Pusan - Kim Ki-duk, známý korejský autor filmů Ostrov, Samaritánka, 3-iron či Luk prý pověsil filmařskou profesi na hřebík, aby se věnoval farmaření. Dává si minimálně pauzu, hlásí jihokorejští novináři i filmaři a organizátoři na 15. ročníku pusanského festivalu
Nástupcem samorostlého autora by mohl prý být mladý Roh Hong-jin, který tu představil svůj debut BOY. Škodolibí novináři Kim Ki-dukovi jeho tvůrčí odmlku přejí. V Koreji ho považují někteří za vývozního režiséra, který prezentuje tamní kulturu povrchně.
Skutečností zůstává, že daleko uznávanější je v zahraničí než doma; tam se ale pro změnu někdy mluví o tom, že ze své surové symboliky postupně udělal klišé.
V každém případě se objevil nový autor, který Kim Ki-duka trochu připomíná. Ke srovnání svádí nejen podobnost osudů, ale i okolnost, že korejskému drsňákovi dělal asistenta na snímku Jaro, léto, podzim, zima … a jaro.
Typické postavy 80. let
I v jeho filmu poznáváme sugestivní záběry herců, odvážné střihy, humor při práci s kamerou a estetizované detaily násilí. I BOY je napohled drobným příběhem, který nás umí jednoduchými prostředky chytit za srdce, ale zároveň se dotýká velkých témat. V jistém smyslu je také podobně líbivý, ačkoli pojednává o krutých věcech.
Před našima očima se napříč 80. lety odvíjejí osudy obyčejné rodiny utvářené režimem diktátora Čon Tu-hwana, jež nahlížíme očima dospívajícího syna. Zajímavé jsou především charaktery a sugestivní vystižení vztahů, které netrpí melodramatickou rétoričností, nostalgií ani sentimentem, jak bývá v podobných bilancích obvyklé. Je to autorova psychoterapie, ale bez frází; a lze jí věřit. Nikoho tu není jednoduché, ani možné soudit.
Přes osobní historii se tu pak odhaluje násilnický charakter totalitní společnosti, která krvavě potlačila studentské povstání v Kvandžu i pokus o liberalizaci. V tomto mikropohledu se zrcadlí, jak těžce tu šlo žít i přežít. Nejlepší kamarád přichází o rozum, studentku ze sousedství utloukli policajti k smrti.
Všichni na vás řvali, někdo vás neustále ponižoval. Lidé se učí násilí od úřadů, děti od rodičů, podřízení od nadřízených. Cítíme atmosféru 80. letech s jejich machismem, akčními filmy i západními vzory z plakátů.
BOY je však především osobním citlivým filmem o dospívání v nefungující rodině s otcem, který pil, utrácel peníze a snil absurdní sny. Zároveň uměl hrát čarovným způsobem na kytaru, vemlouvat se. Aby mohla držet takovou rodinu nad vodou, začala matka pracovat jako barová prostitutka.
Zdejší postavy můžeme chápat jako reprezentativní charaktery zaniklé éry, na jejíchž základech ovšem vyrostla „šílená" korejská společnost hi-tech a státem dozorovaného hospodářského zázraku, kde se pracuje do úmoru.
Podivuhodně zralý snímek vypovídá o Koreji jako málokterý jiný a skládá obraz minulosti, před níž není zároveň možné utéct, ale ani na ni zapomenout.
Škola Hong Sang-sooa
U nás se vžila představa, že současný korejský film začíná po letech své nové vlny a mezinárodních úspěchů z počátku tohoto milénia stagnovat. Částečně to platí pro tamní žánrovky, neboť současné horory či pověstné krvavé thrillery mechanicky používají obehrané či extrémní motivy.
Ovšem jinak je takový pohled vzdálený pravdě minimálně na oněch deset tisíc kilometrů mezi Prahou a Soulem. S rozvojem tamního vzdělávání, festivalů a pod vlivem korejského Rohmera, kterým se tu rozumí člen nové vlny 90. let Hong Sang-soo, dorůstá nová generace autorských filmařů.
