Rozhovor - Dvorní střihačka oscarového režiséra Michaela Hanekeho (Bílá stuha, Láska) a dokumentaristy Michaela Glawoggera (Sladký život kurev) Monika Willi uvedla na Fresh Film Festu své dva filmy - Čas vlků a Sladký život kurev.
Vysoká šestačtyřicetiletá Rakušanka začala u filmu pracovat hned po střední škole a na filmové akademii nikdy nestudovala, i přesto se podílela na oscarovém snímku Láska a získává různá evropská ocenění za nejlepší střih (Bílá stuha, Mrtví a živí).
Na festivalu studentských a debutových filmů Fresh Film Festu poodhalila tajemství spolupráce s ikonami sučasné rakouské kinematografie. Při vzpomínkách na letos zesnulého Michaela Glawoggera došlo i na slzy.
Aktuálně.cz: Kdy a od koho přišla nabídka na váš debutový celovečerní hraný film?
Monika Willi: Po nějakých deseti letech, kdy jsem si vyzkoušela různé filmové profese od druhého asistenta kamery přes asistenta střihu až po různé výzkumy, mi režisér Florian Flicker na základě doporučení jeho vlastního střihače na konci devadesátých let nabídl spolupráci na filmu Suzie Washington.
A.cz: Vzpomínáte si na své začátky s režisérem Florianem Flickerem?
Trávili jsme s Florianem ve střižně opravdu hodně času. Víc než nám mohla produkce zaplatit, několikrát nám opakovali, že máme jít domů, že už pracujeme zadarmo. My ale chtěli film udělat co nejlepší.
A.cz: Po vašem celovečerním debutu Suzie Washington jste začala spolupracovat s Michaelem Hanekem na mezinárodně oceňovaném filmu Pianistka. Oslovil vás sám Haneke?
Hanekeho jsem znala už dávno před tím, byli jsme přátelé. Chtěl, abych Pianistku stříhala já i přes mé výhružky, že neumím ani slovo francouzsky. A tak jsem se začala učit francouzštinu.
A.cz: Michael Haneke je znám svoji precizností a pečlivým plánováním. Máte vůbec volné ruce pro kreativní práci ve střižně?
Pokud střihač touží po tom, aby se po premiéře vytahovat, že to byl on, kdo zachránil tuhle scénu, protože ji zrychlil, nebo že tenhle dějový twist je také jeho nápad a podobně, tak ať rozhodně nezkouší spolupracovat s Michaelem. Ať jde raději dělat někam režiséra nebo psát scénáře.
Spolupráce Moniky Willi s Michaelem Hanekem
- Láska (2012)
- Funny Games USA (2007)
- Čas vlků (2003)
- Pianistka (2001)
A.cz: Takže svobody moc nemáte?
Povinností střihače je vyprávět příběh tak, aby fungoval. Musíme umět odhadnout, jak dlouho je nezbytné, aby divák sledoval zavřené dveře, zpoza kterých vychází jen hlasy, a kdy začít diváka na takový moment připravovat. V takových případech mi Michal důvěřuje. Jako režisér je všude a pořád. Myslím, že snad netráví příliš mnoho času se zvukaři. Vlastně ani nevím, jak by to při natáčení dělal, být na dvou místech naráz je přeci nemožné.
A.cz: Jak začíná vaše spolupráce ve střižně?
Když Michael přinese do střižny materiál, díváme se společně úplně na všechen materiál, i na ten označený jako nepoužitelný. Michael mi toho většinou na začátku moc neřekne, pro něj je velice cenné sledovat moje reakce, reakce všech svých diváků a to i přátel a známých. Pak se ale rozvypráví a poví mi úplně všechno.
A.cz? Úplně všechno?
Ano. Na tom je postavený vztah střihače a režiséra. Musíte si vzájemně důvěřovat, že všechno zůstane ve střižně. Můžete pak klít a nadávat bez ostychu. Když třeba vůbec nevím, proč se mu nelíbí některé scény, které jsou skvělé, stačí se jen zeptat, co se ten den stalo. Dozvím se třeba o hádce, Michaela pak většinou ta nechuť přejde a můžeme záběry použít.
A.cz: Také je pověstný tím, že nikdy nic nevysvětluje a brání se inerpretaci svých filmů před novináři i před diváky. Jak to tedy vypadá ve střižně?
Michael chce, aby měl divák možnost si film dokončit sám. Například ve filmu Bílá stuha byly na konci scénáře napsané tři věty o tom, že začala válka a co se dělo s postavami dál. Rozhodli jsme se je vystřihnout, jelikož už moc vysvětlovaly. Všeobecně máme-li pocit, že toho vysvětlujeme už moc, vystřihneme to.
A.cz: K Hanekeho filmům stříháte většinou i trailery, to není příliš obvyklé.
Dělám to ráda. Na trailerech je těžká jedna věc. Pokud film detailně neznáte okénko po okénku, musíte příběh odvyprávět znova a po svém. Pokud jej však znáte, musíte zase naopak najít novou cestu, jak příběh začít vyprávět během minuty a půl.
A.cz: Začínala jste pracovat nejdříve s dokumenty, jaký je rozdíl ve střihu dokumentu a hraného filmu?
V dokumentu musíte v několika, někdy i desítkách, hodin najít příběh, pak jej musíte plynule vyprávět, protože jen zřídkakdy máte k dispozici scénář. U fikčního filmu máte pevně daný příběh, který musíte ctít a snažit se, aby každý pohyb a zvuk na plátně dával smysl, najít správné tempo a načasování. V dokumentu také nemůžete měnit dialogy, změnili byste tak celou výpověď a příběh posunuli jinam.
Spolupráce Moniky Willi s Michaelem Glawoggerem
- Cathedrals of Culture (2013)
- Sladký život kurev (2011)
- Dělníkova smrt (2005)
- Frankreich, wir kommen (1999)
A.cz: Na dokumentech jste nejčastěji spolupracovala s Michaelem Glawoggerem. Jak se lišila práce s ním od té s Hanekem?
Ve všem, jako nebe a dudy. (smích) Michael Glawogger přinesl materiál do střižny, nevyprávěl mi žádné historky z natáčení, ani mi nevyprávěl o svých pocitech a úmyslech. Jen mi dal nákresy míst, kde se natáčelo, abych se já a pak ani diváci neztráceli v prostoru. Nechal mě najít si v tom příběh a začít jej vyprávět.
A.cz: Takže s vámi ve střižně nebýval?
Rozhodně ne tak často jako Haneke. Většinou když Glawogger přišel, řekl: ukaž mi něco, co mi udělá radost. Ukaž mi příběh, nepotřebuju vědět, jak jsi k němu došla. Byl to on, kdo mě naučil vyprávět.
A.cz: Co se bude dít s materiálem, který Michael Glawogger přivezl z Afriky a Balkánu?
Začala jsem na tom pracovat. Jsem na úplném začátku a je to hodně náročné. Nevím, jestli dokážu najít použitelný koncept bez něj. Nikdo zatím neví, jakým směrem se práce s tímto materiálem bude vyvíjet. Michael byl můj hodně dobrý přítel.
