James Bond představoval na svém počátku sen o dokonalém agentovi dokonalé tajné služby v dokonalé Velké Británii v době, kdy byla země ve skutečnosti v krizi a její vliv minulostí. Když Ian Fleming v 50. letech přišel s agentem 007, nabídl iluzi mocného poválečného impéria s bonvivánským agentem, u kterého se touha po eleganci vždycky trochu bila s drsným životním stylem.
Proč se ale filmový Bond stal celosvětovým fenoménem? Díky geniálnímu konceptu série, která hned v počátku zachovala romantizující interpretaci okolního světa, ale změnila hrdinu. Chybujícího a ne vždy vítězícího flemingovského Bonda vyměnila za Bonda čerpajícího mnohem víc z americké komiksové tradice než z flemingovského pojetí. Čím dál méně porazitelný hrdina nabízel iluzi nejen rodné Británii, ale celému světu.
Atributy, které do dnešního dne nabyly podoby téměř kaninozovaného schématu, přibývaly postupně s tím, jak se od Fleminga čím dál výrazněji oddělovaly i samy příběhy. S filmem V tajné službě Jejího Veličenstva končí nejen 70. léta, ale i první éra bondovek.
A právě tehdy se začalo dbát na dodržování pravidel správného bondovského dobrodružství, které v průběhu dalších let nabylo skoro patologické podoby - a teď je pro leckoho problémem při sledování Quantum of Solace.
Bondovky představují dokonalou opozici modernistickému požadavku originality. Zatímco v conneryovské éře vnímal zřejmě opakující se prvky a schematické variace bondovek především poučený divák, s Moorem a Brosnanem nabízely filmy okázalé dodržování norem jako atrakci pro diváka naivního.
Pojďme si projít základ bondovských schémat, která dělají v první fázi bondovku bondovkou - a to právě v době, kdy Quantum of Solace tuto jistotu problematizuje otázkou, zda je to skutečně jen encyklopedie konvencí, co nás nutí vnímat bondovský svět jako jeden soudržný prostor.
