Recenze - Norský snímek, který se stal jedním z miláčků letošního karlovarského festivalu a vítězem ceny za režii, je dalším z řady severských snímků, které v mnohém vycházejí z Trierova manifestu Dogma. Nenaplňují už sice jeho formální pravidla, ale tematicky se soustředí na silné, často do čtyř stěn a krátkého časového úseku soustředěné příběhy se značnou emotivní silou.
Takový je i Kurz negativního myšlení. Skupina "pozitivně naladěných" invalidů v něm v područí manipulátorské terapeutky Tori přijíždí do rodiny Geira, který je po nehodě upoután na invalidní vozík.
Skupinu k němu pozvala jeho žena Ingvild, zdeptaná už mírou Geirovy sebedestruktivnosti, jeho věčným opíjením se a sebelítostí spojenou se sledováním brutálních scén z Coppolovy Apokalypsy a posloucháním Johnnyho Cashe.
Geir se ale nesympatickou terapeutkou nenechá tak snadno přesvědčit, že by se měl stát pozitivně uvažujícím jedincem. S postižením se odmítá smířit, vztek a nevybouřenou agresi přenáší i na zbytek skupiny. A rozdmýchané negativní emoce vyvolají reakci...
Skupina se vzepře terapeutce a bezuzdně se začne spolu s Geirem opíjet, urážet a lamentovat nad osudem. V krizové situaci vyplouvají na povrch zasouvané problémy hrdinů - kteří jsou tím negativnější, čím víc pozitivně se předtím tvářili.
Film je nabitý černým humorem, zároveň nabízí hodně syrové scény, v nichž se odhalují charaktery a hlavně traumata hrdinů. Na téma, kolem kterého by jiní obcházeli obloukem, aby se nedotkli postižených, režisér Breien hledí otevřeně a bez slitování.
Za nás všechno platí magistrát, odpoví vychytralí invalidé uštěpačně policistovi, který si dovolí zastavit jejich auto kvůli rychlé jízdě. Když jejich masku naruší Geir, sesype se i jejich sebevědomé hrané vyrovnání s vlastními limity. Až ve chvíli, kdy nahlédnou svůj problém, dokáží se s ním vyrovnat.
Film se odehrává v průběhu jednoho odpoledne a noci, která vrcholí drastickou scénou ruské rulety. Předcházejí jí i jiné silné momenty, které zůstanou v paměti - sbližování mezi dvěma invalidy, které skončí na podlaze u záchodové mísy, či destrukce vybavení domu.
Autenticitu dodává i hektická komera, která jako by skupinu pozorovala úpěnlivým pohledem dalšího hrdiny. Tlumené barvy podporují temné ladění snímku.
V Geirově domě se sejdou tři zdraví a čtyři postižení jedinci; množství postav ale režisérovi nebrání důkladně rozehrát jejich psychologii včetně libůstek a osobních historií.
Ne ve všech případech jde o skutečnou invaliditu - spíš by se aktéři dali pasovat na invalidy duševní. Důchodkyně Lillemor není schopna žít sama po rozvodu, podmračený Asbjorn je po infarktu plný nevybité zlosti, krom hlavy nehybná Marte se sice věčně usmívá, ale uvnitř ji sžírá nenávist k příteli Gardovi, který si vyčítá zodpovědnost za její postižení.
Pozoruhodná je postava terapeutky Tori. Přes urážení, manipulaci s pacienty a svérázné metody, do kterých patří i využití fujtajbl pytlíku, se dopracuje k okamžiku, který jí z tváře smete úsměv a z úst řeči o pozitivním myšlení.
Podobně obrodný proces prožijí i diváci: od pozitivní přetvářky, že k postiženým je třeba se chovat, jako by žádné postižení neměli, se dopracují k bolestně "negativnímu", ale o to pravdivějšímu poznání. Tváří v tvář tak vypjatému problému, jakým je tělesné postižení, je třeba se stavět bez pokrytectví jakéhokoli druhu.
Zabalit tuhle terapii do hodně černé a hodně dobré komedie je skvělý nápad.
Kurz negativního myšlení (Kunsten A Tenke Negativt), Norsko 2006. Scénář a režie Bard Breien, kamera Gaute Gunnari, hrají Fridtjov Saheim, Kjersti Holmen, Kari Simonsen a další. 79 minut, distribuce Cinemart.
