Recenze (Jihlava) - Víme už dlouho, že Michael Moore patří k nejhalasnějším kritikům systému, jemuž se zkratkovitě říká kapitalismus. Jen doposud to slovo nikdy nevyslovoval tak nahlas a s tak jednoznačným odporem, v němž není ani tak pasivní znechucení jako spíš zcela uvědomělá výzva k přímé akci.
„Kapitalismus musí být zničen a odstraněn, aby místo něj mohl nastoupit lepší řád," tak zní jasné Mooreovo poselství z jeho nejnovějšího filmu Capitalism: A Love Story, který měl ve středu českou premiéru na festivalu dokumentů v Jihlavě.
Český distribuční titul O kapitalismu s láskou je ovšem naprosto nesmyslný; těžko říct, kdo by se po zhlédnutí snímku mohl domnívat, že by tak volný překlad mohl mít náhodou ironický význam.
Jistě, Moore je jako vždy vtipný a používá ironii i sarkasmus, ale název zcela jednoznačně vychází z hlavní myšlenky filmu, která je vážná. Moore tvrdí, že hlavní problém, proč kapitalismus stále existuje, přestože se jeho podstata neslučuje s principy demokracie, je v tom, že jsme si k němu vytvořili milostný vztah.
Přiznávám, že mu podlehnu
Doslova tvrdí - a dosti přesvědčivě a dokonce bez velkých manipulací, jež jsou pro něj jinak typické - i dokládá, že oficiální propaganda lidem vtloukla do hlav, že kapitalismus je dobré zřízení a že poskytuje tak velkou svobodu, že nakonec všichni mají šanci být bohatí.
| Čtěte také: Speciál: Jihlavský festival nabízí hajlující Čechy i Maradonu |
A v této naivní víře a jakési milostné poblázněnosti také většina lidí strpí zjevné nespravedlnosti, které páchají ti nejbohatší na těch nejchudších. Moore tedy mluví o kapitalismu nikoli s láskou, ale ukazuje dějiny naší nenaplněné (a nenaplnitelné) love story s kapitalismem.
Snímek se soustředí především na probíhající finanční krizi a ve velmi širokém plánu hledá její příčiny. A zde někde už může nastoupit kritika, jež se věnuje způsobu, jakým Moore uspořádá materiál pomocí určité rétoriky.
Přiznám se, že Moorovi v kině v podstatě vždy podlehnu jako mladá naivní dívka protřelému svůdníkovi. Jeho filmy mě rozesmějí přesně na těch místech, kde mají (a myslím, že i když ho nemáte rádi, tak mu musíte přiznat smysl pro humor), v několika momentech dojmou k slzám (ano, je to citový vyděrač) a v těch nejvypjatějších chvílích spravedlivě naštvou na „ty nahoře" (ano, je to populista).
Po vyjití z kina mám víceméně jasno, kdo jsou ti zlí a kdo jsou oběti, v hlavě se mi znovu a znovu přehrávají mnohé absurdity, v nichž jsme nuceni žít, a zažívám krátký pocit satisfakce, že aspoň někdo těm darebákům řekl pravdu, a udělal z nich navíc s pořádnou dávkou zlomyslnosti úplné idioty.
Hloupost srovnatelná s komunismem
No, a pak strávím zhruba stejný čas jako v kinosále u Wikipedie a Googlu, abych si ověřil, co všechno Moore vytrhnul z původního kontextu a smontoval do kontextu s posunutými významy (viz zde a zde). Další čas pak zabere uvědomit si, jakou přesvědčovací strategii Moore používá na publikum, aby byl při vší své radikalitě masově přijatelný.
V Capitalism: A Love Story si především dává velice záležet na tom, aby ze sebe setřásl podezření, že chce socialismus sovětského, kubánského nebo čínského typu. Jde na to jednak ironicky - ukazuje, že při Obamově volební kampani, kdy byl demokratický kandidát obviňován z toho, že je socialista, to jeho veřejnému obrazu nijak neuškodilo, dokonce čím byla obvinění hysteričtější, o to víc Obamovi stoupaly preference a lidé byli až zvědaví, co to vlastně ten socialismus je.
A pak přinese čtení z americké ústavy, kde žádná pasáž neodpovídá tomu, co je vydáváno za základ kapitalistického systému. Jehož principy a hodnoty jsou naopak názorně demonstrovány v dobových ideologických agitkách z 50. let, které si svou hloupostí nijak nezadají s komunistickými agitkami té doby na druhé straně železné opony.
Potom Moore přinese i slavný projev prezidenta Roosevelta rok před koncem druhé světové války, který se zasazoval o druhý dodatek ústavy o základních právech lidí - jejž by někdo označil za čistý socialistický manifest, ale v rámci amerických dějin jde o nejčistší projev demokratického myšlení. Tím se Moore zbaví podezření, že by do amerického prostředí zatahoval cosi cizorodého a nebezpečného.
Hlavní trumf, jímž Moore ale dovede ovládnout davy - tedy především v USA - je ale odkaz k Ježíšovu učení v Bibli. Na pomoc si přitom vezme několik kněží od řadových kazatelů až po katolického biskupa a všichni mu dosvědčí, že kapitalismus je proti křesťanským zásadám solidarity a že jde o naprosto nespravedlivý systém, který představuje čiré zlo, které by nekompromisně mělo být smeteno z povrchu Země.
