Recenze - Poslední léta se kariéra Toma Hankse vyvíjela vcelku špatně. Terminál byl svou přeslazeností nejhorší snímek Stevena Spielberga, v dět(in)ském Polárním expressu se z herce stal neživotný shluk pixelů.
A v Šifře mistra Leonarda musel s příšerným účesem simulovat luštění pseudozáhady, v níž se "skautské" rébusy nechtěně a směšně povyšovaly na úroveň převratné události.
Díky postavě skutečného kongresmana Charlieho Wilsona má Hanks po delší době příležitost znovu předvést, že umí s krásně americky hamburgerovým obličejem budit nejen sympatie, ale ztvárnit i rozporuplnější charaktery.
Ach ta ironie dějin
Historka je to stěží k uvěření, přesně jako bývají příběhy ze života. Notorický děvkař, mírný násoska, rekreační sjížděč kokainu a liberálně orientovaný zástupce státu Texas se po létech nicnedělání v Kongresu nachomýtl k řešení afghánsko-sovětského konfliktu a financováním mudžáhedínů vlastně rozhodl o vítězství ve studené válce.
Že Soukromá válka pana Wilsona přichází zrovna teď, má svůj historicky ironický smysl. Obnova Iráku a ustavičné teroristické ohrožení od islámských fanatiků působí jako zrcadlový návrat dějin.
Představa, že vše vyřeší peníze a zbraně, narazí v koncovce politicko-vojenského tažení na nepochopení kulturních rozdílů, nedostatečnou obnovu infrastruktury a nezájem, co budou oni osvobození, ale ozbrojení vzdálení cizinci dělat dál.
Scenárista Aaron Sorkin a režisér Mike Nichols ovšem tuto problematiku líčí v rozverném duchu. Vlastně se jakoby houpou na vesele opojné vlně, v níž se nachází mysl dotyčného kongresmana, který k morální kocovině dospěje až na konci, kdy už má zcela střízlivou hlavu.
Nečtu noviny, ale faxy
Nejlíp účinkuje právě kontrast mezi celkovou vážností situace a úžasnou bezstarostností, s jakou Charlie Wilson přistupuje ke životosprávě, skandálům i politickým čachrům.
Logiku jeho počínání dobře ilustruje výrok vlivné přítelkyně a občasné milenky Joanne Herringové "Charlie, ty jsi sice liberál, ale když chceš, umíš být i konzervativec!" i Wilsonovo motto: "Nečtu noviny, ale faxy, takže jsem o den chytřejší než ostatní."
Snímek zábavně ukazuje, že ve vysoké politice se zvláštním způsobem spojuje absence jakýchkoli skrupulí s vírou ve velké ideály a jejich prosazováním. "Máte velmi mnoho charakterových vad, ale na druhou stranu nikdy neslibujete něco, co pak nesplníte," pochvaluje si pákistánský prezident Zia.
Wilson nakonec dovede díky židovským obchodníkům(!) zajistit, aby peníze z téměř bezvýznamného podvýboru pro bezpečnost šly na zbraně pro islámské fundamentalisty - "kteří jako jediní, na rozdíl třeba od těch srabáckých Čechoslováků, bojují s Rusy".
Z několika milionů se během let stane miliarda a Sověti skutečně z Afghánistánu odjedou.
U filmu potěší vysoký standard humoru, jenž počítá s divákem, který čte když už ne vládní faxy, tak přinejmenším noviny, i to, že vyprávění nestraní vysloveně jednomu politickému křídlu v USA.
Jistěže takovéto dílo těžko může natočit přesvědčený jestřábí republikán, tato strana už ostatně svůj film na téma Afghánistán má, a to Ramba III. Nicméně Nicholsova a Sorkinova satira míří na laxnost politiků bez rozdílu.
Okouzlující Julia Robertsová
Sorkin je mimochodem dlouholetý scenárista sitcomu Západní křídlo, který v současné americké kultuře sehrává obdobnou roli jako v britské kultuře před několika dekádami seriály Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiére: představují nejvyšší politiku jako komedii a bolestivé následky různých zásadních rozhodnutí zapadnou v ševelení vtipných hlášek.
Právě sitcomový základ se podepisuje na tom, že Soukromá válka není nezapomenutelný mrazivý film jako třeba Dr. Divnoláska, ale podobně jako třeba Vrtěti psem "jen" hodně svižná ťafka, z níž se svět snadno otřepe.
Nad sitcomovou velkovýrobní a televizní poetiku každopádně ční jednak výprava a sekvence v reálných exteriérech a hodně efektní, byť dobové dokumentární záznamy zničených ruských vrtulníků, tanků a stíhaček, ale hlavně výkony hlavních představitelů.
Především Philip Seymour Hoffman coby podsaditý záprtek a superspeciální tajný agent CIA Gust Avrakotos si nominaci na Oscara zasloužil; okouzlující je i Julia Robertsová, která v paní Herringové prokázala odvahu ukázat, že stárne, a nosit na hlavě příšerné účesy z osmdesátek.
Mezi ostatními čubičkami, které Wilsona obklopují, vypadá jediná jako dáma a silná osobnost; "válečné vítězství" patří víceméně jí.
Nezbývá než konstatovat, že pokud panuje stereotypní přesvědčení o tom, že Američané jsou hloupý národ, jehož komedie mají ohlupovat, a nikoli probouzet, a že scenáristé nejsou v Hollywoodu důležití a jejich stávka byla zbytečná, pak tento film jasně a přesvědčivě dokazuje opak.
Charlie Wilson´s War, USA 2007. Režie Mike Nichols, scénář Aaron Sorkin, hudba James Newton Howard, hrají: Tom Hanks, Philip Seymour Hoffman, Julia Robertsová, Amy Adamsová, Emily Bluntová ad. 97 minut, distribuce Bontonfilm, Česká premiéra 14. února.
