Recenze - Ve svém novém snímku vystupuje i jeho tvůrce, korejský filmový mág Kim Ki-duk. Jako přízrak se v odraze promítá na monitoru, přes který ve věznici jeho postava dozorce sleduje návštěvní místnost, kde se sbližuje ústřední dvojice - sochařka a odsouzenec na smrt.
Strážný jejich sblížení utíná vždy v momentu, kdy už je příliš intimní, jinak si ale pohled na ty dva vychutnává: prozpěvuje si se sochařkou a zoomem studuje tvář vězně. A herecká role jako by tentokrát kopírovala i režijní přístup.
Dech je čtrnáctým filmem tvůrce známého u nás jako oblíbeného hosta karlovarského festivalu; Dech se ostatně poprvé v Česku promítal loni právě zde. Kim Ki-duk je oceňován za své snímky, které atmosférou a poetikou připomenou třeba prózy dalšího východního umělce Harukiho Murakamiho.
Tiší, do sebe uzavření hrdinové jsou vystaveni útrapám života v odcizené společnosti, která nenachází smysl pro jejich potřeby a pocity osamění. Iracionalita a osudovost se tu proplétají jako jin a jang; stejně jako pomsta a perverze s láskou a nevinností.
I v Dechu lze nalézt řadu těchto klasických, možná až obsesivních motivů - přesto se nelze ubránit dojmu, že v Dechu zůstal Kim Ki-duk na půli cesty. Jako pozorovatel za monitorem voyerského počítače utíná děj vždycky v momentu, kdy se začne něco dít.
Sochařka Yeon žije v nepříliš šťastném manželství a s malou dcerkou. Vytržení ze stereotypu nalézá až v televizních zprávách, informujících o tom, že se vězeň odsouzený na smrt pokusil o sebevraždu; mužského hrdinu ztvárnil Chang Chen známý z filmu Tygr a drak.
Yeon příběh Jang Jina fasinuje: vypraví se za ním až do vězení, vynutí si k němu přístup a začne se s ním sbližovat. Rozveseluje mu život zpěvem a postuppnou stylizací sebe samé i návštěvní místnosti do všech ročních období. Pak ale manžel zjistí, kam jeho žena odjíždí, a rozhodne se jednat.
Ve filmu nezazní příliš dialogů, i herectví je minimalistické. Yeon věčně pokašlává a Jang Jin nemůže mluvit kvůli zranění na krku - přesto se dorozumívají lépe než ona s manželem a on s žárlivým spoluvězněm, který ničí veškeré připomínky Yeoniny náklonnosti.
Dechu nelze upřít, že pracuje s řadou pozoruhodných scén, především při křehkém sbližování ústřední dvojice. Vyhrocenost dřívějších Kim Ki-dukových filmů tu ale chybí, stejně jako schopnost hlouběji diváka zasáhnout. Atmosféra je hutná, ale zároveň jakoby umrtvující.
Dech nemá průzračnost předchozích Kim Ki-dukových filmů: ani čirou krásu snímků Jaro, léto, podzim zima a jaro, ani provokativní syrovost a svérázný humor děl Čas, 3-Iron a Samaritánka.
Neznamená to, že by Dech byl film špatný - i Kim Ki-dukův standard je pořád hodně vysoký. Možná by stačilo, kdyby příště vylezl zpoza monitoru a znovu se ponořil přímo do děje - a vzal s sebou diváky. Umožnilo by to vstup do leckdy až ormačující krásy jeho světa.
Dech (Soom), Jižní Korea 2007. Scénář a režie Kim Ki-duk, hrají Chang Chen, Zia, Ha Yung-Woo a další. 84 minut, distribuce Artcam. Premiéra 17. dubna 2008.