Decimace střední třídy
Moore se tedy distancuje od toho být marxista a komunista, ale prezentuje se jako hluboce věřící soucitný katolík, který na rozdíl od hrabivých kapitalistů zná původní význam americké ústavy. Jeho cesta představuje pravou demokracii na rozdíl od současné plutokracie, kde jdno procento nejbohatších má více ekonomických prostředků a moci než 95 procent těch nejchudších a zbylá střední třída je stále více decimována.
Paralela mezi Ježíšem, Moorem a Obamou musela ohromně účinkovat před pár měsíci, kdy byl Obama ještě v kurzu. Nyní celá tato konstrukce poněkud bledne, nicméně bylo by dost obtížné prokázat, že Moore je například proti svobodnému podnikání a že by chtěl nastolit diktaturu proletariátu.
I tady totiž ví, kudy se vydat - schválně nabídne příklady amerických podniků, kde jsou zaměstnanci i vlastníky a ředitel nevydělává víc než jeho podřízení, a přesto, nebo právě proto, tyto firmy - ať už se jedná o soukromou pekárnu nebo kybernetické středisko - produkují milionové zisky, jež jsou ovšem spravedlivě rozděleny mezi všechny.
Přesvědčivě působí i exkurs do minulosti, kde je vidět, že v 50. letech existovala mnohem větší míra zdanění, ale přesto víceméně všichni měli dostatek, rodina se uživila z jednoho platu, lidé měli sociální jistoty, nebyli zadlužení a ještě měli čas na odpočinek.
Když pak nabídne obraz dneška, kde nejbohatší mají malé daně (a tím pádem neuvěřitelné přebytky majetku, které neinvestují do ničeho užitečného) a naopak ti nejchudší jsou zatíženi obrovskými dluhy, z nichž v životě nevybřednou, mají několik zaměstnání a banky je neustále okrádají, asi se nenajde nikdo, komu by takový stav světa připadal v pořádku.
Pojišťovací hyenismus
Asi nejbrutálnější pasáží je odhalení systému tzv. mrtvých balíků (dead peasants), což jsou pojistky velkých firem, které uzavírají s pojišťovnami na své zaměstnance. Tyto životní pojistky nejdou v případě úmrtí pozůstalým rodinám, ale firmám, pro něž je výhodné, pokud lidé umírají podle plánu a nejlépe, pokud umírají nečekaně - nejvýnosnější jsou mladé ženy.
Tento hyenismus, jenž mazaně využívá skulin v zákonech, převyšuje i hyenismus realitních makléřů a spekulantů, kteří skupují nemovitosti pod cenou - což vede k tomu, že spousta lidí nemá kde bydlet, města se postupně vylidňují a rostou zástupy bezdomovců, kteří pak nemohou najít práci atd.
Moore v závěru podnikne velkou komediální performanci, když přijede na Wall Street a celý ho obtáhne policejní páskou „crime scene" (místo zlo-činu). V té chvíli už totiž divákům ukázal, jací ptáčci zapříčinili finanční krizi a ještě ke všemu manipulovali i s politiky, kteří jim odsouhlasili tzv. záchranný balíček 700 miliard.
To už se film dme především potlačovaným vztekem, který jen občas sublimuje do vtipu. Většinou ale Moore mluví zcela vážně; toto si nezasloužíme a musíme se vzbouřit. A sám dodává: v takové zemi, jako je tato, nechci žít, ale zároveň nebudu odcházet, protože chci, aby se to změnilo.
Capitalism: A Love Story je film-zbraň, zcela jasný útok na současné americké zřízení. Pozoruhodné je, že Moore si dává schválně pozor, aby vyvážil svůj pohled na věc tím, že evropské země takto hyenistictickou a gangsterskou formu bankovního kapitalismu nemají.
Nejlepší z možných světů?
Tím samozřejmě pomíjí spoustu problémů, jimiž prochází Evropská unie jako celek i jednotlivé státy, které mají každý svou formu kapitalismu a demokracie a východní země k tomu každá svou jedinečnou zkušenost se socialismem.
Vyvracet Mooreovi jednotlivosti nemá velkou cenu, protože celkovou mozaiku to moc nenaruší. Díky nepopiratelné zábavnosti mu navíc odpustíte i poklesky, například sklony k sentimentalitě, okázale najevo prezentovanou víru v Boha, nošení šupáckého kostýmu, jímž se hlásí k dělnické třídě, ačkoli je sám dávno multimilionář, či možná přehnanou stopáž a občasnou povrchnost.
Za Capitalism: A Love Story ale stojí i ohromná rešeršní práce, velký filmařský talent a upřímná snaha o to sdělovat důležité věci a odhalovat mnohé skryté souvislosti.
Pokud chcete, můžete najít i serióznější filmaře, například Adama Curtise nebo nyní Michaela Winterbottoma (jehož snímek na téma finanční krize se bude rovněž promítnut v Jihlavě. Ale základní poselství těchto děl už bude stejné a těžko si představit, že by někdo byl schopný natočit film, jenž by dokázal obhájit současný globální stav jako „nejlepší z možných světů".
