bioscop.