Loni byl objevem festivalu portrét outsiderského básníka nazvaný I´m in Trouble, kterým debutoval Sang-min So. Abychom si udělali představu, jaký je rozdíl odproti Česku: tento talent si stipendii připravovala největší korejská produkční společnost CJ Enterteinment.
Letošním novým zjevem je Yoon Sung-hyun uvádějící středoškolské drama Bleak Night (Drsná noc), jež pomalu a citlivě vypovídá o obtížnostech dospívání. Bez póz, afektů a trendy hlášek nahlížíme do duše tří kamarádů, z nichž jeden spáchá zdánlivě bezdůvodnou sebevraždu.
Celek působí natolik sugestivně, až se zdá, jako ho natočil dospělý ještě student, kterému se protagonisté otevřeli. Herecké výkony jsou na několik cen. Pomocí nelineární stavby odhalujeme zpětně peripetie rozpadu jednoho kamarádství na život a na smrt.
Autenticky působí zejména rozhovory o přestávkách i řeč těl, které si neví rady s ješitností a pýchou. Trápí se nedostatkem pozornosti, věří na spiklenectví, neodpouští zradu, žárlí a všechno berou na ostří nože. Přitom zjišťujeme, že oběť byla stejně tak trapitelem jako viníkem a obráceně, nevinní kluci si dovedou s dětskou lehkomyslností navzájem ublížit.
Sociálka a minority
Současný korejský film v sobě probudil sociální citlivost, jakou by mu ten český mohl závidět. Dalším strhujícím dílem byl film-omnibus skládající se z pěti povídek If You Were Me 5 (Kdybys byl mnou 5).
Další projekt objednaný na zakázku agenturou dohlížející na dodržování lidských práv tentokrát přibližuje příběhy imigrantů či jedinců, kteří se ocitají obětí xenofobie, předsudků, šikany. Namísto stereotypních ilustrativních dramat je kladen důraz na všední případy, které se mohou v dnešní přepracované a hierarchizované společnosti stát každému.
Ve společném díle pětice autorů soucitně sledujeme osud mongolské uklízečky, která v práci nakonec nachází pochopení nesnášenlivé kolegyně. Stěhovák, Filipínec Alvin, se ocitne automaticky v podezření, když se z bytu ztratí šperky. Drsná je povídka o mladé úspěšné designérce, která se stává obětí znásilnění svého šéfa. Závistiví kolegové ji pomlouvají, že si tak buduje kariéru.
Film tu odráží další tendenci současné korejské kinematografie, citlivost k ženské otázce - tedy Korejek hledající v transformované, nemilosrdně mužské společnosti identitu i vůbec „kulturu". Přitom existence režisérek či festivalu ženského filmu v Soulu není samozřejmá.
Film Ashamed mladé autorky Kim Soo-hyun byl pusanskými dramaturgy vyzdvižen jako velký příslib. Retrospektivně se tu vypráví příběh lesbické lásky zlodějky z metra a dívky se sebevražednými sklony, ocitajících se na útěku před samolibým policajtem. Otevírá se tu řada témat souvisejících s probouzením ženského vědomí domácích umělkyň i feministického hnutí.
Hořké i drsné melodrama je rámováno příběhem z ateliéru umělecké školy, která se pokouší zachytit „esenci ženskosti". Symbolicky inscenují známý příběh těhotné ženy zastřelené při studentských bouřích v 80. letech. Pokoušejí se zachytit pocit plodu, který z posledních sil kope, ještě uvězněný v břiše umírající matky.
Přes řasu geniálních nápadů a provokativních motivů se výsledek neubránil řadě chyb. Výsledek je ale ambiciózním dílem, které stojí za to pustit na kterémkoli festivalu.
Svědčí ale i o největší bolesti korejského kinematografie, psaní scénáře. Vždyť scenáristika se tu dosud nejen pořádně neučí jako samostatný obor, scénáře se ani dobře neplatí. Naopak se očekává, že začínající režisér si scénář napíše sám.